Aleš nosí moji sukni, chápeš to?!

Autor článku: Irena Fuchsová Když na mě kamarádka Lenka tohle vychrlila, nešťastně se stočila v křesle do klubíčka a čekala, až řeknu, aby se s tím úchylem okamžitě rozvedla, ale já mlčela.

Aleš byl hodný kluk, volný čas věnoval rodině a úpravám na malém domku, který zdědil po rodičích. Miloval své dva syny, šestiletého a pětiletého, a když Lenka před rokem nastoupila po rodičovské dovolené do práce, automaticky po ní převzal většinu povinností.

Pořád jsem mlčela a ona vykoukla ze svého klubíčka.
„Slyšela jsi, co jsem řekla? Aleš nosí moji sukni! Moji sukni, chápeš to?!“
Pokrčila jsem rameny. Zvláštní, říká se „pokrčila rameny“, ale většinou rameny nepokrčíme! Spíš bych měla napsat, dala jsem obě ramena nahoru a dolů, to by bylo asi lepší než…
„Ireno! Aleš nosí MOJI sukni! Slyšíš, co ti říkám?“
Přikývla jsem. Zvláštní, říká se „přikývla jsem“, a také to není pravda! Většinou totiž nepřikývnete jednou, ale několikrát, jako já teď. Přikývla jsem asi pětkrát, ale napsala jsem, přikývla jsem.
„Nosí tvoji sukni. No, a co?“

Musela jsem už něco říct, protože Lenka vypadala, že mi narazí na hlavu křišťálovou mísu po mé babičce, na které se na stolku před námi vyvalovaly dva banány. Říct to, co jsem řekla, mi tedy připadalo přinejmenším prozíravé.
„Jaké, no, a co?! Já ti tady říkám, že můj manžel, se kterým jsem osm let, a se kterým mám dvě děti, je úchylný zvrhlík a ty mi na to řekneš, no, a co?“
„Leni, uklidni se. Nevím, proč by měl být Aleš úchylný zvrhlík.“
Chvíli na mě nechápavě koukala, pak si stoupla, a mojí tichou pracovnou se rozezněl její jekot.
„Protože, do prdele, nosí MOJI sukni!“

Na to, že jsem od Lenky za patnáct let, co se známe, neslyšela podobné slovo nikdy, protože ona považovala za nevyslovitelné slovo například i „hlen“, to byl slušný výkon. Tak to skončíme, nebo mi ještě řekne, že jsem ji naučila mluvit sprostě a do smrti mi to neodpustí.
„A ty nenosíš kalhoty?“ Koukla na mě a mlčela. „A na spaní máš nejradši Alešovo pyžamo. Sama jsi mi to říkala.“ Pořád mlčela. „Vždycky, když k vám přijdu, poletuješ po bytě v jeho staré, pruhované košili.“ Mlčela. „A v zimě mi pokaždé přijdeš otevřít v jeho vytahaném, hnědém svetru.“ Sklopila hlavu.
„Sklopila hlavu“, je v pořádku. Když člověk sklopí hlavu, tak ji opravdu sklopí a má ji sklopenou.
„To přece nemůžeš srovnávat,“ špitla. Oddychla jsem si.
„A proč ne? Je to úplně stejný. To ženské začaly nosit kalhoty, které nosili jenom chlapi, tak se nemůžeme divit, že chlapi mají občas chuť, obléknout se do naší sukně.“
„Ireno, ale to přece není normální?!“
„A je normální, když obě máme džíny, které se zavírají na zip, úplně stejně, jako džíny chlapů?“

Sedla si zpátky do křesla, natáhla se po banánu a začala ho loupat. Udělala jsem totéž. Zavoněl kolem nás a jeho tvar, který vykoukl ze slupky, na nás obě zapůsobil stejně. Napětí se definitivně uvolnilo.
„Přišla jsem domů o dvě hodiny dřív,“ začala Lenka tiše vyprávět. „Myslela jsem, že je Aleš v práci. Dole jsem se zula a bosa jsem šla po schodech k ložnici. Říkala jsem si, že se na dvě hodiny svalím do peřin a prostě nebudu! Dvě hodiny nebudu. Ale když jsem šla kolem šatny, uviděla jsem před skříní Aleše. Měl na sobě moji krátkou džínovou sukni, tu, co jsem si koupila loni v Řecku…“
„Jak vypadal?“ Lenka dala obě ramena nahoru a dolů.
„Dobře. Slušela mu.“
„A nebyla mu těsná?“ Uraženě se na mě podívala.
„No dovol? To chceš říct, že je Aleš štíhlejší?“
„Ne, to ne,“ bránila jsem se. „Jenom jsem si myslela, že… chlap má přece trochu jinou postavu než ženská, ne?“

Představila jsem si pana Fuchse, Lenka si představila Aleše a pak jsme se zakously do banánů.
„Jo, chlap má trochu jinou postavu…“ odpověděla mi Lenka s plnou pusou. „Ale Aleš má perfektní figuru! Jako já!“
„No, vidíš,“ zahuhňala jsem s plnou pusou i já. „Aspoň si nemusí kupovat jinou velikost. Ušetříte. Když to na něj přijde, půjčí si tvoje věci.“
„Když to na něj přijde?!“

Pětkrát jsem přikývla a kousla jsem si podruhé.
„Už toho nech, sakra! Taháš jeho věci každý den! I do postele! A jemu, chudáčkovi, budeš vyčítat, že má někdy chuť obléknout si tvoji sukni? Kde vlastně je?“
„Došel pro kluky do školky a teď čeká doma, s čím od tebe přijdu.“
„Tak jdeme. Počkám vám u kluků a vy dva si dojdete koupit nějakou hezkou sukni…“

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12