Důchodce a duchovní život – Začátek

Autor článku: František Benda Začít s duchovním životem – proč ne? Ze všech stran na nás dorážejí upozornění, že takto už to dál nejde, že společnost je nutno ozdravět.

Dost už prý bylo hmotařského života, který pouze klouže po lesklém a lákavém povrchu pravé skutečnosti, dost bylo zavírání očí před faktem, že hmotný blahobyt pocit štěstí nezaručí. Duchovní život nám nabízí žádoucí klid – tak proč to nezkusit?

Byly doby, kdy se kolem takovéhoto rozhodnutí dělalo mnoho tajemného humbuku. Byly nabízeny dalekosáhlé výsledky, takže se zdálo být zcela oprávněné, aby už jeho začátky byly dostatečně tajemné a pompézní. K vlastnímu provádění se nabízely mnohé společnosti, prohlašující se za tajné, i když na nich zase tak moc tajemného nebylo, neboť do nich měl vlastně přístup téměř kdokoli, jen když našel někoho, kdo ho doporučil a prošel pak přijímacím obřadem. Ten byl plný tajemných náznaků, představujících odchod ze světa všedností a vstup do světa nového, zářivého a opravdového.

V prostředí jinak netečného a nevzdělaného obyvatelstva to ale přece jen pokrok byl. Odmyslíme-li si onen tajuplný, rádo by mystický kabátec, zůstane přece jen dobré jádro: je třeba skoncovat s povrchním nazíráním a pozajímat se i o druhou, odvrácenou stránku věcí.

Rozhodne-li se kdo k něčemu podobnému, ať už z vlastního vnitřního popudu, nebo na výzvu zvenčí, snadno může propadnout pocitu beznaděje. Otázek a problémů je kam člověk dohlédne – a já jsem na to sám. Mám vůbec nějakou šanci? Dokáže drobná kapka ovlivnit širé moře, nebo se mu alespoň přizpůsobit tak, aby něco znamenala?
Ti, kdo podobným procesem již dříve úspěšně prošli, se chápavě usmívají. Proč by měla chtít prostá kapka ovlivňovat širokost oceánu? K čemu by to bylo? Oceán má své vlastní starosti, tak proč se mu do nich plést? Stejně bychom je v jejich šíři třeba ani nedokázali pochopit.

Co je důležité, je – aby ta kapka ovládla své vlastní problémy. Aby ona byla uvnitř natolik silná, že může být postavena kamkoli, a všude jí bude věnována pozornost.

Staří nemluvili ani tak o kapce, jako o úhelném kameni. „Učiň ze mne kámen úhelný“ zněla jejich modlitba k Nejvyššímu. Takový kámen se od běžného balvanu liší hlavně tím, že jeho hladké stěny jsou přitesány do správných úhlů, takže může být použit do kteréhokoliv místa při stavbě velkolepého chrámu Moudrosti. Tam se sice zdánlivě ztrácí v moři ostatních, jemu podobných, ale má zde nezastupitelné místo, které má svůj význam. Bez něj by ona komplikovaná stavba ztrácela svoji celistvost a stabilitu.

Zase jsou to ovšem pouhá slova, která – nebudou-li přeměněna v činy – odezní do prázdna.

Jako se v podobných případech připomíná, že i výstup na velehoru musí začít drobným krůčkem přes vlastní, teple zabydlený práh, a to směrem ven, tak ani zde se nepožaduje mnoho. Pouze kontrola toho nejobecnějšího: vlastních slov a činů. Zdá se to málo a bez významu? Že cíl je ještě daleko a zatím pouze víc v představách než ve skutečnosti? Že si nejsme jisti, budeme-li mít dost sil jej dosáhnout? Kvůli tomu přece nemusíme zahajovat duchovní život. To by mělo být samozřejmým požadavkem každého, kdo bere svůj život vážně.

Zbytečné obavy. Nezáleží přece na tom, kdy bude cíle dosaženo. Je-li záměr dostatečně silný, stojí za to se mu věnovat. Už ta péče tomu nejdrobnějšímu kroku musí vyjadřovat naše nadšení.

Nejdrobnějším krokem na naší nově otevřené cesta je pozornost, věnovaná naší řeči a našemu chování. Tu nám nemůže nikdo přikázat, stejně jako nám ji nelze zakázat, neboť spočívá jen a jen na našem svobodném rozhodnutí.
Není na tom nic tajemného. My jsme tvůrci, my rozhodujeme o konečné podobě. Že jsme jim zatím věnovali jen mále péče? Že jsme nechali vše plynout tak, jak nás to právě napadlo? Že jsme se nenechali obtěžovat nějakými novotami? Pak jsme ovšem byli jako ti, kteří kloužou po lesklém povrchu všednosti, aniž by pochopili jakékoliv hlubší souvislosti.
Že je to práce navíc? Práce nezvyklá, namáhavá a nikdy nekončící? Ale ano, samozřejmě. Bez ní by to ale bylo dál jen ono přešlapování na místě. Jinak než zbystřením pozornosti se radosti z drobných úspěchů nedočkáme.

Taková péče se navíc odrazí i v praktickém životě. Je mnoho úkonů denně se opakujících, které vykonáváme maně, mechanicky, bez větší pozornosti. Pak se může snadno stát, že si později nejsme zcela jisti, jestli jsme při odchodu z bytu opravdu zhasli světla nebo vypnuli plyn. Zbystření pozornosti nám může pomoci i v tomto směru.
Jsou to jen zdánlivé drobnosti, ale jejich dodržování nám – kromě praktických dopadů – může přinést radost, že se nám už na začátku této nové cesty vede. Ale pozor! S přibývajícím věkem bude radostí ubývat, takže buďme vděčni za každou drobnost.

Podaří-li se nám – byť pouze částečně – kultivovat své jednání, ruku v ruce s tím začneme posuzovat řeč a jednání lidí z okolí. Už z jednoduchých náznaků dokážeme posoudit do jaké míry se kdo dokáže ovládnout – pokud se o to ovšem vůbec pokouší. Není asi nutno připomínat, že takových patrně moc nebude. Nad tím se není nutno pozastavovat, neboť nám nejde o všenápravu věcí obecných, nýbrž jen a jen o nás samotné.

Naše mysl je ostatně jediné pole, na kterém jsme schopni něčeho dosáhnout.

Autor: František Benda, Foto: Internet