Jan Hus – kapitola 12

Autorka článku: Irena Novotná SITUACE JE VÁŽNĚJŠÍ, NEŽ SE PŘEDPOKLÁDALO. V našem bádání o životě a smrti Mistra Jana Husa se nemůžeme odchýlit od církevně-světských poměrů té doby. Asi bychom nepochopili, proč náhle se vše otáčí jinam, než se dalo čekat a nastávají zlomy v životě jednotlivých protagonistů v tomto příběhu.

Papežské schizma a kardinálské rozhodnutí
Bez znalostí vnitřních poměrů v církvi nepochopíme obraty v chování Václava IV. A potažmo ani na universitě Karlově a v životě Husových současníků. Do jaké míry byl král Václav IV. přímo zodpovědný za následné události, které skončily Husovým upálením, se dozvíme, když půjdeme krok za krokem podle pramenů, které však nejsou schopny do detailu potvrdit svá tvrzení. Spousta důležitých dokumentů se ztratilo a sám František Palacký cituje ve svých dějinách mnoho pramenů, které se v pozdější době již v literatuře, zabývající se problematikou této doby neobjevují. Tak tedy, začněme:

Benedikt XII. peče s králem Ruprechtem

Od té doby, co byl král Václav sesazen a zajat, královský dvůr ve Francii ustal v úsilí o kompromisní řešení k sjednocení církve. A tak se v roce vrátili k obedienci Benedikta XII., ale ten se musel zavázat, že odstoupí z papežského stolce, jakmile bude římský stolec uprázdněn. Jenže nastal velký problém. Král Ruprecht byl oddán římskému papeži, a u něho neměl král Václav žádné uznání a žádnou vážnost. Proto bylo v rukou Francie, aby v Římě nastalo konečně žádoucí „uprázdněné místo“. Zvolení Inocence VII. i Řehoře XII. bylo prohlášeno od voličů i od volenců samých jako dočasné. Dne 30. listopadu 1406 Řehoř XII. dokonce přísahal, že se odřekne papežské důstojnosti, jakmile jeho soupeř také odřekne. A bylo též ujednáno, že ani jeden z nich nebude jmenovat další kardinály.

V té době se měli sejít kardinálové obou stran, aby jednali o odstoupení papežů. Měli se sejít v rovném počtu a společně jednat o zvolení jednoho papeže, a tak ukončit rozdvojení církve. Budoucí papež neměl sídlit v Avignonu, ale v Římě. Ovšem, všichni tři papežové najednou se k ustoupení neměli. Když proti všem ujednáním a slibům dne 9. května papež Řehoř XII. jmenoval na svou podporu čtyři kardinály, 11. května všichni starší kardinálové od něho odstoupili a vydali manifest dne 14. května ke všem křesťanským knížatům o příčině odpadnutí od Řehoře XII.

A kdo bude římským králem?

Ustanovený sbor kardinálů se tímto stal skutkem sjednocení církve. A české záležitosti se daly do pohybu. Brzy došlo k tomu, že byla vznesena žádost o svolání všeobecného sboru církevního s cílem odstranit následek rozdvojení církve a zvolit konečně jediného papeže. Takový záměr získal v Evropě velkou podporu. Posléze kardinálové opustili i papeže Benedikta a obě kardinálská kolegia se sešla pohromadě v Livornu a v červenci roku 1408 vydali společné prohlášení k celému křesťanstvu. Dne 25. června v Pise musela také vzejít otázka: kdo bude pravým králem římským? Což znamenalo, kdo bude správcem církve a ochráncem nově ustanoveného sboru.

Král Václav IV. se činí

Král Václav IV. Se snažil celou využít ve svůj prospěch. Pobízela ho k tomu i nenávist k Řehořovi XII., který stranil Ruprechtovi proti němu. Netajil se také tím, že Ruprechtovi přívrženci ho všude pomlouvají a roznášejí hlavně v různých zemích zvěst, že je shovívavý k Čechům a že proto se v Čechách ujímá úspěšně Viklefovo kacířství. Takové řeči musely být překážkou k jeho uznání coby vrchního správce církve. A proto nejen podporoval, ale i sám zaváděl nejedno nařízení, aby byly od českých zemí odvráceny urážlivé pověst i se vším, co k nim zadávalo příčinu.

Opatření na universitě pražské

První vlaštovkou byl obnovený zákaz Viklefových článků. A protože viklefismus se v národě bavorském, saském a polském nenacházel a dokonce neměl v těchto zemích žádné vyznavače, všechny pozornosti se soustředily do českých zemí. Dne 20. května 1408 se sešly osobnosti českých zemí do domu u Černé růže na Příkopech: 64 doktorů a mistrů, 150 bakalářů a i tisíc studentů. Mezi nimi nechyběl ani tehdejší rektor Klemens z Mnichovic, profesoři teologie: dr. Helias, M. Petr a Stanislav ze Znojma, dr. Ondřej z Brodu, Mistr Jan Hus, M. Štěpán Páleč, M. Jakoubek ze Stříbra a další. Na shromáždění se četly Viklefovy zapovězené články, které před 45 lety byly zatraceny celou universitou a nyní znovu zapovězeny. M. Jan Hus a jeho přátelé se však bránili jejich zapovězení s toho důvodu, jak tvrdili, že mnohé články při dobrém úmyslu nebyly „křiví“, a proto jejich zápověď byla vyjádřena slovy: „Aby žádný oud národu českého pod pokutou vyobcování neopovážil se držeti, učiti aneb hájiti některý z oněch článků ve smyslu jejich kacířském neb bludném nebo pohoršlivém.“

A tak byla omezena svoboda učení na universitě tak, že od té doby žádný bakalář již nesměl mít veřejné čtení o některém ze tří Viklefových traktátů: Dialogus, Trialogus a De Eucharistia. Nikdo ani nesměl si zvolit za předmět své disputace jakýkoliv článek vybraný z Viklefových knih.

