Musí být herci vzdělaní a inteligentní? Nemusí. Proč by měli být?

Autor článku: Irena Fuchsová Vzdělaní a inteligentní mají být režiséři. Nebo by aspoň měli být. Ale rozhovorů s chytrými režiséry je v novinách a časopisech málo.

Rozhovory se dělají s herci, kteří kromě toho, že hrají v béčkových seriálech, ještě nic nedokázali. Nebo s herci, kteří se dokázali dožít požehnaného věku.
Chápu, proč bulvár dělá ze seriálových televizních béčkařů držitele Oskarů. Bulvár moc dobře ví, že divák snadno podlehne seriálové iluzi a nebere mu ji. Dýchá do ní jako do skomírajícího ohně, aby byla větší a ještě větší! Aby hořela plamenem! A čímpak do divácké seriálové iluze dýchá?
Přece rozhovory, ve kterých klade hloupé otázky, a ví, že na ně dostane ještě hloupější odpovědi. A když náhodou rozhovory s béčkaři vyjdou v jiných novinách než je bulvár, vyčtete mezi řádky výsměch redaktorů. Kladou chytré otázky, a dobře vědí, že béčkař svou odpovědí odkryje, že není vzdělaný a není inteligentní. No a co? Herci, béčkaři i áčkaři, nemusí být vzdělaní a inteligentní.
Vzdělaní a inteligentní mají být režiséři. Nebo by aspoň měli být.
Víte, nedivím se, že si dost diváků myslí, že herci, kteří hrají doktory, umí léčit. Že si myslí, že herci, kteří hrají vědce, mají na to, získat Nobelovu cenu. Že si myslí, že herci, kteří hrají postavy s menším IQ, jsou duchem chudí. Nedivím se jim, i já mnoho let vzhlížela k hercům jako k bohům. Promítala jsem si do nich role, které hráli. Byli chytří, charakterní, laskaví, romantičtí, ale i despotičtí, mstiví, krutí. Měli tolik tváří, že mě ani nenapadlo, je neobdivovat. A nepotřebovala jsem k tomu bulvár. Měla jsem je za bohy i bez bulváru. Měla jsem je za bohy za to, jak hráli.
Mé obdivování začalo v květnu, v roce 1968, kdy jsem jako osmnáctiletá nastoupila do kolínského divadla a jako blázen se zamilovala do herce o dvaadvacet let staršího, starého mládence, kterému jsem říkala Hugo. Jemu jsem se také líbila, a dost, ale to, po čem jsem toužila, neřekl. Nepožádal mě o ruku. Tak jsem si aspoň v létě 1968 psala na psacím stroji svatební oznámení, kde byla naše jména…
Za několik let si mě chtěl vzít opravdu. Pozdě, Hugo, pozdě, říkala jsem si v duchu, ale líto mi to nebylo. Brýle obdivu jsem měla už dávno dole. Za dalších několik let, když mě viděl s mým synem, říkal mému tátovi, otče, já jsem si ji měl vzít. A měl jsem s ní mít dítě. Ale když já si myslel, že by se nedokázala o dítě postarat. A vona zatím…
Po několika letech začala obdiv budící fasáda z „mých“ herců odpadávat. Zjistila jsem, že umně papouškují to, co řekl někdo jiný, moudrý. Že mluví nadšeně o knize, kterou já už dávno četla, a mlčela jsem o ní, protože mě nenapadlo, že by ji „mí“ sečtělí herci ještě nečetli.
Také jsem zjistila, že si s většinou nemám co říct. Byli povrchní, sebestřední, egoističtí, pomlouvační i zlí. Zajímalo je jenom divadlo, ale ne divadlo obecně, zajímaly je jenom ty hry, ve kterých hráli oni.
Ale přesto jsem je milovala, protože hráli skvěle a jako nápovědě mi dávali při představení zapomenout na všechno zlé. Byli můj elixír života. Na jevišti nevadilo, že jsou povrchní, sebestřední, egoističtí, pomlouvační i zlí. Proč by to mělo vadit? Na jevišti hráli někoho jiného. Byli přece herci…
Začátkem osmdesátých let režíroval v kolínském divadle třikrát za sebou herec a režisér Jiří Cízler. Při své poslední režii poznal naši kolegyni Magdalenu Pakostovou, jemné, éterické stvoření, a brzy na to se vzali.
Jiří Cízler režíroval z první řady, kde jsem seděla i já, nápověda. Během zkoušek mi šeptal nelichotivé soudy na jednotlivé herce a herečky a jednou mi řekl, já nepotřebuju, aby herečka byla chytrá, já nestojím o to, aby mi vykládala, jaká filozofická díla má na nočním stolku, na to jí kašlu. Já chci, aby zahrála to, co po ní chci. A aby to zahrála ještě líp, než to chci!
Měl pravdu. Herci nemusí být vzdělaní a inteligentní. Proč by měli být? Vzdělaní a inteligentní mají být režiséři.
Ale většina televizních diváků tuhle moji zkušenost nemá. Nepracuje v divadle od roku 1968 jako já. Neprošli si oblastním divadlem, kde jsem byla pětadvacet let, a nepracují v nejlepším pražském divadle, v Činoherním klubu, kde jsem sedmnáct let. Mají proto v sobě pořád stejnou naivitu, jakou jsem měla v osmnácti letech já. A bulvár tohle moc dobře vycítil hned začátkem devadesátých let a začal na téhle naivitě vydělávat.
Nechci tady napadat bulvár. Své čtenáře má. Mé devadesátileté mamince jsem před pěti lety objednala BLESK. Chodí jí každý všední den a ona je šťastná.
„Víš, Irenko, udělám si čaj, připravím si buchtu, a to už mi pošťačka podává BLESK oknem. Snídám, čtu si, pak si vezmu prášky, a takhle krásně mi začíná každý den.“
Nenapadám bulvár. Dělá radost mojí mamince. Každý všední den.
Ale proč mám číst rozhovory s béčkovými a áčkovými herci i v jiných novinách? Ty rozhovory mi nic nedají. Chci číst rozhovory se vzdělanými a chytrými lidmi. Chci se od nich něčemu přiučit. Chci někoho obdivovat za to, co dokázal. Chci, aby šel příkladem mladým lidem! Ale když v novinách nebo v časopisech vyjde rozhovor s chytrým člověkem, a je jedno, jakou profesi má, tak je to svátek!
Pořád jenom herci, herci, herci. Proč mám pořád číst rozhovory s áčkovými a béčkovými herci, jako by to byli nějací bozi? Nejsou bozi. Jsou to herci. Povrchní, sebestřední, egoističtí, pomlouvační i zlí. Zajímá je jenom divadlo, ale ne divadlo obecně, zajímají je jenom ty hry a filmy, ve kterých hrají oni.
Tak z nich vy, novináři, už konečně přestaňte dělat to, co nejsou.

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12