Jan Hus – kapitola 14

Autorka článku: Irena Novotná CESTY SE POTKÁVAJÍ. Dne 25. března 1409 byl svolán koncil v Pise, a to kardinály obou papežů, který si vytýčil velký úkol: zjednat v církvi pořádek, obnovit jednotu a pomoc při obnovení kázně.

Účast byla hojná:  24 kardinálů, 4 patriarchů, 80 biskupů, opatů a 300 doktorů teologie a církevního práva. Shromáždění se věnovalo zejména procedurálním otázkám, ale uskutečnilo se také jednání se zástupci papeže Řehoře XII. i Benedikta XII. Oba papežové byli předvolání koncilem, byli vyslechnuti svědci a byla položena otázka: jsou oba papežové rozkolníci a bludaři? Pokud ano, měli být vyloučeni z církve? Očekávání všech se nesplnila. Od začátku bylo jasné, že se papežové nedostaví, že koncil rozhodne o nich bez nich.  A tak koncil dne 5. června 1409 prohlásil oba papeže za rozkolníky a bludaře, nehodné papežské důstojnosti. Oba byli sesazeni a vyloučeni z církve.

Za deset dní později se sešlo 24 kardinálů v konkláve, v kterém 26. 6. 1409 zvolili místo sesazených papežů nového v osobě milánského arcibiskupa Petra Filargiho, který si zvolil  jméno Alexander V. Koncil pak pokračoval v zasedání pod předsednictvím nového papeže, který 7. 8. 1409 vyhlásil za neplatná všechna jmenování obou papežů, která učinili po svém sesazení. Dále oznamoval, že během příštího koncilu zahájí reformu církve.

Jan XXII. Přichází a též „duše“ kostnického koncilu, král Zikmund

Na jaře příštího roku však Alexander V. Zemřel v Bologni a jeho nástupcem kardinálové zvolili kardinála Cossu, který přijal jméno Jan XXII. (1410 – 1415). Byl to více válečník než představitel církve a duchovní pastýř. Svolal do Říma koncil ohlášený na rok 1412, ale pro malou účast jej v roce 1413 rozpustil, když slíbil, že jej opět svolá. Pro neklidné poměry v Římě, který obsadil král Ladislav Neapolský, uprchl z města do Florencie, odkud požádal o pomoc německého krále Zikmunda (1410 – 1437). Souhlasil se svoláním koncilu na listopad roku 1414 do Kostnice. A tak do úsilí o obnovení jednoty v církvi se zapojil také bratr českého krále Václava IV. Zikmund, tehdy král německý a uherský, který se stal duší kostnického koncilu.

Zásah pisánského koncilu do urovnání poměrů v církvi se ukázal nešťastným. Protože oba papežové se nenechali sesadit, měla západní církev od roku 1409 trojici papežů. Situace byla naprosto neúnosná. To si uvědomovali nejen představitelé církve, ale i panovníci jednotlivých zemí. Proto zaujal v jednání o obnovení jednoty církve tak významnou úlohu král Zikmund, který se přidržoval Jana XXII. a doufal, že ho koncil potvrdí jako jediného legitimního papeže. Svolal tedy koncil do Kostnice, kde ho také 5. listopadu 1414 zahájil. Účastníci poměrně brzy dospěli k přesvědčení, že jednota církve se dá obnovit tehdy, když budou donuceni odstoupit všichni tři papežové. Aby se dospělo snadněji k dohodě, prosadila se zásada, že hlasování nebude podle hlav, ale podle národností (Francie, Anglie, Německo, Itálie, kardinálský sbor). Před koncilem stály k řešení tři záležitosti:

• Ukončení rozkolu (schizma),
• Jednání o naukových omylech a učení Johna Wyclifa a M. Jana Mistra Jana Husa,
• Reforma církve v hlavě i údech.

S papežem Janem XXII. však byly od začátku problémy. Když poznal, že bude souzen pro své dřívější poklesky, uprchl tajně v noci z 20. na 21. března 1415 z Kostnice a snažil se ukončit jednání koncilu. Tehdy zasáhl Zikmund, který prohlásil a prosadil, že koncil bude pokračovat i bez papeže. Koncil se pak usnesl na prohlášení, že bude pokračovat ve svém zasedání, a 6. 4. 1415 schválil dekret haec sancta, v kterém se mj. uvádí:

• Že se platně shromáždil v duchu svatém,
• Že reprezentuje katolickou církev, protože má moc přímo od Krista, jehož kdokoliv jakékoliv hodnosti (i papežské) je povinen poslouchat ve věcech víry a ve věcech týkajících se ukončení rozkolu a reformy církve,
• Že kdokoliv by, i kdyby měl papežskou důstojnost, tvrdošíjně opovrhoval příkazy ustanoveními tohoto i jiného řádně shromážděného všeobecného koncilu, má být podroben pokání a řádně potrestán.

Na základě tohoto dekretu byl Jan XXII.. koncilem dne 29. 5. 1415 sesazen a uvězněn nedaleko Kostnice v Radolfzellu – a to jako svatokupec, rozhazovač církevního majetku a výsad, nehodný správce církve. Zemřel v roce 1419 ve Florencii.

Tímto činem koncil v Kostnici napravil nešťastné rozhodnutí koncilu v Pise v roce 1409. Nicméně stále zůstávali dva papežové, z nichž Řehoř XII. sídlil v Římě, zatímco vzdoropapež Benedikt XII. v Avignonu. Řehoř se zachoval čestně. Jeho zástupci na koncilu prohlásili, že je ochoten se vzdát pod podmínkou, že koncil bude považován až do této chvíle za neplatný a že bude znovu svolán jménem Řehoře XII. a od předsednictvím kardinála z jeho kolegia. Účastníci koncilu tyto podmínky přijali. Dne 4. 7. 1415 se konalo plenární zasedání za předsednictví krále Zikmunda, na kterém legáti papeže předložili list Řehoře XII., který uděloval moc svolat a uzákonit koncil.  Jeho legát kardinál Dominici pak papežovým jménem koncil formálně svolali a potom přečetl listinu, kterou se Řehoř XII.. vzdává papežství. Koncil jej pak jmenoval kardinálem biskupem portským a trvalým papežským legátem v Ankoně. Řehoř XII. umírá v roce 1417 v Recanati.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet