Jan Hus – kapitola 3b

Autorka článku: Irena Novotná Před dobou vlády Karla IV. Při naší myšlenkové cestě za M. J. Mistr Jan Husem se neobejdeme bez důležitých souvislostí, které poznamenaly významně dobu od 11. – 15. století.

Tato doba oprávněně vrhá na současného pozorovatele dojem zmatků a zvratů mezi mocenskými silami a v zemích středověké Evropy. Proto také není vhodné na ni hledět pouze úzkým pohledem, zacíleným na téma „Mistr Jan Hus a Husitská doba“ „. Podle mého názoru, lépe se ve svých soudech vyhneme nespravedlivého nebo polovičatého hodnocení nejen osobností, které dávají v té době nejrůznější směry v životě lidí, v obrazu kultury i stavu politicko – společenských a kulturních poměrů. Jsme zvyklí, že naši dobu vnímáme jako rychlý pás událostí, které se každodenně mění a minulost se ztrácí v přítomném čase, aniž hledáme souvislosti s některými jevy v minulých časech. Přítomnost nelze podchytit a uzemnit ji, spoutat ji, obehnat ji hradbami. Neustálá činnost lidí denně proměňuje námi vnímanou realitu, která sama o sobě neplyne, jako pravidelný proud velké řeky, v prostoru a času, ale vytváří nejen půvabné ostrůvky,  lákavé destinace pro náročné, ale i slepá ramena a kaliště. Na historické události musíme hledět z hlediska jejich času a nevnímat je tak, že se udály ráz naráz. Čas přetínaly takové události, jako byly lokální války, vypuknutí epidemií a jiné důvody, které tu brzdily a tu mařily realizaci velkých projektů, na které musíme hledět z jejich doby vzniku, průběhu a zániku a často chápat, že přetínaly i běh staletí.

Vliv gregoriánské reformy na českou pozdně středověkou situaci

V průběhu tohoto pojednání narazíme na pojem „gregoriánská reforma“. Je třeba, pro hlubší porozumění problematiky Karlovy politiky, připomenout alespoň stručně její aspekty.

Řehoř VII. jako reformátor

Řehoř VII. (1073 – 1085) byl nesmlouvavý reformátor. Tenduje k tomu, stát se absolutním vládcem, který řídí zdatnou kuriální byrokracii a využívá feudálních svazků a vazaly, aby změnili „dědictví sv. Petra“ v církevní stát. Důležité je připomenout, že reformu podporují nové vrstvy obyvatelstva,  vede k posílení městské samosprávy, přičemž svazky mez církevní hierarchií a feudály nebo aristokraty se uvolňují.

Řehoř VII., který byl hybatelem gregoriánské reformy (konečně, po něm získala svůj název), rozeslal dopisy několika biskupům. Jeden náležel biskupovi z Rouenu, druhý biskupovi z Toursu a třetí biskupovi ze Sens. V těchto dopisech papež Řehoř VII. podává přísnou definici řádu: „ prozřetelnost správy boží zavedla rozdílné stupně a řády tak, aby nižší vzdávali úctu vyšším a vyšší projevovali náklonnost k nižším. Z různorodosti se tak rodí shoda a úřady se harmonicky doplňují. Celek přetrvává pouze díky uspořádání rozdílů ….

Snaha o rozlišení řádů a umístění nadřízeného na vrchol hierarchie je znamením nové doby. Pod pojmem „jediný nadřízený“ se skrývá postava, která se právě v této době překvapivě profiluje – papež. Vyhranění a upevnění stavů a prvenství následníka Petrova – to je směr a cíl, který vývoji pojmu „řád“ dává gregoriánská reforma.

Jeden z hlavních ideologů, Humbert de Silva píše: „stejně, jako jsou klerici a laici odděleni ve svatostáncích místem a službou, tak se musí odlišovat i venku svými úkoly. Nechť se tedy laici zabývají pouze svými úkoly, tedy světskými záležitostmi, a klerici zase svými, tedy záležitostmi církevními. Jedněm i druhým se dostalo jasných pravidel.“

11. století

Kánony římského synodu z roku 1059 stanovují, že žádný klerik nesmí přijmout kostel od laika (kánon č. 6), dále nařizují placení církevních dávek laiky (kánon č. 5) a odsuzují kleriky žijící s konkubínou či s manželkou (kánon č. 3).  Zákazem svateb mezi příbuznými do sedmého kolene (čl. 17), a tím vstupuje do života laiků.

12. a 13. století

Ve 12. a 13. století je tato jasná diskriminace jednoho se dvou společenských stavů skryta pod pojem „milosti“. A právě v této době je ustanoveno „tajemství svátosti“. Tajemství svátosti vytváří účinné znamení milosti a je kodifikováno sedm svátostí založených Kristem: křest, biřmování, eucharistie, pokání, pomazání nemocných, svátost manželství a „ordo“, která provází přijetí kněžského povolání.

Morálka společenských stavů, libovolně upřesňovaná v pastoračních listech duchovních představených a v kázáních ad status, se stává natolik nezpochybnitelnou, nakolik se prosazuje myšlenka, že chování jednotlivce příslušející jeho místu v hierarchii je zjevným projevem milosti.

V této době vzniká zcela nová společenská skupina vyloučených: heretici a vyděděnci společnosti. R.I. Moore soudí, že právě v této epoše velké gregoriánské církevní mašinérie se objevují problémové skupiny – heretici, židé, malomocní a sodomité.

Zásadní princip

„Nikdo nemá právo soudit představitele nejvyššího úřadu“ je princip, který dokládá dlouhodobou duchovní prestiž Říma a papežů. A tento duchovní vliv získává během gregoriánského období také právní platnost. Počínaje pontifikátem Inocence IV. (1243 – 1254) se soudí, že papež podléhá ius divinum, ale nad „proměnlivé normy“ je povýšen.   

Avignon

V polovině 14. století přispívá dlouhodobá nepřítomnost papežů k větší autonomii obce a sjednocení lidu, což podporuje vznikající ekonomické síly. Přesídlením kurie má za následek odchod vysoce postavených prelátů, notářů, právníků, bankéřů velkoobchodníků, válečníků. Vzdělanců, umělců. Zhroucení střech bazilik a zpustnutí velkých budov v Římě jen dosvědčují skutečnost, že proud svatopetrských příjmů se obrátil do Avignonu.

V roce 1377 se vrací Řehoř IX. do Říma a v roce 1377 se zdá, že se situace znovu zlepší, ale v roce 1378 vypuká velké západní schizma a po čtyřicet let budou proti sobě stát tři papežové.

Styl církevní správy

Čechy byly centrem říše a v jeho době byly otevřenější vůči ostatním zemím. A to samo o sobě znamenalo i otevřené české církve pro zásahy avignonského finančnictví, takže se jmenování vysokých církevních hodnostářů v Čechách stávalo věcí dohody mezi Karlem IV. a papeži. Karel IV. Byl při jmenování církevních hodnostářů velmi prozíravý a do úřadů dosazoval své přátele a služebníky, které si přál, a papežství tím získalo příležitost, jak z království získávat finance.

Laici

Šlechtici pobírali dávky z tradičních vlastnických kostelů (eigenkirchen), které měly pod všemocnou laickou kontrolou. Tento styl církevní správy v Čechách přetrvával ještě potom, co se od ní jinde ustoupilo. Příkladem budiž skutečnost, že když byla ve 13. Století pro biskupské stolce v Praze a Olomouci zabezpečena svobodná volba a biskup Ondřej prosazoval osvobození církve od kontroly laiků, byly reformní myšlenky gregoriánského ražení teprve na začátku a vývoj v Čechách nemohly ovlivnit. Papežský vliv byl v českém království dlouho slabý a váhavý: za celé období let 1221 – 1316 objevil Jaroslav Eršil pouze obročí udělené papežem.

Vliv Avignonu na další vývoj v Čechách

Pražský biskup Jan z Dražic v letech 1318 – 1329 trávil čas na papežském dvoře v Avignonu. Za Karla byla všechna biskupství a opatství, která narůstala, byla teoreticky podřízena papežskému udělovacímu právu. Během deseti let pontifikátu Klimenta VI. Bylo do Čech zasláno 300 bul, které se týkaly malých obročí a mnohé dekrety udělují obročí cizincům, zejména Němcům.

Šlechtická práva k vlastnickým kostelům a papežem udělovaná obročí

v Čechách byl jen malý časový odstup mezi starými, laiky kontrolovanými vlastnickými kostely a pozdně středověkým typem neformálního konkordátu papeže a vladaře při rozdělování úřadů. To přineslo vážné následky. Šlechta si dobře pamatovala svá práva v období vlastnických kostelů a pohlížela na papežem udělená obročí jak na způsob odměňování cizinců.

Šlechtické zájmy v Čechách

Průběh událostí vytvořil ze šlechty přirozenou zájmovou skupinu, a tak byla silnější, než její aristokratická obdoba v Anglii. Její pozornost se soustředila víc na poměry pozdně středověké papežství a jeho finanční politiku, než reformátorské gregoriánství. Důsledkem bylo, že projevila větší ochotu poskytnout svou podporu hnutí, které obhajovalo sekularizaci vyvlastnění církevního majetku (a tím i implicitní návrat k právům laických patronů). A celý stav věci ještě komplikuje jazykové a kulturní spory mezi Čechy a Němci.

Devotio moderna v Čechách

Tato zbožnost se v Čechách pojila především s šířením kapitul augustiniánských kanovníků, kteří do království přišli v roce 1350 a byli podporováni pražskými arcibiskupy, Karlem IV., a velkými množství aristokratických patronů. Augustiniánská spiritualita kladla důraz na studium knih, zejména sv. Augustina a církevních otců, a na vnitřní náboženský život jednotlivce. Augustiniáni měli i výrazné pastorační zájmy, na nichž se podílely i jiné kapituly. Je však třeba zdůraznit, že augustiniánští kanovníci nebyli přímými účastníky Mistr Jan Husitského hnutí, ale spíše oponenty. Po vypuknutí Mistr Jan Husitské revoluce byli také jejími častými obětmi, přesto pomohli devotio moderna nastolit v Čechách atmosféru morální vážnosti a určité opatrnosti k formálnímu a vnějšímu uspořádání náboženského života, které vytvořily příznivé klima pro Mistra Jan Husitské názory.

Nepříznivá činnost inkvizice

Avšak, k nestabilitě církevního života přispívaly nejvíce konflikty vyvolané svévolnými a nebezpečnými metodami inkvizice, kterou v roce 1318 Jan XXII., zavedl jako trvalou instituci z obavy před herezí sekty Svobodného ducha.

Exkurz

Jan IV. Z Dražic (1260 – 1343)

Budoucí biskup se narodil zřejmě někdy kolem roku 1260 jako syn Řehoře z Litovic, jméno matky není známo. Pocházel z rodiny nižší šlechty, která měla blízko k panovníkovi a která měla silnou duchovní tradici, jeho dva příbuzní byli také pražští biskupové – Jan II. (1226 – 1236) a Jan III. (1258 – 1278).

Víme, že Jan byl k roku 1274 kanovníkem v Praze, 1287 získává jáhenské svěcení a po smrti Řehoře Zajíce z Valdeka se v roce 1301 stal dalším pražským biskupem.

10. prosince získal z rukou Petra z Aspektu (tehdy zastával post basilejského biskupa) biskupské svěcení. Snad i jeho původ z nižší šlechty a poslušnost rodu panovníkovi, kterému vděčil za zvolení, mělo vliv na to, že Jan IV. z Dražic nebyl nikdy vrcholným politikem a diplomatem, ale „pouze“ přičinlivým správcem své diecéze.

Po vymření Přemyslovců nebyl tedy takovou výraznou osobností, která by otáčela kolem dějin, později podporuje volbu Jana lucemburského a po celé trvání episkopátu lze Jana považovat za králova věrného pomocníka – v roce 1313 se účastní říšského sněmu v Norimberku a v létě 1315 je zemským správcem a biskupská hotovost se připojila k tažení na Slovensko. V létě 1308 svolal synod českého kléru, hlavním tématem je ochrana kleriků a církevního majetku, akutní problém éry slabých panovníků a rozvratu země. 

A o tři léta později…

O tři léta později nacházíme Jana z Dražic jako jediného zástupce středovýchodní Evropy na koncilu ve Vienne, kde „nasál“ řadu reformních myšlenek, které začal po svém návratu uplatňovat i ve své diecézi.  Do Čech se biskup vrací na přelomu května a června 1312 a záhy svolává další synod, ústředním tématem je nyní disciplína kléru.  Téhož nebo následujícího roku do Čech přijíždí mistr Richardin z Pávie, zřejmě na pozvání biskupovo, práce tohoto mistra jsou ovšem ke smůle biskupa záhy prohlášeny za heretické. Biskup se kvůli tomu v letech 1315 a 1316 několikrát dostává do konfliktu s inkvizicí.  Dalším problémem je Jindřich ze Šumburka, příslušník mocné šlechtické kliky, který se během viennského koncilu stává proboštem v Litoměřicích. Po návratu ho biskup sesazuje a dosazuje sem svého kandidáta Alberta z Dubé.

Biskup Jan se dostal do sporů také s žateckými minority, kteří pohřbili Sulislava z Pnětluk, přestože zemřel v klatbě.  Všechny tyto spory dostaly Jana do problémů, které nebyl sto vyřešit sám. Sesazený Jindřich z Šumburka obvinil Jana u kurie z podpory kacířů (1316), načež byl biskup sesazen papežem z úřadu a povolán do Avignonu (1318). Jako světské ochránce církevních majetků po dobu své nepřítomnosti biskup vybral Jindřicha z Lipé, Viléma Zajíce z Valdeka a bratry z Čakovic, o duchovní aspekt se staral mistr Oldřich z Paběnic a břevnovský opat Bavor z Nečtin. Celá pře se protáhla na dlouhých 11 let, Jan z Dražic se vrací do Čech až v roce 1329. V Avignonu nezahálel, poznával tamní kulturu i mentalitu, z Říma zve do Čech stavitele Viléma, který postaví v Roudnici most.  Pražský biskup Jan IV. Z Dražic umírá 5. Ledna 1343, jeho nástupcem se stává  Arnošt z Pardubic

Arnošt z Pardubic ( 1343 – 1364)

Tyto rozbroje nepřestaly ani za vlády arcibiskupa Arnošta z Pardubic (1343 – 1364), naopak, staly se časem povážlivějšími. Karel IV. usiloval o reformu duchovenstva. A také Arnošt z Pardubic na provinciální synodě dne 12. Listopadu 1349 dal duchovenstvu nové zákony kázně, „statuta arnesti“.

Konrád Waldhauser

Někteří církevní historikové ho považovali za předchůdce Mistra Jana Husa. Byl horlivým a obratným kazatelem a vzbudil pozornost Karla IV. Do Prahy přišel roku 1306 pod záštitou pánů z Rožmberku a stal se kazatelem v kostele sv. Havla. Ve svých kázáních nikoho nešetřil, v roce 1363 kázal proti svatokupectví a vzbudil žebravých mnichů. I chodily stížnosti k rukám Arnošta z Pardubic.  Na počátku roku 1346 přijel do Prahy papežský legát, čehož využili dominikáni k tomu, že pohnali kazatele k soudu před arcibiskupa pro dva kacířské články, které učil. Konrád bez meškání podal k soudu svou obranu proti nim. Arnošt zvážil situaci a veřejně ohlásil den a hodinu soudu. Každý, kdo měl proti Konrádovi nějaké námitky, nechť se před něho postaví se svou žalobou. Ale nikdo se nepostavil. Rakouský kníže Rudolf v květnu roku 1364 ho vábil k návratu do vlasti, ale Konrád nevyhověl. Odpověděl, že ho váže vděčnost k císaři, že je mu zavázán za jeho mnohá dobrodiní a to mu nedovoluje opustit Čechy.

Milíč z Kroměříže

Zřejmě Konrádův  příklad,.kterému se jako kazateli velmi dařilo, se stal (dle Palackého – str. 20) pohnutkou muži „stejného sice smýšlení, ale ducha jinakého“, že se vzdal své církevní hodnosti a začal pracovat na témže poli jako Konrád téměř o závod. Zatímco Konrád se přednostně obracel k německé části obyvatelstva., Milíč z Kroměříže k té české. Nejprve začal kázat u sv. Mikuláše na malé straně, ale pak u sv. Jiljí ve starém městě. Z počátku měl málo posluchačů, a ti „posměšně přetřásali jeho řeč“. Ale pak se náhle něco zlomilo. Na jeho kázání přicházelo čím dál víc posluchačů. Pustil se na odvážnou cestu. Hloubal v písmu, zvláště v prorocích a v apokalypse (zjevení sv. Jana) a ve svých kázáních „zápasil s porušeností mravní všech stavův věku svého a prohlédaje, čím by sobě pojistiti mohl vítězství, zdálo se mu najednou, že dosáhl nálezu vědeckého, hrozného a důležitého. (Palacký, str. 21)

A pak to přehnal…

Nešetřil ve svých kázáních ani duchovenstvo a žebravé mnichy, ale ani knížata a světské pány. Na jednom shromáždění prohlásil o císaři Karlovi IV., a veřejně do očí, že on sám je prý velký antikrist. Arcibiskup očko z Vlašimi uznal, že za takovou opovážlivost je zapotřebí ho potrestat několikadenním vězením. V této souvislosti ráda zmíním postoj samotného císaře Karla IV., který měl Jana Milíče rád a ani po tom, co ho osočil, že je antikrist, se od něho neodvrátil. Ale pražští teologové na císaře naléhali pro jeho naučný článek a Milíč se odvolal k papeži Urbanovi V., pak se v roce 1367 sám osobně odebral do k papeži do Říma a na cestu mu dal doporučující listiny.

Karlova cesta

Karel IV., ale i předchůdci Mistr Jan Husa neměli herezi rádi. On sám byl autorem přísných dekretů proti beghardům a podporoval inkvizici.  Jeho vztah k víře je v odborné literatuře často charakterizován jako upřímný, ba hluboký, ale konvenční.  Z historické literatury, která je k dispozici, víme, že byl horlivým sběratelem relikvií a Praha v jeho době byla centrem kultu svatých. Nesmíme také zapomenout na bohaté kostely. Takové počiny byly však právě předmětem kritiky raných reformátorů. Karel IV. Byl zakladatelem kapituly českých kanovníků ve starém císařském paláci v Ingelheimu ve středu německé kulturní zóny. Byla to snaha o rovnováhu etnik a jazyků. V jejím dosažená výrazně neuspěl. To dokládá i svědectví opata Ludolfa Záhaňského, který v 70. letech  14 století studoval v Praze a tvrdil, že nepřátelství mezi Čechy a Němci  je srovnatelné mezi nepřátelství židů k samaritánům.

Tato rovnováha byla těžko udržitelná po roce 1378, kdy byla silná centralistická Karlova vláda vystřídána vládou jeho syna Václava IV. (1378 – 1419).

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet