Důchodce a duchovní život – Náplň

Autor článku: František Benda Jaká má být vlastně náplň tzv. duchovního života? To je velmi často kladená otázka těmi, kdo se o něj z nějakého důvodu začínají zajímat.

Odpověď je v podstatě jednoduchá. Jde o hospodaření s myšlenkami. Cílem je – zpočátku dost nepochopitelná – snaha omezovat je na co nejmenší míru. V běžném životě připadá samozřejmé, že máme určitou představu jak zacházet se svými penězi, s časem, s energií a s různými jinými možnostmi, které v sobě s přibývajícími lety objevujeme, takže si snadno osvojíme způsoby, jak s nimi manipulovat. Postupně přijdeme i na to, že bohémská živelnost se tu nevyplácí, ale přílišná úzkostlivost také nenabízí právě to nejlepší řešení. Uvážené hospodaření vylučuje obě tyto krajní možnosti, neboť jedině správná míra všeho vede k žádoucím výsledkům.
Jak ale takovou správnou míru najít? Návodů je mnoho, a natolik od sebe odlišných, že v závěru se ukáží jako těžko použitelné, takže není problém je s lehkým srdcem odkládat.

Stačí si uvědomit, co vlastně máme k dispozici. Množství přijímaných poznatků se s lety postupně zvětšuje, pročež nastane potřeba je nějak třídit. Většina jich přichází zvenku po nejrůznějších kanálech, dost jich ale také vyplyne z vlastních zkušeností, přemýšlení a úvah.

Jelikož nám jde o komplexní život, nabízejí se dvě základní kategorie: světská a duchovní. Ze světské vycházíme, k duchovní zvolna směřujeme. Světská se nám zdá přirozená, neboť jsme se do ní narodili, takže po velice dlouhou dobu na sebe strhává veškerou naši pozornost. Domníváme se proto, že ji veskrze známe, protože nic jiného neexistuje.

S oblastí duchovní je to složitější. Sice jakési tušení o ní mít můžeme, ale většinou je pro nás zahalena tajemstvím. Ani s vlastními zkušenostmi jsme se zde – až na nepatrné výjimky – zatím nesetkali, takže jsme odkázáni na zprostředkované poznatky. Pak ale musíme pečlivě vybírat, což je – hlavně pro neorientované začátečníky – dost obtížné. Z náplně věcí navíc vyplývá, že mnozí z těch, kteří už jakž takž něco pochopili, se cítí rázem na koni a nejraději by mermomocí přetáhli na svou stranu co nejvíce zájemců. Paradoxně pak ti, kteří se skutečně k něčemu dopracovali a čehosi dosáhli, se stahují do ústraní, neboť i při vší své zkušenosti si uvědomují, že se nacházejí stále pouze na začátku vědění.

Naprosto od sebe obě skupiny oddělit nelze, neboť se v několika styčných bodech prolínají.
Jen těžko si lze představit, že by někdo žil natolik vyrovnaně, aby dodržel biblické doporučení a dával bohu co je boží a císaři, co je císařovo. Život i těch nejoddanějších světců – jak otevřeně ve svých životopisech přiznávali – většinou kmital mezi těmito dvěma mantinely. Samozřejmě vždy s větším příklonem k tomu duchovnímu.

Dělo-li se to těmto, dá se říci vyvoleným, co si mají počít ti, kteří nejsou ještě ani povolaní? Neboť ti, kteří se odhodlají brát duchovní život alespoň trochu vážně a přizpůsobit mu své jednání, se musí cítit alespoň trochu povolaní. Jinak by se jim odříkání, které je bezesporu čeká, obtížně zvládalo. Při pocitu byť jen částečného povolání je naopak zvládání potíží téměř radostné.

To potom vše, co se jim v životě stává, neberou nikterak jako příkoří nebo snad dokonce rány osudu, nýbrž jako zkoušky, ve kterých mají prokázat, do jaké míry berou své rozhodnutí vážně. Život pak dostává jiné rozměry – nepodobá se už ledabylému procházení neznámou krajinou s náhodnými příhodami, nýbrž zrak nyní vnímá různé závažné podrobnosti, které by jinak pouze povrchnímu pozorovateli snadno unikly.

Východní učení k tomu nabízí laskavý návod: „Cokoli obdržíš, pak věz, že to nespadlo z nebe, nýbrž se jedná o následky tvých minulých činů. Zacházej s tím ve své mysli obezřele a buď spokojen.“ S tím nemusí samozřejmě každý souhlasit, ale těm, kteří tomuto návodu přijdou na chuť, velmi pomůže.

To je totiž ona často vzpomínaná práce s myšlenkami. Při ní je nutno se částečně odtáhnout od faktických účinků toho, co nás právě potkalo, a víceméně nezúčastněně se zabývat otázkami proč tato nová situace vznikla a kam asi tam směřuje. Jejího původu se možná nedopátráme, kdežto další směřování můžeme do jisté míry předvídat a dokonce i ovlivnit.

Spisovatelé románů si rádi pohrávají s myšlenkou, že vlastnímu osudu uniknout nelze, takže ať se hrdina příběhu vrtne, kam chce, vždy to s ním v závěru dopadne stejně. Ti duchovněji zaměření ho zavedou do oblastí nenáročného odevzdání, kam na něj žádný zásah osudu nedosáhne. Čímž se znovu ocitáme u otázky, jaká by měla být náplň tzv. duchovního života.

Představa, že současný život je pouze výslednicí čehosi předcházejícího, má – navzdory své nedokazatelnosti – řadu výhod. Odstraňuje totiž pocit ukřivdění. Ten se dokáže usadit v mysli tak hluboce, že je schopen otrávit celý zbývající život. A při tom je jeho odstranění tak snadné. Také obsahuje výzvu k obezřelosti při všech nových záměrech, abychom si nyní ledabyle nevypůjčili něco, co se nám bude v budoucnosti zajídat, až to budeme muset splácet.

Autor: František Benda, Foto: Internet