Jan Hus – kapitola 6

Autorka článku: Irena Novotná KRÁL NASTUPUJE NA TRŮN. Výraznými a hlavními protagonisty té doby jsou dva muži, kteří sehrají v životě Mistra Jana Husa významnou roli. Později se stali součástí jeho života ve vrcholném okamžiku jeho kariéry. Následující příběh začíná v době, kdy Janu z Husince bylo 8 let.

V roce 1378 zemřely dvě velké osobnosti – papež Řehoř XI. a  císař Karel IV. Na trůn nastupuje syn Karla IV., Václav IV. Různé dobové zprávy a úsudky možná zkreslují jeho osobní povahu. Nechť za něho mluví královské činy.  Jako každý panovník, vysoce postavený muž, který v ruce drží otěže vlády, měl mnoho kritiků, pochlebníků i otevřených nepřátel. “a ti za sebou zanechali různé soudy a roztržky,  které za jeho 41 let panování“, jak praví František Palacký[1] „nahromadily a zavinily velké rozdvojení, ve kterém se křesťané toho věku nalézali“,  a podle jeho soudu, v době, kdy dějiny vyšly, ještě v 19. století „různé soudy“ přetrvávaly.  Je nutné podotknout, že většina spisovatelů v něm spatřovala podlého opilce, bezmyšlenkovitého zuřivce, ale byli i tací, kteří v něm spatřovali mučedníka, jenž podlehl nenávisti zlých lidí.

Rok 1378 – 1393

Václav IV. měl několik nelehkých úkolů: záležitosti římské církve, v té době ve schizmatu;  záležitostí říše římské v Německu a v Itálii;  poměry rodu lucemburského k sousedním mocnostem, zvláště k Francii a Anglii; vzájemné poměry jednotlivých osobností v rodu; záležitosti zemské v Čechách.

Papež Urban VI. a protipapež Kliment VII. posílají Václavovi IV. legáty

Jeden z nich směřoval k řešení církevního schizmatu za Urbana VI., o němž byla již řeč dříve. UrbanVI. musel v době, kdy ho kardinálové opustili, jmenovat nové, a to konkrétně v listopadu roku 1378. Mezi jmenovanými i Jana Očka z Vlašimi. Jako stálého pozorovatele na Václavově dvoře, papež Urban VI. jmenoval též kardinála Pilea z rodu hrabat de Prata, ravennského arcibiskupa. Ale ani protipapež Kliment VII. nezahálel. Doufal, že si nakloní krále Václava IV. na svou stranu. Využil přitom náklonnosti mladého moravského markraběte Prokopa, vratislavského biskupa Dětřicha, kapitulského pražského děkana Hynka Klubku, který býval v Avignonu jeho důvěrným přítelem, a také vyšehradského děkana Kundráta z veselé, který byl po smrti Řehoře XI. A volbě Urbana VI. byl přítomen v Římě jako dřívější posel císaře Karla IV. Také Kliment VII. jmenoval ze své strany dne 6. prosince 1378 ve Fondi kardinála Viléma de Agrifolio za svého legáta v Čechách a v Německu. A tak, drama pro krále se začíná rozebíhat plnou parou.

Václavovy kroky v záležitostech církve

Za pár neděl po smrti Karla IV.  svolal Václav IV. říšský sněm do Norimberku. Sotva tam přijel, pochopil, že jen málo říšských knížat se tam dostavilo osobně. Většina byla zastoupena svými zmocněnci. Viděl v tom špatné znamení pro své budoucí vládnutí, ale přesto se nevzdal a vypsal říšský sněm do Frankfurtu nad Mohanem, který se konal 1379.  Od Václava se všeobecně čekalo, že situaci se schizmatem energicky rozřeší, což on neudělal. Sice se postavil na stranu Urbana VI., to  nejspíš bylo správně, ale nepodnikl žádné kroky k faktické nápravě. Jeho „rodinný“ přítel a spojenec francouzský král totiž zase jednoznačně stál na straně papeže v Avignonu, takže nejdřív slíbil pomoc jednomu papeži, pak po návštěvě francouzských diplomatů couvl, zřekl se císařské korunovace v Římě (a toho bude později hluboce litovat), a aby měl od všeho klid, správou Itálie pověřil svého bratrance Jošta. A ten stál na Klimentově straně.

Počátky církevního rozkolu v Čechách za Václava IV.

Václav IV. ale velmi energicky zasahoval proti zárodkům církevního rozkolu ve svých dědičných zemích. Vratislavským pohrozil, že jim zabaví veškerý majetek, pokud se veřejně vzdají poslušenství biskupu Dětřichovi, který se dal posvětit od papeže Klimenta. Avšak, dle Palackého, pražskému a vyšehradskému děkanovi byla jejich důstojenství později odebrána, a pak stranili Urbanovi VI. Když se vrátili, pak zase v roli pouhých kanovníků svých chrámů. V podobném stavu se nacházelo v roce 1374 i arcibiskupství mohučské, o které se přeli dva arcibiskupové – Ludvík Míšeňský a Adolf Nasovský.

Velké neštěstí pro panovníka

Černým rokem pro Václava IV. byl rok 1380. Stalo se, že vymřeli všichni přední radové, které Karel IV. vzdělal a přenechal svému synovi jako oporu. Dne 14. ledna 1380 skonal kardinál Jan Očko z Vlašimi a magdeburský arcibiskup Albrecht ze Šternberka. Dne 20. prosince 1380  zemřel Jan ze Středy, někdejší  říšský kancléř, podle Palackého, autor zlaté buly sicilské. Uprázdněním dvou biskupských míst v zemích koruny české bylo výhodně pro rozšíření obedience Urbana VI. V říši.

Pokus o podvrácení královské vlády – jinými slovy pokus o puč

Následujícím, rychle za sebou jdoucím událostem, předcházela nespokojenost s Václavovou kabinetní politikou (tzv. Královská vláda). Na vysoká místa dosazoval své lidi, někteří zemanského stavu, většina ze stavu měšťanského. A tato královská vláda byla pod ostrou kontrolou vyšší šlechty. Každý krok, který tato vláda „prostných“ učinila, byl přísně sledován, a pokud překročila své hranice, pak se omlouvala dobrými úmysly. Vyšší stavovská šlechta na ně zamračeně pohlížela. Asi by dávno vypuklo nějaké povstání, kdyby král do vlády nedosadil lidi statečné a rázné, kteří byli schopní takovému tlaku od bývalých vysokých úředníků za Karlovy vlády, které Václav IV.. vyměnil za své „milce“ čelit.

Další osudný okamžik v roce 1393 – Václav IV. A Jan Nepomucký

V roce 1384 se Václav IV. dostal do konfliktu s arcibiskupem Janem z Jenštejna, a ten přerostl v malou občanskou válku. Výsledkem bylo, že Jenštejna zbavil kancléřského úřadu. Ale král důsledný pořádek zase neudělal. Ponechal zemi i šlechtu napospas, ať se každý hádá a pere, jak umí. Mezi oběti tohoto sporu patřil dr. Johan z Pomuku, náměstek arcibiskupa, který zemřel na mučidlech, když nechtěl Václavovi ustoupit z komplikovaného sporu o kladrubského opata.

Nechme promluvit církevního historika Kadlece k této události:

Jan z Pomuku (* asi 1345, + 20. 3. 1393 Praha) - český duchovní, později ztotožněný s barokním světcem Janem Nepomuckým

Kněz Jan z Pomuku, od roku 1393 generální vikář pražského arcibiskupství, vešel v obecnou známost především jako oběť mocenského zápasu a osobní nevraživosti mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna. V roce 1393, kdy se nepřátelství mezi nimi znovu rozhořelo naplno, začal král uvažovat o zřízení nového biskupství v Kladrubech a jeho obdarování pozemky kladrubského kláštera, čímž by bylo pražské arcibiskupství citelně finančně poškozeno. Vše mělo být uskutečněno po smrti právě umírajícího opata. Jan z Jenštejna však nechal 10. 3. 1393 urychleně zvolit nového opata a jeho generální vikář volbu potvrdil. To Václava IV. neobyčejně rozlítilo a chtěl potrestat viníky. Arcibiskup a jeho úředníci byli pozváni na jednání s králem, kam s Václav IV. Dostavil rozzlobený a snad i opilý. Jan z Pomuku a oficiál Mikuláš z Puchnika byli zajati a odvlečeni na staroměstskou rychtu k výslechu. Zde byli mučeni samotným králem, není však jasné, co se vlastně chtěl Václav IV. dozvědět. Vzápětí se polekal svého činu a rozhodl se arcibiskupské úředníky propustit, potvrdí-li, že se s nimi jednalo slušně. V případě Jana z Pomuku však už bylo pozdě. 20. 3. 1393 ve večerních hodinách bylo mrtvé tělo svázáno do kozelce a shozeno z Karlova mostu do Vltavy.

Teprve později, v 16. století, objevil se v Hájkově kronice vedle skutečného Jana z Pomuku jakýsi Jan Nepomucký, královnin zpovědník, který zemřel, protože nechtěl vyzradit zpovědní tajemství. Postupně vznikla kolem – jinde v pramenech nedoloženého – mučedníka legenda. V dobách baroka se o svatořečení zasazovali především katoličtí vlastenci. Nový světec měl chránit národ a očistit ho od neblahého ódia „kacířství“. V roce 1729 byl Jan Nepomucký prohlášen katolickou církví za svatého a jeho kult byl spontánně přijat nejen v již pokatoličtěných Čechách, ale brzy získal velkou popularitu v Evropě a dokonce i v zámoří (srovnej jméno Metternicha!). Na památku jeho shození z mostu, byla socha tohoto světce, umisťována na mostech a stala se typickou součástí české krajiny.

Pramen: Kadlec J. j.: Přehled českých církevních dějin 1, Řím 1987; slavík i.: čtení o sv. Janu Nepomuckém, Strakonice 1993; Vlnas V.: Jan Nepomucký, česká legenda 1993; Vlček e.: osudy českých patronů, Praha 1995

Král si získal nové odpůrce. Panská jednota

Osud a smrt Jana z Pomuku vyvolalo v Pražanech hluboký dojem. Lidé si uchovávali mučedníky v paměti, protože se nad jiné je vyznamenávali zbožností a dobročinností. A to byla chvíle pro hlavy šlechty a nezaváhali ani na chvíli, aby této události nevyužily ve svůj prospěch, v čele těch nespokojenců stáli:

• Jan z Rožmberka, vladař
• Jindřich Starší z Hradce, na Hradci a v Telči
• Břeněk Švihovský z Risenberka na Skále
• Bývalý nejvyšší purkrabí Ota z Bergrova na Bílině
• Náruživý králův nepřítel Hynek Berka z Dubé na Hohenšteině
• Vilém z Landštejna na Lipnici
• Jan Michalec z Michalovic
• Boreč Mladíš z Risenburka na Bečově
• Boček z Kunštátu i z Poděbrad.

Tito páni se spojili a radili se, „že je třeba k sobě získati přední osoby rodu královského“ a ve spojení s nimi zvolil nejdříve mírné prostředky.  Markrabě Jošt ani na chvíli nezaváhal. Proč by nevstoupil do spolku, který mu dával šanci k rozmnožení jeho moci? Také král Zikmund přijel až z Uher, aby svou osobou dal váhu rodící se panské jednotě.

Spolek, který dne 18. prosince 1393 ve Znojmě král Zikmund, markrabě Jošt, kníže Albrecht rakouský a Vilém, markrabě míšenský, uzavřeli mezi sebou k obraně i k útoku „proti každému člověku, vyjímaje svatou říši římskou“, je právem historiky považován, jako počátek události následujících dní;  jeho účelem byl odpor proti králi Václavovi. Byli jen dva páni, kteří se nakonec dali odvrátit od úmyslu do tohoto spolku vstoupit;  zhořelský kníže Jan a moravský markrabě Prokop.  Ti dva se přidali na stranu krále Václava IV.

