Jan Hus – kapitola 4

Autorka článku: Irena Novotná NA PRAŽSKÉ UNIVERZITĚ TO VŘE. V návaznosti na Viklefovo učení se na okamžik vrátíme do roku 1403, na univerzitu pražskou, která jednoznačně odsoudila 43 věroučných článků Jana Viklefa.

Na to si vzpomeneme, až budeme sledovat činnost Mistra Jana Husa.

Viklefovy články

Dne 28. května roku 1403 se na valném shromáždění Univerzity pražské četly, na přání arcibiskupova oficiála i Kapituly pražské, 43 věroučných článků Jana Viklefa. Nečetly se ze zábavy nebo z touhy po poznání, ale proto, aby shromáždění vyneslo nález. A ten vynesl většinou hlasů… Aby žádný „oud“ univerzity pražské neučil článkům těm, aniž jich rozšiřoval, pod pokutou křivé přísahy.“

Palacký v Dějinách národu českého v Čechách a na Moravě, díl 3., str. 14 a násl. Tvrdí: „avšak nicméně jisté jest, že ono velké hnutí duchův, ony nepokoje a bouře náboženské, které v XV. století činí hlavní obsah dějin a proměnily veškeru tvářnost věcí českých, nebraly původu svého z nižádné sekty středověké, ani valdenské, ani katarské, ale že povstaly a rozvinuly se z vlastních příčin a zárodkův z počátku na oko nepatrných, ale nabývajících čím dále tím větší opravdovosti a důležitosti.“ 

Ale vraťme se do Čech, kde to žilo…

Poměry v Čechách, které se stále zhoršovaly vlivem bojů mezi řády a kazateli. Do jisté míry to  zapříčinilo také postavení žebravých řádů ve věci inkvizičních činnosti, která byla původně založena papežem Inocencem III. Za účelem rozmáhajících se kacířských nepokojů na jihu Francie v Languedocu. Povolání osobností z žebravých řádů k tomuto úřadu mohly být příčinou odporu lidí proti nim.

Rivalita mezi řády

Minorité, benediktýni, františkáni ztratili důvěru obyvatelstva z příčin, které byly naznačeny v předchozích kapitolách, a lidé více důvěřovali laickým kazatelům, kteří k sobě poutali pozornost lidí a kteří vykonávali některé úkony, které mají vykonávat církevní osoby svěřeným úřadem. Tyto úspěchy kazatelů vzbudily u kněží a prelátů a vůbec celého duchovenstva velkou řevnivost. Palacký (str. 15) přičítá velkou zásluhu Janovi z Dražic, že došlo k nápravě v životě některých duchovních, oproti mnichům žebravých řádů. Jejich život, jindy příkladný, změnila postavení vedoucí k moci, které se jim dostalo.

Exkurz – boj proti kacířům a postavení inkvizice

Když se ve dvanáctém století stalo lidové kacířství závažným problémem, církev uvažovala, jak s ním naložit. Kanonické právo neurčovalo jednoznačně postupy pro zacházení s kacíři a také chyběly účinné institucionální nástroje k jejich vyhledávání, stíhání a trestání. Biskupové, kterým bylo uloženo, aby se kacířstvím zabývali, nejevili žádný velký zápal pro tuto věc. Kanonické právo se také nevyjadřovalo jasně k otázce, co dělat s usvědčenými kacíři. Biskupové mohli předat takové lidi světským úřadům k potrestání, ale až do roku 1157 je k tomu nevázala žádná povinnost. Pokud si světští vládci sami nečinili nárok na trestání kacířů, biskupové tyto kacíře pouze vyobcovali z církve a vyhnali je z diecéze, i když je také věznili. Někteří kacíři byli lynčováni rozvášněným davem. Koncem dvanáctého a třináctého století se církev začala zbavovat svých nedostatků při zacházení s kacíři. Dekrety koncilů a papežů definovaly kanonické právo ve vztahu ke kacířům. Roku 1184 papež Lucius III. Vydal dekretál „ad abolendam„. Ten stanovil, aby všichni kacíři a ti, kdo jim věří, jejich zastánci a obdivovatelé, byli z církve vyobcováni. Ti, kdo byli shledáni vinnými kacířstvím, měli být předáni světské moci k patřičnému potrestání, jehož povaha zůstala neupřesněna. Po biskupech bylo požadováno, aby dvakrát ročně navštěvovali farnosti, kde se podle zpráv vyskytovalo kacířství, a vyhledávali osoby podezřelé z kacířství.  Roku 1199 Inocenc III. V dekretálu „vergentis in senium“ učinil významný krok. Připodobnil kacířství ke zradě, jak ji definuje římské právo. Majetek kacířů měl být světskou vrchností zabaven a jejich dědici měli být vyděděni. Císař Fridrich II. Vtělil toto zpřísnění kanonického práva do práva říšského a ustanovil, že „trestem pro nekající se kacíře má být smrt  na hranici“. Ta se stala trestem všeobecně používaným v celé západní Evropě. Do konce třináctého století měla církev k dispozici propracovanou a rozvinutou soustavu práva řešícího problém kacířství. Ústředním bodem tažení středověké církve proti kacířství bylo vytvoření specializované instituce – papežské inkvizice. Pří výběru lidí pro plnění tohoto úkolu se papež obrátil na nové žebravé řády, které vznikly počátkem třináctého století. Byli jimi dominikáni a františkáni. Zejména dominikáni byli zvláště povoláni k boji proti kacířství (dominikánský řád nese jméno svého zakladatele Dominika Guzmána, kterého inspiroval boj s kacíři v Languedocu a založil řád kazatelů. Roku 1231 papež Řehoř IX. Ustanovil převora dominikánského konventu v německém Řezně jako soudce a pověřil jej vyhledáváním osob podezřelých z kacířství. V dubnu roku 1233 pověřil Řehoř IX. provinciální převory dominikánů v Languedocu, aby vybrali muže vhodné k inkvizitorské službě. Nakonec byly ve městech Toulouse a Carcassonne ustaveny inkvizitorské tribunály, obsazené dominikány. Postavení inkvizičních tribunálů bylo takové, že nebyly součástí žádné panevropské instituce, ale měly společné znaky. Jako soudci, delegovaní papežem, mu byli přímo podřízeni, takže byli vyjmuti  z běžné biskupské pravomoci a dohledu. Inkvizitoři postupovali proti osobám podezřelým z kacířství ex officio – z moci svého úřadu.

Pramen: Given J. B. Inkvizice a středověká společenství. Moc a odpor v Languedocu. Verbum, 2008  

Pohřeb Sulislava z Pnětluk – minorité versus Jan z Dražic

Minorité nešetřili církevními zápovědmi, které Jan z Dražic až příliš často (dle Palackého, str. 15) ukládal. A když se žatečtí minorité opovážili slavně pohřbít pana Sulislava Pnětluk roku 1313, který, podle Palackého, “pro škody na církevních statcích spáchaných v biskupově kletbě“, dal je i je samotné biskup do klatby dokud, nenajdou náležité pokání. Ale i minorité vinili biskupa z přílišné shovívavosti vůči kacířům, že mírněji soudil beghardy a bekyně, než-li schvalovala ortodoxie.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet