Důchodce a duchovní život – V obraze

Autor článku: František Benda Každému prý může jedině prospět, jestliže se občas zastaví, rozhlédne se kam že se to dostal, a poctivě si přizná, jestli dosáhl toho, po čem toužil, a co ve skutečnosti dostává.

Mnozí jsou pak s výsledkem nespokojeni. Jen málokdo ale zaměří své další úsilí na vylepšení vlastního obrazu. Jiní přičtou vinu za svůj neuspokojivý stav vnějším vlivům, a jiní zase začnou poukazovat na všeobecný úpadek společnosti a potažmo pak lidstva vůbec.

Ne že by jejich poznání nebylo pravdivé, ale jelikož víme – díky zachovaným pramenům – že se něco podobného opakuje znovu a znovu již po celé věky, tak zlé to asi nebude. Což ovšem neznamená, že by se mnohé nedalo zlepšit.
Na první pohled se to zdá skoro nemožné. Za dobu uvědomělého trvání lidstva vzniklo tolik neodmyslitelných komponent, že už pouhý jejich výčet je nad lidské síly, natož snaha je utřídit nebo dokonce nějak sladit. K chaosu, který při takových pokusech zákonitě vzniká, přispívá do značné míry to, že zdánlivá posudková komise není ve svých postojích jednotná. Co jeden vítá, druhý odsuzuje a třetímu je to lhostejné. Svět je rozsáhlý a hodnoty se mění, ať už se pohybujeme mezi poledníky nebo rovnoběžkami. A což teprve v čase.

Je nás zkrátka nezvládnutelně mnoho. Není pak divu, že šovinismus, nacionalismus, rozdílné ekonomie, náboženství, kmenové rozmíšky, tradice a mnohé jiné vnitřní postoje se snaží prodrat do předních linií a urvat si pro se co největší díl pozornosti.

O jakousi takousi orientaci se zde pokoušejí bohulibé, snadno zranitelné směry, jako láska, soucítění, vzájemné porozumění a tolerance a podobné vztahy, které jsou ovšem vlastní pouze nepatrné části obyvatelstva. Ostatní se na ně dívají víceméně skepticky, ne-li dokonce s opovržením, takže o jejich zařazení do vládnoucí politiky nemůže být vůbec řeč.
Nabízí se také pomoc techniky. Při takovém množství lidí by to ani jinak nešlo. Ta je ale bezcitná, a proto snadno zneužitelná.

Nedokáže se bránit, neboť neumí rozeznat proti čemu. Svým směrem ji snadno obrátí kdokoli, a hlavně ten, kdo je právě u moci. Navíc nemá schopnost proniknout do nitra problémů. Pak se musí spokojit s rozsahem působení jen v okrajových jevech, jako je doprava, přenos informací, vzdělání, využití přírodních zdrojů apod.
Směry, které se přece jen snaží proniknout pomocí vyspělé techniky do jemnějších struktur, příkladně ekologie, to nemají lehké. O své místo na slunci teprve bojují.

Ty vynálezy, které měly umožnit vřelejší kontakt mezi lidmi, jako je telefon, rozhlas, televize, kino a jiné, zapůsobily spíš opačným směrem. Společenské zábavy jsou na ústupu, každý se raději baví sám, a to kdy chce a jak chce. Proč si pracně opatřovat drahé vstupenky, dávat se do gala a bůhvíkam jezdit, když to mohu zvládnout v klidu a pohodlí domova, v bačkorách a teplácích, s nějakým tím zobáním po ruce?

Že k živé produkci je nutno obětovat čas a peníze, že je ve společnosti třeba se chovat jinak, než v přísném soukromí doma? Ale samozřejmě, jenomže jinak se z nás časem stanou bezduché zombie, bez vlastního názoru papouškující co nám kdo nakukal. Chceme se snad takto zúčastňovat toho všeobecného úpadku, na který tolik naříkáme?

Mnoho varovných hlasů se zvedá proti nebezpečí, že současná mládež, propadlá fascinaci ze stále se zlepšujících mobilů a počítačů, žije nikoli ve světě skutečném, nýbrž virtuálním. V něm je velice snadné nelibý závěr nějaké uměle vytvořené situace prostě vymazat a nastavit ji znova a příznivěji. Lenošivý a přezíravý postoj mnohých dospělých se od těch mladých příliš neliší. Ti si svůj vlastní, virtuální, neskutečný svět už dávno vytvořili sami, bez přispění techniky, pouze svou nedbalostí. Na nejokatější rozdíly je snad může upozornit jenom nějaká vlastní získaná neblahá zkušenost.
Je-li po ruce více možností při řešení čehokoliv, automaticky je voleno ta nejjednodušší. To je sice ekonomické nebo optimální, ale nikoli nejsprávnější. Málokdo neváhá přejít přes trávník, místo aby se trochu prošel a obešel jej po vyasfaltovaném chodníku. Ušetřený čas pak věnuje shrbený nad luštěním nějaké hádanky, do které její autor zašifroval bezduchý bonmot takovým způsobem, aby její rozluštění bylo co nejtěžší. Co se tím ušetřilo?

Robot se s ničím moc nepárá. Bleskově proběhne všemi možnými kombinacemi a vybere tu nejvýhodnější. Intelekt má proti němu výhodu, že dokáže nejlepší cestu odhadnout. Je to ale to nejlepší? Začátečníka poznáš podle nadšení, které z něj sálá do všech stran, píše moudrý pan Horníček. Ale mistr? Ten jde rovnou k věci: vykonává pouze ty nejnutnější pohyby, ale navíc přidá vlídné slovo, umírněné gesto, úsměv, eleganci a náznak vzájemného vztahu. Tudy vede cesta.
Omezit, nebo dokonce občas vypnout techniku není útěk od civilizace. Je to návrat, nebo alespoň krátká návštěva do oblasti klidu a osamocení. Osamoceni jsme přišli na svět, osamoceni z něj odejdeme. Proč se tedy té samotě tolik vyhýbáme a nesnažíme se jí přivyknout?

Ve dvou se to lépe táhne – to je nesporné. Jsou ale okamžiky, kdy i sebevíce milovaná bytost jaksi víceméně překáží, totiž tehdy, kdy se zabýváme něčím, na co potřebujeme být jen a jen sami. Kdo si nedokáže opatřit takovýto způsob života, může se právem cítit ošizen. Tomu je ale nutno nejdříve přijít na chuť. Při prvním setkání to není příliš lákavé.
Všechny změny, ke kterým se rozhodneme, je třeba nastolovat opatrně a postupně. V tomto oboru nelze nic uspěchat. Násilný, náhlý zvrat nemůže končit jinak, než neúspěchem.

Autor: František Benda, Foto: Internet