1394 – 1400

Král Zikmund jede navštívit bratra Václava

Král Zikmund přijel do Prahy v únoru v roce 1394. O čem se jednalo, to se asi do detailu nedozvíme. Pod záminkou, jako by šlo jen o cestu do Říma i obnovení dávné jednoty v církvi, byly zde sledovány úplně jiné cíle. Šlo o změny na králově dvoře a ve vládě. Král Václav se měl vydat do Říma pro císařskou korunu a měl mít na starosti hlavně záležitosti německé říše. Nově povýšení královi oblíbenci měli být z rady vyloučeni a na jejich místo dosazeni páni z vyšších stavů. Samozřejmě, že markrabě Jošt byl ochoten se postavit do jejich čela a krále zbavit většího dílu jeho povinností (ale i moci).

Takové návrhy Václav ovšem zamítal. Král Zikmund byl však ostřílený taktik;  chtěl být zadobře se všemi stranami, tak uzavřel s Václavem dne 2. Února 1394 bratrskou smlouvu, v níž ho ustanovil, v případě své smrti, nástupcem v Uhrách, ale s pány se také umluvil o tom, čeho bylo zapotřebí k odstranění Václavovy “královské vlády“.

Dne 5. Května 1394 markrabě Jošt s pány (výše jmenovanými) zvláštním zápisem vstoupil do panské jednoty. V tomto zápise si slíbili „věrně a beze lsti pod věrou naší dobrou a podle cti“, že budou „v jednotu býti a zemského dobrého hledati, pravdu v zemi ploditi a činiti a tak vždy poté státu …“ podle toho znění však nešlo o nic jiného, než o obnovení dávné zemské ústavy.

Z wikipedie:

Počátky původního krajského zřízení spadají v  Čechách do 2. Poloviny  13. Století,  Přemysl OtakarII.. Nahradil původní  zřízení hradské. Od  15. Století do roku  1714 existovalo v Čechách 14 krajů).  Kromě těchto slibů a přísah byly dále domluveny přípravy i způsob, jakým budou vykonány v takové tajnosti, že o nich protivníci ani netušili.

Osudný den:- první zajetí Václava IV.

Vysoká šlechta byla nespokojená s dosazováním nižší šlechty do úřadů a s václavovou říšskou politikou.

Roku 1395 byl Václav donucen ke kapitulaci – byl nucen přijmout kodifikaci mocenských vztahů mezi králem a panstvem.

Spojení Jošta s panskou jednotou vyústilo ve václavovou zajetí v králově dvoře u Berouna, dne 8. Května 1394.

Exkurz

O králově zajetí a  panské jednotě

Dne 8. května 1394 se král vracel z hradu žebrák do Prahy a po cestě se zastavil v králově dvoře mezi Počáply a Berounem. Náhle přijel markrabě Jošt a páni s družinou.

Pozastavme se nyní nad osobností markraběte Jošta, který dále sehraje neblahou úlohu proti králi Václavu IV.

Narodil se  říjnu 1354 Brno – zemřel 18. 1. 1411 Brno

Jeho tituly: markrabě moravský (1375–1411), říšský generální vikář v Itálii (1383 a 1389), markrabě braniborský a říšský kurfiřt (1388–1411), král římský (1. 10. 1410–18. 1. 1411), vzdělaný, schopný politik a finančník z rodu Lucemburků

Vůdce panské jednoty, která dala uvěznit krále Václava IV. (1394). Poslední samostatně vládnoucí moravský markrabě. Narodil se jako druhé dítě, ale první syn moravského markraběte Jana Jindřicha, mladšího bratra Karla IV., a Markéty Opavské. Byl vychováván jako případný dědic českého trůnu, protože Karel IV. měl tehdy jen dcery.  Po smrti svého otce (1375) se Jošt ujal vlády nad markrabstvím. Už v osmdesátých letech však vypukly na Moravě spory mezi Joštem a jeho mladšími bratry, Janem Soběslavem a Prokopem o majetek, které vyústily ve vleklou domácí válku. Za podporu bratrance Zikmunda ve snaze získat prostřednictvím sňatku uherský trůn obdržel Jošt nakonec Braniborsko. Jako braniborský markrabě měl právo volit římského krále. Splnění svých mocenskopolitických ambicí se Jošt dočkal až na sklonku svého života. Dne 1. října 1410 byl v kostele sv. Bartoloměje ve Frankfurtu nad Mohanem zvolen římským králem. Necelé čtyři měsíce poté náhle v Brně zemřel a okamžitě se objevily spekulace o jeho otrávení. Ani tehdejší přísné vyšetřování ani novodobý průzkum Joštových kosterních pozůstatků však násilnou smrt neprokázaly.

