Důchodce a duchovní život – Nerozvíjím, neuzavírám

Autor článku: František Benda Svět reálný se od světa fantazie nesmírně liší. Není ani zdaleka tak pestrý a zábavný, i když nás někdy přece jen překvapí nebo zaskočí.

Jeho výsledky
jsou ale hmatatelné, jakkoli někdy nepředvídatelné, čehož se světu fantazie
nedostává.

Pestrost světa fantazie je mnohdy tak okouzlující a přitažlivá, že v něm
přebýváme raději než v realitě. Pokud tyto dva světy nedokážeme od sebe
rozlišit a oddělit, může dojít ke konfliktům, nebo také k činnosti, nazývané
umění.

Těch, kteří se dokáží pohybovat na umělecké dráze, zas tak mnoho není. Zato
nás ostatních!

Příklad: jdu po chodbě a zatáčím doprava. Mohl jsem také jít doleva nebo
rovně, ale já jsem zvolil doprava. Přicházím ke dveřím, které otevřu.
Nemusel jsem, ale otevřel. Jsem v místnosti, která je buď prázdná, nebo je
tam jeden člověk, nebo více. Vždy ale pouze jedna z těchto možností. Buď si
sedám, nebo jdu k oknu. Zase buď a nebo. Stále stejně. Vždy pouze jedno
řešení, prostě realita.

Ve světě fantazie tomu tak není. I tam sice také vždy volím pouze jednu z
možností jak se vyjádřit, ale mohu je libovolně střídat a
kombinovat, hlavně pak proto, aby vyhovovaly cíli, který sleduji. Stane-li
se, že zabřednu do slepé uličky (to tehdy, rozběhne-li se fantazie až
příliš), prostě další postup anuluji a začnu jinak. Sen se nebrání a směřuje
vždy k příjemnému. Reality si prostě nevšímá.

V praxi ale musím přijmout věci tak, jak přicházejí. Ve fantazii se nachází
značná libovůle, ale sníme přece proto, abychom nalezli potěšení a ne
zklamání.

To vše je obzvlášť citlivé v oblasti, kde se zabýváme kontrolou vlastních
myšlenek. Kontrolujeme je za tím účelem, abychom je dokázali regulovat a
případně i omezovat. Ocitáme se tak na úzké hranici mezi fantazií a
realitou. Mysl se usilovně snaží držet co nejpevnější soustředění, ale
současně se musí bránit neustálému přívalu rozptylujících lákadel a
naléhání.

Pak se snadno přihodí, že do kontroly reálného světa pronikne šíp nějakého
přání, které v mysli rozvine svou vlastní existenci. Přání je většinou
takového druhu, aby nám přineslo potěšení nebo alespoň změnu. Ale my o něco
takového momentálně nestojíme, neboť se snažíme udržovat své myšlení v
klidu. Zde nám pomůže první půlka představeného nadpisu. Nic v duchu
nerozvíjím. Přání se dostavilo pouze v duchu, takže tam je proti němu třeba
i zakročit. Je-li nenáročné, pak okamžitě a s citem, má-li nádech hříšnosti,
takže by nás příliš vzdalovalo žádoucímu klidu, pak razantně. I tak se vždy
malá část přání v mysli přece jen usadí.

Ale to přání přece přišlo, aby nás potěšilo. Odstraníme je pak s lehkým
srdcem? Co když nastane příležitost, kdy by se nám jeho uskutečnění náramně
líbilo? K tomu slouží druhá půlka nadpisu: nic v duchu neuzavírám. To, že je
momentálně odstraňuji, se děje proto, že mám právě se svými myšlenkami jiné
úmysly. Ale nezamítám takové náměty zcela. Pouze je odsunuji na příhodnější
chvíli a dávám jim tak možnost uplatnit se ve vhodný čas.

Je to taková hra s karmou. Nikdy nevíme, jestli to, co se právě chystá
otevřít, se nám má stát oprávněně, nebo jestli jsme si to uměle nepřivolali
svým usilovným přáním. Pak bychom se toho vlastně měli raději vzdát.
Jestliže to ale slušně požádáme, aby to ještě nějakou chvíli posečkalo, pak
– jsou-li jeho pohnutky oprávněné – se to s určitostí vrátí. Jde-li ale
pouze o okamžitou chiméru, vyvolanou bůhvíjak, sama se beze zbytku rozplyne
a zůstane po ní jen pachuť a rozčarování.

Nebezpečí takových snadno pronikajících přání je v tom, že s sebou přinášejí
vůni toho, co nazýváme život. To má jinak v našem úsilí přede vším přednost.
Po jejich odstranění se mohou dostavit výčitky, že se nějak šidíme, že jsme
si odepřeli něco, co by nám bývalo mohlo prospět – a to by nám mohlo přijít
líto.

Duchovní život, prezentovaný v několika všeobecně známých, jednoduchých
návodech, je většinou předznamenán různými typy odříkání, což je zdánlivě
proti běžnému životu. Ale to je pouhé zdání.

Záleží pouze na nás, abychom si uvědomili, na kterém místě mezi duchem a
realitou stojíme, a podle toho se rozhodli. Takové rozhodnutí nebude nikdy
dokonalé, neboť svou přirozeností jsme zakotvení v obou. Dvěma pánům
samozřejmě sloužit nelze, ale jednomu více a druhému pouze přisluhovat – to
už nás život naučí.

Autor: František Benda, Foto: Internet