Důchodce a duchovní život – Pravda

Autor článku: František Benda Co je to pravda? Existuje vůbec? Měla by vystihovat konečný, skutečný stav věcí. A přece se říká, že každý má svoji vlastní pravdu. Existuje tedy nějaká ta nejopravdovější pravda?

Skutečného poznání čehokoli se nedobereme, pokud neznáme všechny okolnosti, které ke zkoumanému jevu vedly. A to je zpravidla neuskutečnitelné. Situace může být natolik zamotaná, že každý ze zúčastněných může mít své vlastní opodstatněné mínění a jednání. Ve sdělovacích médiích můžeme často sledovat, jak obtížné je někdy vyřešit složité soudní procesy. A při tom nikde není zaručeno, že rozhodnutí bude naprosto spravedlivé a správné.

Ze známých náboženských směrů, ke kterým bychom se možná chtěli obrátit o radu, se křesťanství a jóga pravdou příliš nezabývají. Spíš se věnují otázkám správného prožívání. Desatero z bible a Aštángajóga z Pataňdžaliho Jógasútry k tomu přinášejí dostatečné návody.
Jinak se k této otázce staví buddhismus. V jeho rozsáhlých traktátech se velmi často opakuje snaha odhalit jak se věci skutečně mají a od toho odvinout další učení.

Toto úsilí nevyšlo naprázdno. Závěr předkládá hned tři vlastnosti, které lze snadno odhalit u každého jevu.
První je podmíněnost. Cokoli z toho, co zkoumáme, vzniklo z nějakého předcházejícího popudu. To odpovídá zákonu o příčině a následku. Není problém sledovat toto dění do ne příliš vzdálené minulosti. Obtíže nastanou při hledání prvního impulzu. Ten údajně neexistuje, neboť jde o dění bez začátku a konce.

Druhou vlastností je změna. Ať už něco vzniklo jakkoli, od prvního okamžiku to začíná stárnout. Složky, ze kterých to sestává, se pomalu mění, takže po prvotní etapě zrání následuje jakási možnost produktivního projevu, po němž jev spěje nezbytně ke svému konci, neboť jednotlivé složky postupně ochabují a jejich součinnost dostává trhliny. Délka tohoto procesu je u různých jevů různá. Jepici na to stačí jeden den. Subatomární částice končí během nepatrných zlomků vteřiny, zatímco vesmírná tělesa trvají po nesmírně dlouhou dobu. Ale vnitřním změnám, projevujícími se stárnutím, neunikne nic.

Jako třetí vlastnost se uvádí strastnost. Jevy nejen že existují, ale také v naší mysli vyvolávají různé emoce. Z nich si všímáme hlavně těch příjemných, povzbudivých a tvůrčích. Žádná z nich však netrvá věčně. V důsledku stárnutí jejich nositele dříve či později mizí, což je vnímáno jako ztráta. Z toho je vyvozováno varování nevěnovat jim zbytečně mnoho pozornosti, abychom se vystříhali nezbytného pozdějšího smutku při loučení s nimi. S čímž leckdo v teoretické rovině rád souhlasí, ale ve skutečnosti se to podaří jen málokomu.
K těmto vlastnostem se dá přiřadit ještě jedna vlastnost, o které někdejší myslitelé nemohli mít ani ponětí. Moderní věda a technika nás vybavují stále dokonalejšími zařízeními, která nám ulehčují rozhodování, zkracují dobu provedení čehokoliv, nebo za nás vykonávají různé nepopulární nebo příliš namáhavé práce. Jejich užitek je nepopiratelný natolik, že si život bez nich už ani nedokážeme představit.

Trochu ve stínu a mimo zájem veřejnosti stojí jejich odvrácená strana. Ta nenápadně odbourává mnohé z dříve samozřejmých instinktů a zvyků a nahrazuje je novými, sice lákavějšími, ale v důsledku škodlivými. Je zajímavé, jak snadno a rádi se jich zříkáme. Považujeme za nepopulární poukazovat na to, o co nás – při vší praktičnost a pohodlnosti – připravují např. mobily, televize nebo auta. A přece je nemyslitelné se jich zříci.

Obecná vzdělanost v tomto oboru je nedostatečná. Nezbývá, než se snažit soukromě a samostatně, tak, aby všechny ty vymoženosti sloužily nám, a ne abychom se dostali my do jejich područí.

To není ale zas tak složité. Mám-li např. doma starý, vzácný kobereček, který se mi líbí a jsem tak trochu pyšný na to, že jej vůbec vlastním, samozřejmě si uvědomuji, že jej musel někdo někde zhotovit, takže jeho vznik je podmíněný, což je mi ale celkem vzato lhostejné. Také vím, že podléhá zkáze, takže pomalu stárne, což je na něm ostatně i vidět, a že jednou skončí patrně na smetišti, jenomže za mého života to zřejmě nebude, čili mne to nemusí vůbec zajímat. Zatím je pro mne zdrojem potěšení; strast by se dostavila, kdybych o něj nějakým neočekávaným způsobem přišel. Ale asi bych to dokázal přežít.

Co je ale zcela mimo tyto hrozby momentálně důležitější, je, že potřebuje údržbu. Musím jej proto stočit a zajistit jeho dopravu tam, kde jej dají do pořádku, a v závěru jej znovu položit ve svém pokoji.

Prostého vojáka nezajímá strategie generálů, i když pro něj má v konečném důsledku nezanedbatelný význam. Musí se spíš zabývat taktikou – co a jak udělat právě v této chvíli, aby byl pan generál spokojený. Z obecného hlediska žádnému člověku toho času v životě moc nezbývá, ale při správném pochopení se toho dá udělat přece jen dost.

Kde je tedy ta pravda?

Autor: František Benda, Foto: Internet