I generální vikář Jan z Kbel se činí

Generální vikář Jan z Kbel pohnal k vyšetřování několik českých kazatelů, o kterých se šířila pověst, že nebyli skrz naskrz pravověrní. Zejména kazatel u sv. Ducha Sigmund Jistebnice, Mikuláš z Velenovic, příjmením Abraham, M. Matěj, páter z Knína, a další. Abraham byl zavolán k výslechu dne 30. června 1408, a když byl shledán, že je „bludného smýšlení“, byl předán inkvizitorovi Jaroslavu z Řádu minoritů, titulárnímu biskupovi sareptskému, který ho dal uvrhnout do žaláře.

Velký střet mezi arcibiskupem Zbyňkem Zajícem a M. J. Husem a co z toho vzešlo

Mistr Jan Hus se za Abraháma přimlouval, aby ho dostal z vazby. A když arcibiskup Abraháma po několika dnech vykázal ze své diecéze, byl od Mistra Jana Husa pokárán. Vyčítal mu, že „dává tím svobodu všem lenivým a hříšným a vyhání nejpilnější pastýře svého stáda“. A tento spor byl prvním krokem, který arcibiskupa a Mistra Jana Husa rozdělil a po té následovaly další neshody. Když pražská diecéze byla (podle obecného mínění) očištěna od kacířské nákazy, Zbyněk Zajíc svolal 17. července 1408 veškeré duchovenstvo k provinciální synodě a ohlásil, dle vůle krále, veřejně, že po bedlivém zkoumání od příslušných úřadů nebyl nikdo přistižen v bludné víře v celém jeho arcibiskupství, ale ani v kacířství, ale jako varování všem přikázal kazatelům, aby kázali podle obecné církve a „transsubstianci kázali zvlášť pilně“. A všichni ti, kdo měli Viklefovy knihy, ihned mu je vydali k prozkoumání.

I stalo se…

Jiří z Boru, Ondřej z Brodu a Helias i kanovník Adam z Nežetic byli hlavní původci nápadu o vydávání knih, a tím měl být, podle jejich názoru, zjednán klid, jenže to mělo zlé následky. Viklefovci pražští neměli nic jiného na práci, než se obrátit k papeži Řehořovi XII. se stížností na arcibiskupa.

Zatím král Václav byl uspokojen zprávou, že v Čechách nejsou žádní kacíři a spolu s kardinály a franckým dvorem dál vyjednával, aby byl opět zvolen římským králem. V průběhu roku 1408 mezi horní Itálií a Čechy a Francii proudila mnohá poselství, o nichž však Palacký nepodává podrobnější zprávy. Jen poznamenává, že mezi královými posly byli: Mauricius Rvačka z Prahy, Jan, kardinál z Rainštejna, Stanislav ze Znojma a Štěpán Páleč. Poslední dva, podle Palackého, byli na konci října 1408 zatčeni z neznámých příčin a na svobodu propuštěni následujícího léta díky přímluvám kardinálů, tak i krále a university, zvláště pak přímluvou Mistra Jana Husa. Palacký soudí, že tito jmenovaní a posléze zatčení na své cestě mluvili o Viklefovi.

Král Václav se snažil, aby jeho poddaní, kteří odmítli poslušnost Řehořovi XII., a  k ostatním oběma papežům chovali neutrálně, a to až do zasedání pisánského sboru a jeho rozhodnutí ovšem, ale hodně se přepočítal. Nečekal takový odpor svých poddaných. O králi Václavovi IV. se tvrdí, že měl nevypočitatelnou povahu a jeho reakce nebylo možné předem předvídat. Arcibiskup a jeho kněží se králi omlouvali, že nemohli zrušit poslušnost Řehořovi XII., protože byli vázáni slibem, a když rektor university z Raltenhagenu svolal představené university, česká strana byla jediná, která projevila svou ochotu královu vůli respektovat, ostatní tři (Bavoři, Sasové a Poláci) odporovali, takže rektor beze všeho uzavřel jednání, než by krále popudil výnosem, který by se příčil králově vůli.

V tomto případě se setkaly dva silné proudy: reformační, nesený zásadou autority a druhý vznikl zdola a opíral se o právo svobodného rozumu. Ten směřoval k nápravě církve. I když měly tyto dva proudy rozdílné cíle a prostředky, neváhaly se spojit a podporovat se navzájem. Němci v Čechách a ti Čechové, kteří neschvalovali takový směr (arcibiskup a celé jeho kněžstvo), se nepřidávali ke straně kardinálského sboru a českých mistrů, ale nacházeli různé důvody ke sporům a rozbrojům.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet