Důchodce a duchovní život – Přehlížené

Autor článku: František Benda Většina lidí, zdá se, je sama se sebou víceméně spokojena. Jinak by nemusely být populární časopisy přeplněny neustálými připomínkami: nepřejídejte se, víc choďte, vyhledávejte zdravou stravu, cvičte a tak dále, a tak dále. Je otázkou, kolik těch výzev padne na úrodnou půdu.

Ostatně: kdo chce sám se sebou něco udělat, nečeká, až ho někdo popostrčí. Ačkoliv – kdo ví. Náhlé osvícení může přijít kdykoliv a odkudkoliv.

Mnohý si řekne – co to pořád ode mne chtějí? Co už zase otravují? Vždyť se podívejte: žiji, dýchám, chodím, pracuji, odpočívám jak se mi líbí a kdy se mi líbí, jím co mi chutná. Tak co chtějí víc? Proč bych měl proboha cvičit, když to zcela zjevně nepotřebuji, a také se mi do toho vůbec nechce? Proč bych měl méně jíst, když mi tak chutná? Víc chodit? Tak to jsem si nemusel to auto kupovat.

I na takové myšlení opravčí upozorňují, snažíce se přesvědčit širokou obec, že je bludné. Žijete příliš na povrchu, varují. Přehlížíte mnohé. Situace je složitější, než se vám jeví. To jenom vy před ní zavíráte oči a utíkáte před odpovědností.

Norbert Wiener, otec kybernetiky, ve svém životopise vzpomíná na dobu, kdy zakládal svůj výzkumný ústav. Tehdy potřebovali spolehlivého matematika. Byl jim doporučen starší pán, který celý život pracoval v bance, takže čísla byla jeho živlem. Záhy však vznikl problém. Tam, v bance, mu totiž stačilo počítat pouze na dvě desetinná místa (vpravo od desetinné čárky), ale jak se záhy ukázalo, pro pozdější přesné výzkumy byly důležité i hodnoty na dalších desetinných místech, často od desetinné čárky značně vzdálené. Tam si ale ten dobrý muž už nevěděl rady.

Totéž se nám děje v životě. Žijeme příliš povrchně. Nevšímáme si jemností, dost často i očividných. Buď je vůbec nevnímáme, nebo je přehlížíme, považujíce je za nedůležité. Při tom ale někdy může vzdálený nápad nebo jen tušení sympatie ovlivnit náš život nečekaným způsobem.

Vůz s velkými koly projede bezpečně jakýmkoli terénem. Čím menší budou mít průměr jeho kola, tím obtížněji se mu pojede. Dětský vozíček s koly nepatrnými zapadne do první brázdy a dál se nedostane.

Zamyslet se je možno nad jakoukoliv činností. Význam to má ovšem pouze tehdy, jestliže o takto získané podrobnosti stojíme. Zabrnkat si na kytaru či na klavír, stejně tak jako zafidlat si na housle není žádný problém. Aby se to dalo poslouchat, tam už se musíme snažit o trochu více. Ten ale, kdo chce uspořádat koncert, musí cvičení věnovat mnohem, mnohem víc času a pozornosti.

S péčí to ale není nutno přehánět. Je nutná volba. Ne všechno je třeba probírat do detailů. Převážnou většinu pravidelně se opakujících úkonů provádíme zcela mechanicky, aniž bychom o nich nějak zvlášť přemýšleli. Mezi nimi se ale dá objevit několik vybraných, které za pozornost stojí. Tam už se vyplatí dojít dál než za ona běžná dvě desetinná místa. Dá to samozřejmě trochu víc práce, ale výsledek za to stojí.

V upozorňování na výhodnost pozornějšího zkoumání detailů není nic nového. Východní filosofie si už velice dávno všimla, že na příliš snadném chápání událostí tohoto světa je cosi podezřelého. Zdálo se jí naivní, jednoduché a povrchní. Postupně došla k závěru, že příroda nám z jakéhosi záhadného důvodu neuhazuje svou pravou tvář. Nechává se poznat pouze z té jednodušší, líbivé stránky.

Tak vzniklo učení o máje. Mája znamená klam. Klam tak důkladně propracovaný, že celé historické skupiny si jej nedokázaly ani uvědomit, natož jím proniknout.

Má totiž dvě složky, nazvané projektující a zastírající. Ta projektující má za úkol nás ve všem všudy ujišťovat, že všechno je správné tak, jak to vidíme, a že jinak to ani být nemůže.

Zastírající má úlohu opačnou. Ze všech sil se snaží zabránit jakýmkoli pochybnostem, že by na tom všem, co rozpoznáváme, mohlo být něco falešného. Je zřejmé, že její úsilí přináší zdárné výsledky.

Podobná upozorňování na hlubší roviny vnímání lze ale objevit v mnoha učeních, jak se tu a tam vyskytovala v různých dobách a na různých místech. Lze je vytušit ve známé Platonově jeskyni, v Kristově výzvě „Kdo máš oči k vidění, viz“, nebo v hlubokém výroku umírajícího starého rabína: „Všechno je jinak.“

Pravou podstatu věcí není snadné odhalit. Mnohdy o to ani moc nestojíme. „Kdo se moc ptá, moc se dozví“, říkalo se kdysi na vojně. Přemíra informací nemusí být vždy přínosná. Jde-li ale do tuhého, pak je dobrý každý střípek, aby do výsledné mozaiky nic nechybělo.

Někdy je toho potřeba vědět co nejvíce, jindy je lepší podrobnosti vůbec neznat. Stačí tušení, že za tím něco je, ale raději to nerozviřovat. Nášlapné miny, uvolněné balvany a nevítaná přiznání nám hrozí na každém kroku.

To, co z dálky vypadá jako krásný, hluboký les, nám při neopatrném přiblížení může předvést změť popadaných souší, prorostlých kopřivami a obalených mechem. Zmenšit kola vozidla, kterým projíždíme svým životem, znamená vnímat víc terén, ztrácející se kolem nás do minulosti. Poznání, které se nám tím otevře, je ale pouze pro silnější povahy; takové, které mají dostatečnou motivaci.

Kdo si na to netroufá, ať se spokojí s dosavadní rychlostí ubíhajícího terénu. Stačí mu občas se přesvědčit kam že to vůbec jede.

Autor: František Benda, Foto: Internet