A pokračujeme v příběhu …

Jindřich z Rožmberka začal řečnit ve jménu všech před králem vypočítával scestnosti královské vlády, vyčítal úpadek říše jimi zaviněný a další chyby a pochybení. Když to Václav poslouchal, velmi se rozčilil a nepřijal nabídku pánů, aby se ujali vlády. Chtěl je spíš potrestat, ale mezitím se začalo shromažďovat tolik lidí ve zbrani, že celý králův dvůr byl naplněn k prasknutí a králův doprovod byl ve vší tichosti odzbrojen. Král Václav ustoupil přesile. Nejprve byl veden do Berouna, kde byla pro něho připravena hostina, a potom jeli vítězoslavně do pražského hradu, z něho byli vypuzeni přívrženci předešlé vlády. Brzy se ukázalo, že se v zemi vůbec nezamýšlelo, jak by měla vládnout králova vláda a stejně tomu bylo tak i mezi panstvem. Už 15. května se všechno jevilo tak, že vypukne domácí válka.  Ale téhož dne vyšel královský patent, který byl podepsán  Jindřichem z Hradce. Obsahem patentu byl příkaz, aby se všichni stavové českého království dostavili 31. května na sněm do Prahy. Kdo nepřijde, bude pokládán za rušitele. Později byl termín sněmu odložen na 10. června. S touto listinou bylo vydáno i královské nařízení ke všemu lidu, že markrabě Jošt je vyhlášen za starostu království českého. Všem bylo přikázáno, aby „byli jemu poslušni“.  Pražané se postavili tomuto nařízení na odpor, a to z důvodu, že tvrdili, že bylo na králi vynuceno násilím. Teprve když takové osobnosti, které byli vždy králi věrné, k jednotě panské nepřistoupili (maršálek Hynek z Lipé, nejvyšší sudí Ondřej z Dubé, nejvyšší purkrabí Purkart strnad z Janovic a Půta mladší z Častolovic), ujišťovali Pražany, že to byla králova opravdová vůle, aby byl navrácen mír a pokoj zemi, uzavřeli Pražané s pány poměří a dne 4. června pak skutečný mír.

Nová strana královská

Mír byl potvrzen zápisem, podepsaným králem. Jan Zhořelský vévoda a nejmladší králův bratr se s králem dohodl, že se postaví do čela všech jeho věrných a vydal všechny prostředky k tomu, aby ho podpořil. Vévoda dne 7. června vydal v kutné hoře manifest k veškerému národu českému a ke všem knížatům a stavům svaté římské říše. V něm zhruba stálo, že „i on žádán byl, aby ve spojení se s jednotou panskou markraběte Jošta přijal za hejtmana a starostu království českého, vše ke cti a prospěchu krále i země, ale že nenašel v celém počínání pánů panské jednoty nic, co by vedlo k takovému cíli.“ současně popisoval, že tito páni se dotkli apoštolské komory na Vyšehradě i královské komory a svým chováním způsobili škody, což není možné brát jako prospěch země. Také zohlednil, že nikdo nemohl ustavit někoho za zemského správce, leda král. Proto také nebylo možné zavazovat markraběte přísahou nebo mu posílat na chystaný sněm, který se měl konat 10. Června, pozvánku, protože dekrety, které byly v této věci vydané, ve skutečnosti nebyly platné, pokud se král nacházel v zajetí. Nakonec svolal všechny královy věrné do své a královy služby za žold.

Asi 20. června vojsko vévody Jana přitáhlo k Praze a jménem krále žádalo, aby je pustili do Prahy. Novoměští jim otevřeli brány a spojili se s vojskem. Staroměští, kteří měli strach z panské jednoty, dlouho váhali, až do chvíle, kdy byly  jejich zdi ztečeny, a byli donuceni ke kapitulaci. Od té doby se necítili páni z panské jednoty na hradě bezpečni.

