Důchodce a duchovní život – Nejcennější dary

Autor článku: František Benda K životním paradoxům patří, že řadu darů, které mají skutečnou cenu, máme takřka po ruce, ale příliš o ně nestojíme.

Bezesporu k nim patří ticho a klid. Málokteré hodnotnější dílo vzniklo někde uprostřed vřavy. Když hřmí děla, múzy mlčí – říkali staří latiníci. Nemusí ale právě hřmít děla; stačí trvale zapnuté rádio nebo televize doma, ruch na ulici nebo vtíravá hudba v supermarketech, aby od nás bezpečně odehnaly nejen múzy, ale i daleko prozaičtější myšlenky. Všimněme si, jak to dělají reklamy. Donekonečna opakovaným vykřikováním nebo stupidními scénkami se snaží vtisknout do naší pozornosti právě jejich logo. Ticho nejen léčí, ale také povzbuzuje, kdežto hluk ubíjí.

Klid jde s tichem ruku v ruce. Uprostřed ruchu je obtížné zachovat klid. To už by musel být člověk opravdu nad všechno povznesen, aby to dokázal. Kdo chce vytvořit něco opravdu dobrého, musí být v klidu.

Obě tyto komponenty, ticho a klid, jsou nerozlučně spojené se samotou. Všechny tři jsou ale ambivalentní. Mají dvojí tvář. Příznivě podporují ty, kdo si je dobrovolně vybrali a učinili si z nich svoji výzbroj. Byl-li do nich ale uvržen někdo, kdo o ně nestojí, kdo se jich bojí, pro něj jsou důvodem ke zbláznění. Neví si s nimi prostě rady.
Ať po nich ale touží, či se jim vyhýbá, dříve či později přijde stáří a pak budou tvořit neodstranitelnou stránku jeho života. Proto je výhodné se na ně pomalu zavčas připravovat.

Prozíravé duchovní směry upozorňují na očekávatelné nezbytnosti, které doprovázejí stáří. Nejen na samotu, ale i na oslabení zdraví, zmenšení financí, nezájem okolního světa, oslabení vnímání – a na další lahůdky, o kterých mládí nemá ani tušení.

Proto doporučují naučit se vzdávat kde čeho předem a dobrovolně. Až se to ukáže jako nutnost, už nám to tak obtížné nepřijde. Náboženské směry k tomu vyzývají z jiných důvodů, totiž aby zabránily vzniku myšlenek, upnutých na hmotné věci, ale to v tomto případě nerozhoduje. Cesty mohou být rozličné, kdežto cíl je stejný,

Úkol to není zcela jednoduchý. Nelze stát stranou. Musíme se zúčastňovat okolního života, ale na pozadí všeho musíme pamatovat na ticho, klid a samotu. Ty jsou schopny vytvořit neochvějný základ našeho myšlení. Z nich je vždy možno – vyskytne-li se taková nutnost – vyrazit do víru světa. A pak se pokorně vrátit. Cesta opačná, totiž přerušit bouřlivý život a na chvíli se uchýlit do klidu a ticha samoty, je mnohem obtížnější. Nemožné to ovšem není, jak popisují staré kroniky. Nejen že se to mnohým podařilo, ale ještě jim to zajistilo historický věhlas.

Prostředí samoty, klidu a ticha přináší proto tolik útěchy, že v nich není co ztratit. Ztratit můžeme pouze něco z vybavení, kterým jsme se ve své nenasytné touze zatím vybavili. Sice je nám to někdy na překážku, ale lačnost vždy znovu zvítězí. Dobrovolnost při vzdávání se přináší bezesporný zisk. Jsme-li o totéž připraveni násilím, to nám rozhodně klid nepřinese.
Čertovo kopýtko je v tom, že cokoliv, co přijmeme do svého arzenálu, aby nám to v něčem pomohlo, záhy ukáže i svoji odvrácenou tvář, a vnese do našeho života nepříjemnosti, ne-li dokonce zmatek. Cizí touha ovládat, ničit a zcela zásadně proti všemu vystupovat se objeví zcela neočekávaně, ale počítat s ní musíme. Zlehčit nebo zvulgarizovat lze cokoli. Černý humor možná pobaví, ale v podstatě jde o smutnou stránku jinak možná vlídné skutečnosti.

Doporučuje se proto vybírat si cestu bez pruderie a puritanismu. Možností je povícero, a některým, pro nás ne právě vítaným, se prostě nemůžeme vyhnout. Naprosto odevzdaný život je pouze pro svaté. To si prostě nemůžeme dovolit – a ani po tom netoužíme, jakkoli je to na dosah ruky. Běžný život nezbytně vybaví postupně každého různými prohřešky i zásluhami, a to mnohdy i bez vlastního přičinění. Komfort sice vzdaluje od tichého a umírněného prožívání, ale zase rozšiřuje poznání a zkušenosti. Také nás přivádí mezi lidi. Sice tam musíme spolknout různé nevítané vulgarismy a zákeřné fligny, ale jinak se ke konfrontaci se svými názory a k nutnosti je obhajovat nedostaneme. V osamění, v klidu a tichu se sice s nikým nepohádáme, ale také si nepopovídáme a nic nového se nedozvíme. Pokud o to ovšem stojíme.

Denně jsme tak napínáni mezi dvěma póly dvojnosti, denně musíme hledat kompromisy. Nedokážeme jako počítač zvážit bleskově všechny možnosti. Musíme riskovat a počítat s omylem. Tomu, co z toho vyjde, pak říkáme zkušenosti. A šlápneme-li někdy do bláta? Nu což, alespoň bude o čem vyprávět u táborových ohňů. Proběhne-li všechno jako na drátku – koho by to zajímalo?

Není dobré nad světem lámat hůl. Berme jej tak, jak přichází, v jeho syrovosti. Mnohdy záleží pouze na nás, co z něj uděláme, kterou stranu mince obrátíme směrem ke světlu. Hledat v něm svou vlastní úlohu může být docela zajímavé dobrodružství.

Autor: František Benda, Foto: Internet