Pánové, víte, co máte společného s lovci mamutů?

Autor článku: Irena Fuchsová Prchání za prací od svých žen a dětí. I oni se vymlouvali, že musí za mamuty! Neznalost toho, co všechno vaše žena dělá. Ani oni to nevěděli.

A očekávání, že vás žena a děti budou při příchodu vítat. I je ženy a děti vítaly, a to i tehdy, když žádného mamuta nepřitáhli, protože ho prostě nenašli, a když ho našli, tak se jim ho ne vždycky podařilo ulovit, a tak jejich výlety za mamuty trvaly déle a to nejenom proto, že neměli při lovu štěstí.
Myslím si totiž, že se mezi nimi vždycky našlo pár takových, kteří netoužili dvakrát po tom, vracet se hned z toulek za mamutem domů, a tak zatímco ti, co byli chtiví okamžitého lovu mamuta a tím i brzkého návratu do náruče svých družek a do tepla kožešin, schovaní ve skalách spali, tahle partička, co netoužila chytit mamuta hned a vracet se brzy domů, odháněla mamuty, kteří se chystali kolem nich projít, a tak druhý den mamutí mise musela pokračovat a protáhla se tak i na několik týdnů…
Že to tak nebylo? A proč by to tak nemohlo být? V Magazínu ONA DNES mi vyšel před časem fejeton, Muži vymýšlí a ženy kombinují. Píšu v něm o Věstonické Venuši. Že to nebyla žádná Venuše, kterou si vymysleli muži, ale hádavá Libuna, kterou její muž… ale ne, mamutů se to netýká, tak o tom nic. Jestli chcete, můžete si o Libuně přečíst na mých webových stránkách, v rubrice Když se řekne skandál. A teď zpátky k mamutům!
Vsadím se, že ty známé ďoury na mamuty, přikryté větvemi, na které mamuti šlápli a do ďoury se propadli, vymyslely ženy. Už totiž měly dost toho, že se jejich muži každou chvíli vytratí na lov, a jsou pryč dlouhé týdny, zatímco ony mají na starosti celý tábor, udržují oheň, krmí hladové děti, starají se o staré lovce mamutů a jejich družky, mají prostě plno práce a do toho denně čekají, kdy uslyší v lese řev a jejich flákači se vrátí a nejenom, že budou čekat, že jim připraví slavnostní ovace, ale ještě budou chtít mít okamžitě teplo a jídlo a… vždyť víte, co ještě chlapi na nás, ženách, chtějí, když se vrací po delší době domů!
A teď si představte, že ženy lovců mamutů nevěděly, KDY se ti jejich flákači vrátí?! Víte, co to je, každodenní čekání? Ta nejistota? To je hrůza! Žena prostě POTŘEBUJE vědět, kdy se muž vrátí domů!
A tak vymyslely ďoury na mamuty. A věděly, když ti jejich flákači půjdou k ďouře u řeky, že dřív jak za čtyři dny se nevrátí. A když půjdou k ďouře u skály, kam si mamuti chodí drbat záda a při té příležitosti občas některý z nich do ďoury spadne, tak jim to bude trvat dokonce deset dnů! Měly jistotu jejich návratů a byly spokojené. A lovci mamutů si nakonec také zvykli. Bylo pro ně pohodlnější, přijít k ďouře a najít tam mamuta, než ho hledat a nota bene nevědět, KDE!
A ti z té líné partičky, co se nechtěli vracet brzy domů, ti se dobrovolně hlásili na hloubení ďour. Práci si šetřili, nikdo je nekontroloval, zásobu jídla měli, domů se vrátili, kdy chtěli, byla to pro ně prostě příjemná dovolená u ďoury. Ano. Tak jako vy, pánové, jezdíte na montáže a na služební cesty, tak lovci mamutů chodili na ďoury.
A že lovci mamutů nevěděli, co všechno jejich družky musí v táboře dělat, když oni běhají za mamuty? A jak by to asi věděli, když nebyli doma? Ani vy to, pánové, nevíte.
Důkazem je pan Fuchs.
V červnu 2011 mi vyšla dvacátá osmá kniha. Nečetl ani jednu. Přesto ode mě každou novou dostane, a pokaždé řekne, budu mít aspoň čím podkládat skříně. Když mi tedy vyšla ta dvacátá osmá, Když se řekne Fuchsoviny II., vzal si ji pan Fuchs na chalupu. Myslela jsem, že pod skříň, co má ve stodole a co na mě nedávno spadla, ale kdepak! On ji pod ni nedal! On si v ní začal číst! A mě z toho málem kleplo!
„Fuchsová,“ ozvalo se po deseti minutách. „Vem si zásoby jídla aspoň na tři dny, vem si pití a utíkej se zamknout do svýho pokoje, protože tě za chvíli zabiju!“
„A próóóč,“ zeptala jsem se nevinně a pan Fuchs začal číst z fejetonu Moje Silvestry.
„Naopak nejkrásnější Silvestr jsem prožila, když jsem byla doma sama, jenom s naším pejskem a pan Fuchs byl s dcerou na Tenerife. Koupila jsem si velkou krabici obložených chlebíčků, koukala jsem na televizi, o půlnoci jsem volala kamarádům na všechny světové strany a ze všech světových stran volali kamarádi mně, a volali také ti dva z Tenerife, a protože můj hlas zněl šťastně a spokojeně, pan Fuchs mi už nikdy podobný, radostný Silvestr nedopřál. A chcete vědět, jaký byl můj Silvestr 2010? Pan Fuchs mě vyvezl do Egypta. Říkal mi, budeme plavat na širé moře, a až uvidíme nad hladinou výčnělek, podobný ploutvičce žraloka, tak si dáme závody, kdo bude dřív zpátky na pláži. Řekla jsem mu, že do moře nepolezu, a budu se koupat u hotelu v bazénu, ale nejdřív se zeptám personálu, jestli se tam nějakým potrubím nemůže žralok dostat, a pan Fuchs mě uklidnil, že prý se klidně můžu koupat v moři. Prý až žraloci uvidí moji nohu po obrně, leknou se, odplavou a už se nikdy nevrátí.“
Dočetl až sem, podíval se na mě, čekal, nevím na co, a já vůbec nic nechápala. Čemu se diví, proboha?! Tenhle fejeton už přece dávno někde vyšel, pak jsem ho zařadila do knihy, na které jsem pracovala několik měsíců, a on se najednou bude tvářit, že o něm neví?!
Typický lovec mamutů.

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12