Důchodce a duchovní život – Souřadnice

Autor článku: František Benda V matematice jde o dost běžný pojem, kdežto ti, kdo se o tento obor příliš nezajímají (nebo k němu dokonce cítí nepřekonatelný odpor) se domnívají, že se bez něj docela dobře obejdou.

Omyl! Jakkoli jej nikdy třeba ani nevysloví, v jejich vyjadřování je zcela bezpečně ukrytý. Řeknou-li např. že je něco velké, co to znamená? Výraz velké dítě může znamenat starší než jeho mladší sourozenci, nebo také sice mladší než oni, ale větší svou tělesnou konstrukcí. Nestačí ani říci větší. Větší než co? Aby toto vyjádření mělo vůbec nějaký význam, musí existovat něco, co všichni dobře známe, a co je menší nebo větší než ono poměřované. Říká se tomu vztažný bod. Bez něj se neobejdeme.

Pro jakékoliv vyjádření nebo popis potřebujeme znát nějaký všeobecně používaný pojem, s kterým můžeme srovnávat.

Matematika je přesná, takže si takováto příliš primitivní vyjádření nemůže prostě dovolit. Chce-li přesto popsat nějakou veličinu nebo probíhající jev, ke kterému by bylo obtížné hledat vztažný bod, s nímž by je bylo možné srovnávat, musí si vytvořit své vlastní prostředí, ve kterém by mohla svobodně a bez zábran operovat. Samozřejmě takový, aby plně vystihl popisovaný problém, a také aby byl všeobecně srozumitelný. K tomu slouží souřadnice. Ty jednoznačně určují prostředí, ve kterém se budeme pohybovat, a současně vymezují hranice, které nesmíme překročit. Zde dáme sledovanému jevu možnost, ab se projevil a předvedl, co umí.

Názorně se pak ukáže jeho projev v závislosti na poměrně jistých, dobře známých okolností, které se na jeho průběhu nezastupitelně zúčastňují. Vhodně zvolené souřadnice dokáží sledovaný jev popsat do nejmenších podrobností, zatím co nevhodné vyvolají pouze rozpaky nebo zmatek. Proto je při jejich volbě na místě značná opatrnost. Může se totiž dokonce stát, že sledovaný jev je natolik složitý, že v různých, od sebe navzájem zcela odlišných souřadnicích dokáže podávat sice rozličné, ale přesto použitelné a věrohodné výsledky.
Nemusí jít vždy o matematiku. Zkušení vypravěči např. vědí, že se svými báječnými historkami se nedokáží uplatnit za situací a v prostředí pro ně nepříznivých. Někdy je nevhodný sál, jindy málo vstřícné publikum. Pak si buď musí potřebnou atmosféru předem sami vytvořit, nebo jim nezbude než se odstěhovat někam jinam. Své příběhy musí prostě vložit do vhodnějších souřadnic.

V běžném životě může dojít k situacím, kdy jedno slovo dokáže změnit náladu natolik, že z žádaného se stane nevítané, nebo že naopak všední zážitek přejde v dobrodružství. Stačí pouze pozměnit souřadnice. Občas se to přihodí samo od sebe, takže pak mluvíme o kouzle nechtěného.

Známý je příběh o paní, která chodila do kanceláře vždy decentně a vkusně oblečená. O to víc všechny kolegyně doslova šokovala, když se jednou objevila v nemožném, brčálově zeleném svetru.

Nikdo se neodvážil se jí na tuto změnu zeptat, aby ji zbytečně nepřivedl do rozpaků. Nicméně jí konečně jedna z přítelkyň opatrně řekla: „Ráda bych se tě na něco zeptala.“

Ta se usmála: „Já vím, na co se chceš zeptat. Proč nosím ten nemožná svetr, že ano? Ale přestav sis, že ten mi koupil můj syn ze své první výplaty.“ Těžko pochopitelná situace rázem dostala zcela jiný význam. To dokáží vhodné souřadnice.

Ne vždy je vhodné vysypat vše, co máme na srdci pod vnitřním přetlakem tehdy, když si myslíme, že už to nemůžeme vydržet. Je výhodnější čekat na příhodnou chvíli, ve které bychom mohli mít větší úspěch. Může se ovšem stát, že taková příležitost nikdy nenastane – pak tedy máme smůlu. Je ale vždy mnohem lepší o něčem, byť podle našeho soudu důležitém, raději pomlčet, než se ztrapnit. Vhodné souřadnice se ne vždy podaří zajistit.

Spíš než o souřadnicích se často mluví o postoji. Ten je snáze pochopitelný. Různí lidé mohou určitý jev chápat různě – mají totiž odlišné postoje. Zvlášť u složenějších fabulací, plných jinotajů, se dá jen obtížně poznat, kam autor míří. Kdo nedokáže rozklíčovat jemné narážky, nemusí vůbec nic pochopit. Nepovedl-li se nám zaujmout správný postoj, těžko se něčeho dobereme.

Důležité jsou postoje k chování jiných lidí. To se nám nemusí vždy líbit. Nejsme ale většinou zcela důslední. K projevům vlastního klanu nebo k přátelům jsme zpravidla shovívavější, než k někomu, koho neznáme.

Aby se tento osten, zabraňující širšímu porozumění, trochu otupil, doporučuje se shovívavost, ohleduplnost, nebo dokonce všeobjímající láska. To už je pak skutečně značně rozsáhlý postoj. Vlastně souřadnice bez hranic.

Nic z toho ovšem nepodléhá předpisu. Vše záleží pouze na našem svobodném rozhodnutí, jak se k dané záležitosti postavíme. Někteří lidé mají kladný postoj vrozený, jiní se k němu musí teprve propracovat. Jsou ovšem i povolání, která mají vlídné zacházení v pracovní náplni. Konzumentovi je ale lhostejné, odkud vlídné zacházení prýští – hlavní pro něj, že se dočká svého a že je spokojený.

Láskyplné zacházení se ne vždy dočká podobné odezvy. Lidé už jsou prostě takoví. Jedná-li však o opravdovou, hlubokou lásku, pak ani nechápavý nebo dokonce odmítavý postoj ji nedokáže od jejich úmyslů odradit.

Autor: František Benda, Foto: Internet