Kam se poděl král?

Dne 22. června v noci páni z jednoty donutili krále, aby s nimi opustil pražský hrad a zavezli ho do Přiběnic, do hradu, který vlastnili páni z Rožmberka. Když spatřili, že mají v patách královské vojsko, odvedli krále do Krumlova, které bylo ještě pevnější než sídlo Rožmberků. Ale ani tam se necítili dost bezpeční a Václav s nimi musel táhnout do rakouské na hrad Wildberg. Dne 5. července byl odevzdán pánům ze Stahremberka k hlídání. A tak se cítili bezpečni. Nikdo, kromě členů panské jednoty, nevěděl, kam se poděl král.

Král se vyhýbavě staví k panské jednotě

Další události bylo zkouškou pevnosti a charakteru jednotlivých aktérů sporu. Královské vojsko se rozložilo u Budějovic a záhy bylo posíleno německými zástupy. Mělo to docela pádný důvod. Říšské panstvo obdrželo zprávy o zajetí svého krále. Nejdříve se sešli v Norimberku, posléze ve Frankfurtě, a po té, co svěřili starému kurfiřtovi falckraběti vedení vikariátu v říši, pohrozili panské jednotě válkou, pokud římského krále nepropustí bez prodlení na svobodu. Bavorský kníže Ruprecht mladší sám osobně přijel, aby se připojil k českému vojsku.

Někteří členové z panské jednoty, když viděli, že vévoda Jan má velký vliv, začali být nespolehliví a jen vlažně podporovali své přátele. Tak celé břímě války padlo na pány z Rožmberka i z Hradce. Jejich statky byly zplaněny. Jen kníže Albrecht poslal Joštovi na pomoc 600 mužů, kteří ovšem neméně ukrutně hubili a ničili vše, co jim přišlo do cesty.  Nevíme, jestli došlo k bitvě. Ale obě strany pochopily, že nezbývá nic, než smírné ujednání. Po dlouhém a planém jednání konečně vévoda Jan i 50 českých šlechticů zaručili, že král Václav jednotě panské udělí amnestii a svolí k jistým článkům, které se týkaly řádů a práv zemských. Král se dal dne 25. srpna umluvit, aby byla vydána listina (i v českém jazyce), v rozepři o zemskou pravdu (jinak řečeno – zemský řád).

Král Zikmund píše bratrovi Václavovi

Zikmund, král český, ke konci roku 1395 poslal Václavovi psaní, které bylo naplněno slovy lásky a starostlivosti o václavovou zdraví. Psal mu, že je záhodno, aby císařská koruna byla zachována v lucemburském rodě, že jsou tím povinováni svému otci Karlu IV. Psal mu také, že se právě dozvěděl, že anglický král Richard II., manžel královny Anny, sestry obou panovníků, se skrytými cestami domáhá císařské důstojnosti, a proto Václav by měl, bez zbytečného váhání a odkládání, pro sebe získat císařský titul. Nyní je k tomu nejpříhodnější čas, radí mu. Václav má v papeži přítele a v milánském vévodovi nejoddanějšího služebníka. A že on, jako jeho bratr je připraven mu pomáhat vší silou své moci, protože bratrova čest mu leží na srdci jako jeho vlastní.

Už 25. února oba královští bratři vyhotovili listiny bezpečného průvodu pro markraběte Jošta i jeho společníky, aby osobně přijeli a napomohli i k narovnání narušených vztahů. Když 1. března zemřel vévoda zhořelský, obnovili mezi sebou dědičné smlouvy a 19. března Václav ustanovil svého bratra Zikmunda za svého vikáře a náměstka v celé říši římské.

Téhož dne však Václavovi došlo, že na místě šesti soudců, kteří měli být voleni podle píseckého zápisu, nyní králi Zikmundovi a Joštovi příslušela moc učinit nález o všech článcích, které byly vyneseny ve sporu mezi králem Václavem a panskou jednotou - zejména těch, které se týkaly zřizování vrchní zemské vlády, o jmenování zemských starších a ražení mince.

Dne 2. dubna od obou zplnomocněných panovníků byl vynesen nález, který byl už dávno připraven zcela ve prospěch panské jednoty. Jeho nejdůležitějším ustanovením bylo sestavení kolegia „nejvyšších úředníků a soudců zemských“. V něm měli zasedat: biskup pražský, biskupové olomoučtí a litomyšlský, páni Jindřich z Rožmberka jako nejvyšší purkrabí, Vilém z Landštejna, jako nejvyšší komorník, Hynek Berka z Dubé na Hohensteině, nejvyšší sudí Břeněk z Risenberka a ze skály, sudí dvorský, Beneš škopek z Dubé, nejvyšší hofmistr, smil flaška z Pardubic a z Richenburka, nejvyšší písař, ale dále páni Ota z Bergova na Bílině, Jan z Michalovic, Boček z Poděbrad a Boreš z Risenburka. Tyto pány nemohl král odvolávat, ale mohl vedle nich povolat jiné pány do své rady.

Samozřejmě, že krále nemohlo uspokojit, jaké podmínky mu byly kladeny. Byl úzkých.  Podrobil se i tentokrát. Po urovnání sporů s jednotou panskou Zikmund opustil Čechy. Avšak vztahy mezi členy vlády a králem byly velmi napjaté. Král Václav IV. byl zcela znechucen. Dne 31. května 1396, když k němu přišli v průvodu bavorského knížete Štěpána markrabě Jošt a šest pánů z panské jednoty, je dal zatknout.

„Tys to způsobil,“ křičel na markraběte, „že Švamberk zajal štrasburské posly a frankfurtské, tys pobral kupcům veliké zboží bezprávně, ty děláš všechno proto, aby páni proti mně brojili, mně i zemi mou hubí a silnice jsou nebezpečné díky tobě, bude lépe, když ty zahyneš než aby země a národ měly hynout. Já byl tvým pravým pánem, ty ses mi zavázal zápisem i přísahou k věrnosti, a přeci jsi mne zajal a špatně ses ke mně choval. Ale já tě budu umět dobře chovat.“

Okamžitě poslal rozkazy do Prahy, aby za nimi byly brány městské uzavřeny a všichni lidé, kteří patřili k markraběti, byli zatčeni. Markraběti Prokopovi do Moravy rozkázal, aby hned zabavil všechny Joštovy statky. Posléze však všechny zajatí zase propustil. Kromě markraběte a pána z Poděbrad, kterého pak je propustil také.

Vražda na Karlštejně

Tomuto zločinu předcházela jedna událost, kterou lze s ním, jako s následkem, spojovat. Markrabě Jošt, i přes to, že choval nesmlouvavé nepřátelství ke králi, zvláště po zatčení členů panské jednoty, se opět po čase s ním snažil sblížit. Dne 6. 2. 1397 po novém vyjednávání o tom, aby se k zemím koruny české Moravě, Braniborsku a Lucembursku, kterými vládl, připojil i obojí Lužici. Úmluva už byla o tom hotová, ale byla zrušena. Není doloženo, že by kvůli tomu vypukla válka. Ale stalo se něco horšího. Šlo o královy úředníky. Kníže Hanuš opavský a ratibořský, nově jmenovaný králův hofmistr, se dal od panské jednoty přemluvit ke krvavému zločinu.

Palacký tuto událost popisuje následovně: z německé strany přišly důležité zprávy, a proto budou na Karlštejn svoláni, královi radové, a to dne 11. Června, k poradě. Během porad kníže Hanuš a páni z Michalovic., ze Švamberka i z Risenburku, vstoupili do poradní síně, a pány Purkarta z Janovic, Štěpána z Opočna, Štěpána z Martinic i převora maltézského svolali do blízké místnosti, která byla již obsazena ozbrojenými lidmi. Když do pokoje, nic netušíce, vstoupili, byli okamžitě povražděni. Důvod? Královi zrádci. V té době byl král Václav nablízku v Králově dvoře u Berouna. Po té, co spáchali vraždy, vydal se kníže a jeho vražedná společnost ke králi, aby ho informovali o tom, co se stalo. Poklekli před ním, podávali mu důkazy o velezrádných úmyslech zavražděných, důkazy které, podle jejich tvrzení byly stvrzeny umírajícím převorem.  A pravili, že toho ohavného skutku se dopustili s oddanosti ke králi. Král jim neuvěřil. Ale pro vrahy bylo vydáno absolutorium, královským manifestem, a to dne 13. července 1397, kterým král vrahy zprostil viny. Ale posléze se setkáváme se zprávou, že markrabě Jošt byl vypovězen z Čech a z Prahy a to brzy po zločinu na Karlštejně.  Václav se hněval na původce zločinu. Současně sesadil i konšely pražské, Joštovy přátele a mnohé z nich donutil k útěku z Čech.

Král musí udělat kompromis

I když vydání absolutoria mohl pana Palackého pohoršit (… patří k nejostudnějším dokumentům věku svého…), přesto měl král záměr. Bylo tu totiž vážnější nebezpečí, které hrozilo. Německá knížata projevovala velkou nespokojenost. Podle jejich mínění, král neplnil své povinnosti, a tak shledal, že se musí trochu podvolit panské jednotě, aby měl čas na říšské záležitosti. Dobře věděl, jaké úklady ze strany Němců se proti němu strojí, a také v Itálii.

Exkurz – snahy o sesazení krále

Roku 1388 začal hovořit o svém odstoupení. Mnohá říšská knížata na svou příležitost chopit se moci doslova čekala. Zvláště falckrabě Ruprecht Klem začal pomýšlet na své povýšení. V té době se obnovil spor o mohučské arcibiskupství a právě tato skutečnost jakoby mu hrála do karet. Avšak když zemřel arcibiskup Kunrát z Weinsberku v roce 1396, mohučská kapitula na jeho místo zvolila kanovníka Gottfrida z Leiningenu a král Václav ho potvrdil. Hrabě Jan Nasovský (šilhal tajně po koruně krále římského), který o jmenování usiloval, utekl do Říma a přes veškerý odpor krále Václava za velkou sumu peněz získal od Bonifáce i. Mohučské arcibiskupství. Dne 23. října 1396 byl potvrzen a složil též slib do rukou papeže. A z té strany vznikly další úklady, které, i když ne zatím zjevně, vedly k sesazení krále z trůnu. Tyto tendence se už objevily v roce 1397, když dva kurfiřti ukládali o sesazení krále Václava a podnítili nespokojenost s jeho vládnutím mezi knížaty i městy. Spojili se i s Florenťany v Itálii, kteří byli královými velkými odpůrci. V době, kdy pro své záležitosti nemohl být v Čechách přítomen, musel odcestovat do Porýní, v Čechách pak zvolil svým zástupcem a zemským správcem markraběte Prokopa Moravského. Všeobecný zemský sněm, konající se v roce 1389 už uplynul ve svém časovém horizontu a Václav jej potřeboval prodloužit o několik let. Ale to se mu nepodařilo. Dne 19. března 1396 také udělil králi Zikmundovi zastoupení v říši, ale zůstalo jen na papíře. Bylo to prosté. Král Zikmund byl natolik zaneprázdněn tureckým nebezpečím, že na správu říše neměl čas. Situace v Německu byla velmi nepříznivá. Bezvládí způsobilo, že začalo platit pěstní právo, protože o zákony nikdo nedbal a přestávaly být platné. A tak vládla anarchie, která probouzela nespokojenost. A právem se mohlo Václavovi vyčítat, že za nepořádky a anarchii může on. Ale z druhé strany je nutné také promluvit v jeho prospěch. Král Václav neměl dost možností, aby zaváděl  pořádek. Protože k tomu potřeboval dostatečnou moc a také pomoc. Ale té se mu nedostalo z žádné strany. Spíš se mu vršily překážky, které bránily jeho snaze o uvedení pokojného stavu a jeho sebelépe míněné prostředky, kterými chtěl nastolit pořádek, byly úmyslně mařeny.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet