Důchodce a duchovní život – Harmonie

Autor článku: František Benda Pod tímto slovem se nám zpravidla vybaví něco z oblasti hudby. Ale nejen to různé jevy, se kterými přicházíme denně do styku, spolu harmonizují, i když (a to dost často) právě naopak. Je pak pou-ze na nás, jestli se s takovým neladem smíříme, či nikoli. A také jestli pro to chceme něco udělat.

V hudbě je to jasné. Ta je výsledkem činnosti určitého tvůrce, který má dostatek schopností napsat party pro různé hudební nástroje tak, aby v daný okamžik souzněly. To vše je obsaženo v partituře, které se musí jednotliví hudebníci držet. A aby neprojevovali nežádoucí nadměrné úsilí, dává jim dirigent pokyny, kdy a jak mají vstoupit do děje.

To je celkem jasné. Co si ale počít tehdy, kdy se počet hráčů neustále mění, kdy každý nový přinese svůj vlastní nástroj a na něj chce hrát tu svou, a to kdy se mu zachce a jak se mu zachce, přičemž navíc ještě chybí dirigent, který by to spontánní chaotické úsilí usměrňoval?

V praxi jsme to přece právě my, kdo vstupujeme do cizí, již rozehrané kapely, jsme to my, kdo si přinášíme svůj vlastní part a snažíme se jej začlenit tak, aby byl přijat a příliš nepřečníval. Někteří z nově příchozích stojí skromně stranou, čekajíce na šťastnou náhodu, kdy si jich někdo všimne a pozve je, ale najdou se občas i tací, kteří svým propracovaným partem přinutí celou kapelu přizpůsobit se právě jemu.
Komu se znelíbí potulovat se ve snaze někde se uplatnit, má možnost přidat se k již zběhnutým skupinám, řízeným dávno osvědčeným dirigentem. Pak ale musí zapomenout na své protěžované ambice a musí se přizpůsobit předepsanému modu.

Ne každému se ovšem zamlouvá umístění v bezejmenné skupině. Jakkoli je v ní dodržována přísná harmonie, náročnému jedinci nemusí vyhovovat. V takovém případě má možnost místo přímého začlenění se mezi ty, kteří dýchají jiným rytmem než on, mezi ně nevstupovat. Stačí mu s nimi pouze v něčem pro něj přijatelném sympatizovat a vytvořit si svoji vlastní harmonii na soukromém písečku.

Slova jsou ovšem vždy pouze slova, a pokud nejsou přetavena v činy, neznamenají vůbec nic. Při tom přetavování v činy se totiž velmi často zjistí, že ona uměle vytvořená, zdánlivě jednolitá hradba představ má četné mezery, které je nutno průběžně zaplňovat a případně i vytvářet nové doplňky. I velkolepé koncepce jsou místy děravé, což přináší jejich vyznavačům krušné chvíle, neboť odpůrci se zaměřují právě na ně. I zdánlivě malá chyba může mít dalekosáhlé následky, zmocní-li se jí vzdělaní lační vlci.

Překvapující zkušeností může být zjištění, že dokonalá harmonie je málo plodná. Může sice zajistit dlouhodobé opakování zaběhnutého děje, vždy znovu a znovu a vždy správně, ale nic nového z toho nevznikne. V prostředí přísného klidu těžko může dojít k nějaké mimořádné události. Čím je vypracovaná forma dokonalejší, tím obtížnější je na ní cokoliv změnit. Nebezpečí z ustrnutí však ne-hrozí. Není v lidských silách vytvořit něco naprosto dokonale. Nějaká prasklinka se přece jen někde objeví a odstartuje zhoubné dílo.

Aby se objevilo něco nového, co obohatí zaběhnutý systém o nové myšlenky a přístupy, musí být nejdříve objeven nějaký rozpor, něco zatím ještě neučesaného a chaotického, co potřebuje roztřídit a zpracovat. Tam se může lidský duch plně realizovat; daný stav je záhodno rozložit na samostatné části a znovu sestavit, jenomže tento-krát do nových, přijatelnějších vzorů. Ty je pak možno podle zaběhnutého klíče znovu a zvou opakovat, ale tvůrčí duch se už zase ohlíží po dalším chaotickém místě, na němž by si mohl vyzkoušet své schopnosti.

Harmonie je podmíněna přísnou součinností všech zúčastněných prvků. Každý zvlášť se ve svém soukromí může chovat jak chce, ale v tom momentě, kdy vstoupí do kolektivu, musí každá osobitost ustoupit stranou. A to i v případě, že s daným zaměřením třeba nesouhlasí. Když se mu to nelíbí, ať si jde hrát někam jinam a tady nepřekáží.

Z toho vyplývá, že i navenek zdánlivě harmonické celky mohou být vnitřně trochu rozladěny. Je možné, že někde to vře, ale jednotliví účastnici mají tolik odpovědnosti, aby svými požadavky nenarušovali celkové vyznění. Je pak lhostejné, jedná-li se o orchestr, pracovní kolektiv, spolek nebo rodinu. Celek se řídí jinými zákony než jednotlivci. S tím se ovšem mnozí smiřují jen velmi těžko.

Odráží se v tom důsledek veškeré polarizace. Prosazování na-prosté svobody jednotlivců vede k chaosu přístupů; jejich násilné sjednocení sice vykáže smysluplné výsledky, ale jednotliví účastníci musí krotit své požadavky.

V duchovní oblasti je situace obdobná. Je-li v ní upřednostňováno zjednodušování a oprošťování, nejde o nic menšího, než o vzdávání se zdánlivě oprávněných nároků ve prospěch vyššího celku. Že výsledek má tendenci sklouznou do monotónnosti bez možnosti tvůrčího rozvoje ani tak moc nevadí, neboť celkový trend je právě zjednodušování. Vyznavači duchovního zaměření shledávají omezení prostředků jako snadněji sladitelné než jejich přemíru.

Antika považovala, za vrchol dokonalosti vesmír. Pohled na tichou, prozářenou oblohu evokoval představu naprosté harmonie. Do-spěli dokonce k představě hudby sfér, neboť v pravidelnosti tehdy pouze několika známých nebeských těles spatřovali dokonalou zákonitost.

Teprve pozdější výzkumy prokázaly, že jestliže je ve vesmíru něčeho nedostatek, pak je to právě klid. Dokonce naopak: jeho před-znamenáním je nepřerušovaná rotace nebo pohyb po nelineární dráze.
Objeví-li se nějaká změna v jinak téměř nekonečných setrvačných intervalech, je ji možno považovat z hlediska dlouhodobě ustáleného stavu za něco jako prohřešek, nebo přestupek, což je ale vlast-ně pouze první impuls ke změně současného stavu ve stav jiný. Ně-kdy lepší, vede-li k rozvoji dané soustavy, jindy horší, přináší-li začá-tek jejího konce.

U žádné soustavy nelze předpokládat, že setrvá v určitém stavu po neomezeně dlouhou dobu. Vztáhneme-li tento poznatek na lidský život, který je pouhým nepatrným zlomkem doby vesmírných dějů, můžeme dojít k přesvědčení, že se přece jen vyplatí těch pár možností, které se nám dostanou do rukou, nějakým způsobem zharmonizovat. Každý celek se skládá z malých částí – my máme možnost tu naši vytvořit co nejlépe.
Vesmír je vesmír, to je neoddiskutovatelné, ale všední život má své rovněž neodsunutelné požadavky. Do vesmírného dění nikterak nezasáhneme, do našeho přece jen do jisté míry mluvit můžeme.

Autor: František Benda, Foto: Internet