Jan Hus – kapitola 15

Autorka článku: Irena Novotná MISTR JAN MISTR JAN HUS – KACÍŘ NEBO REFORMÁTOR? Snad laskavý čtenář promine, že úvod k vystoupení Mistr Jana Husa na koncilu je tak zdlouhavý, ale pro pochopení situace, v které se. J. Mistr Jan Hus posléze nacházel, se jeví důležitý.

S jakými myšlenkami se Mistr Jan Hus bral do Kostnice? Ve svém nejhlubším nitru doufal, i když na něho přicházely temné myšlenky, že pro své pojetí církve získá otce na koncilu. Ve sporech se svými teologickými protivníky v Čechách přezkoumal důkladněji svůj vlastní pojem církve, a to po všech stránkách. Církev byla, dle jeho mínění, společenství lidí Bohem vyvolených. „To je mystické tělo Páně, jež nemá vrásek, o němž platí slova Písma. Jsi všechna krásná, to jest nevěsta Kristova, tj., svatá církve katolická, již křesťané vyznávají hned po víře v Ducha svatého. Hlavou této církve nemůže být nikdo jiný, než Kristus sám, nikoliv papež“.

Rozhodně odmítal úzké chápání církve svých teologických odpůrců v Čechách, kteří naopak viděli hlavu církve v papeži a v kolegiu kardinálů jako v nástupcích apoštolů: „Neboť“, praví Mistr Jan Hus, „jen ti, kteří věří v Krista a jej milují a jako takoví jsou Kristem předřazení, tvoří mystické tělo Páně, církev.“ Tuto úplně svatou církev v spirituálním smyslu nemohl dost vynachválit a docenit. Papežův primát rozhodně popírá na základě svého učení, že Kristus je jedinou hlavou církve, jíž Mistr Jan Hus viděl stále čistě duchovně. Jen kněz ve stavu milosti může, podle Mistra Jana Husa, platně udělovati svátosti.

Tak, s takovými ideami šel Mistr Jan Hus do Kostnice. Měl tak naspěch, že do Kostnice přišel dřív než císař, který mu vystavil průvodní list. Ale byl, proti znění dopisu, vzat do vazby jako notorický kacíř. Byl považován za stoupence Viklefova. Ale k údivu teologů, přítomných na koncilu se Mistr Jan Hus rozhodně bránil, aby byl z Viklefa ztotožňován. Mistr Jan Hus totiž vedl ostrou dělicí čáru mezi sebou a Viklefem a obratně vyzvedl ty nauky, v nichž hájil jiné mínění, než Viklef, především nauku o svátosti oltářní.

Jeho spiritualistické pojetí církve bylo důsledně prozkoumáno a odmítnuto jako kacířské. Poněvadž Mistr Jan Hus své učení neodvolal, byl zbaven své kněžské hodnosti a odevzdán světské moci.

Jeho hlavními žalobci byli:

• Štěpán Páleč
• Michal de Causis a dva francouzští teologové d’Ailly a Gerson.

Mezi německými teology žádné přátele neměl, zřejmě mu nemohli zapomenout rok 1409, ale jeden polský teolog se ho ujal.  Mezi Mistrem Janem Husem a názory  účastníků koncilu zela nepřekonatelná propast. Mistr Jan Hus v té chvíli mohl učinit jen dvě věci: buď se podrobit, nebo být vyloučen z církve a zemřít jako tvrdošíjný kacíř.

Zpočátku byl Mistr Jan Hus rozhodným jednáním koncilních otců zastrašen, ale rychle se zase našel. Doba jeho věznění byla dobou očisty. Ještě jednou zkoumal své pojetí církve a bylo mu stále jasnější, že získat koncil pro jeho názor, který se mu zdál tak jasný, je nemožné. Už věděl, že musí poslední cestu podstoupit. Z jeho listů je znát, že vyrůstal sám nad sebou. Listy měly velký vliv na mínění lidí v Čechách.

Koncilní otcové se snažili, jak jen mohli, aby byli v té při Mistr Jan Husovi „právi“. Důkazem budiž několikakeré sestavování bodů obžaloby, které se co do množství zmenšovaly. Ale – zůstaly tu podstatné rozpory: Mistr Jan Hus se nepodrobil rozhodnutí obecného koncilu, ač se ho dovolával jako nejvyššího soudce. A tak koncil dospěl ke smutnému konci. Nejdříve přišlo vyhlášení rozsudku, který přeci jen Mistra Jana Husa těžce postihl.

Rychle se vzpamatoval a prosil Boha za odpuštění pro jeho odpůrce. Pak následovalo degradování a odevzdání světské moci. Před popravou se hlasitě modlil, že to všichni mohli slyšet, za dar síly.

Ještě v posledním okamžiku, když stál zabalen do slámy u kůlu, přicválal říšský maršál Pappenheim k hranici a vyzval jej, aby odvolal. Mistr Jan Hus odmítl z odůvodnění, že neučil to, co bylo sepsáno v článcích žaloby, za něž byl odsouzen a že bylo jeh jediným přáním, aby národ uchránil před hříchem.

Se slovy: „Kriste, Synu Boha živého, smiluj se nade mnou!“ zemřel daleko od své milované vlasti.

Místr Jan Hus, podle Francise Rappa, se s Viklefovým učením nikdy neztotožnil úplně. Byl mnohem rezervovanější, než většina jeho přátel. Dnes se má zajisté, píše Rapp, že Mistr Jan Husovo učení o eucharistii zůstalo v souladu s tradicí a že neobsahovalo remanenci chleba a vína. V jediném bodu odvážně překročil hranice pravověří a připojil se k evangelickému doktorovi totiž, že církev není organizace, jejíž obrysy by byly pro každého viditelné, ale neviditelné společenství vyvolených. V této souvislosti je nutno připomenout, že jiní Češi Viklefovy spisy neznali, hlásali podobné názory. Když Mistr Jan Hus mluvil jako teolog, nesporně prokázal opatrnost. Nebyl to však pouze teolog, píše Rapp, byl to také reformátor, a to především.

A poté …

Po upálení Jana Mistra Jana Husa dne 6. července 1415 protestovalo 452 příslušníků české šlechty proti rozsudku, který jak tvrdili, poškodil čest jejich země. Zavázali se, že přestanou poslouchat papeže, dokud bude zlehčovat Boží zákon. Po dobu, než se budou moci opět podřídit autoritě svatého stolce, přiznali pražské univerzitě svrchované právo určovat zákony a soudit v oblasti v učení církve.

V roce 1417, píše Rapp, udělali Češi další krok na cestě ke schizmatu: profesoři, kteří získali svrchovanou pravomoc v duchovní oblasti, se vyslovili pro přijímání podobojí. Tuto zvyklost, která na západě se běžně vyskytovala až do poloviny 13. století, zavedl znovu jeden z nejaktivnějších iniciátorů reformy Jakoubek ze Stříbra na počátku roku 1415. Jak Mistr Jan Hus, píše Rapp, poslal Jakoubku z vězení zprávu, že jeho jednání schvaluje. Oba v tomto návratu ke zvyklostem prvotních křesťanů viděli znamení naprostého a doslovného přijetí evangelia-  žádná tradice totiž nesměla moc změnit příkazy Písma.

Kostničtí otcové si pospíšili a již 15. června utrakvismus odsoudili. Rozhodnutí přijaté v Praze o dvacet pět měsíců později vyjádřilo jasně, že Češi pokládají příkazy koncilu za neplatné. Přijímání Ježíšovy krve zároveň s jeho tělem se tak stalo poznávacím znamením všech, kdo se hlásili k Mistrovi Janu Husovi. Jejich počet stále rostl a díky podpoře mnoha šlechticů se Husovo učení, které vzniklo v městském prostředí, šířilo i na venkov.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet