Důchodce a duchovní život – Klec domova

Autor článku: František Benda Čteme-li životopisy populárních osobností, nezřídka se setkáváme s nostalgickými vzpomínkami na jejich dětství. Dost často patří k nekrásnějším zážitkům jejich života.

Už méně se zdůrazňuje, že to byli jejich rodiče, kteří vytvořili podmínky pro tuto selanku. Jejich životy, s celou pestrostí životních vítězství i proher, s veškerou spoluprací i nezbytnými neshodami zde ustupují do pozadí. Připomíná se pouze konečný výsledek: šťastné dětství popisované osobnosti.

Zralejší věk v tom vidí jako samozřejmost společné úsilí obou rodičů, kteří neokázale, bez ohledu na své zájmy, potřeby nebo záliby, spojili své úsilí, aby dětem zařídili, jak se tak rádo říká, šťastnou budoucnost.

Stává se ale – a rodiče se s tím nesnadno smiřují – že takto opečovávané děti o ideály svých rodičů moc nestojí. Rodiče jim občas sice připomínají své někdejší těžké začátky, ale dětem to vlastně nic neříká, protože nemají s čím srovnávat. Možná jsou schopny přiznat, že pro tak složitou záležitost, jakou je doprovodit novorozence od chvíle jeho prvotní naprosté bezmocnosti do let, kdy je nejen schopen, ale přímo přinucen k samostatnému rozhodování, je potřeba vytvořit prostředí se stabilním režimem, obsahujícím každodenní péči, která se dlouhodobě obměňuje jen velice pomalu. Ale to jde v současnosti mimo ně, neboť mají jiné zájmy. Co bylo pro ně kdysi v dětství nezbytné, pociťují nyní jako klec, ze které není úniku. A domnívají se, že mají na víc.

Možná jim rodiče občas něco dovolí, protože znají nebezpečí, kterým je mládí vystaveno, ale to vše se jim zdá málo. To, co rodiče považují za nebezpečí, protože mají své zkušenosti, je právě láká nejvíce, takže všechna varování považují za malicherná. Věří, že se dokáží dostatečně ohlídat sami. Proto ta vzpoura.

Před rodiči pak stojí nelehký úkol: na jedné straně je vychovávat k samostatnosti, a na straně druhé je ochránit před neznámými nebezpečími, která na ně nepochybně čekají, ale oni si to neuvědomují a proto je podceňují.
Situaci dost znesnadňuje stále zřejmější fakt, že se zahušťující se modernizací ztrácejí stárnoucí rodiče dech, což je v očích potomků dost deklasuje. Jejich světy se stále více rozcházejí, přičemž jsou obě strany přesvědčeny, že mají pravdu.

Mladí jsou ve výhodě; pociťují dosud neznámou rozkoš narůstajících křídel, která jim – podle jejich představ – umožní dolétnout dál, než kam jejich rodiče vůbec dokáží dohlédnout. A jsou rozhodnuti si v tom nenechat zabránit. Doba nahrává jim, nikoli rodičům.

Generační rozdíly se vyskytovaly ve všech dobách, v podstatě vždy na stejném základě. Současný rozvoj je pouze poněkud více zahušťuje. Zkušenosti rodičů vždy vyplývaly z jejich životní praxe, což považují za nejlepší školu. Život mládeže se ale ubírá jinými cestami. Jednak mají už své vlastní nápady a představy, jednak se vší silou snaží (což ale asi bylo vždy) přizpůsobit se svému okolí, které si v kritice všeho minulého nebere v žádném případě servítky. A také se bojí, aby se příliš neodlišovali, aby byli „in“ a zapadli. To vše vzdálenost mezi generacemi pouze zvětšuje.

Život jde ale za svými požadavky svou vlastní cestou, bez ohledu na to, jestli se to někomu líbí nebo ne. I ti nejrozvernější bouřliváci značně zkrotnou, jakmile založí vlastní rodinu. Čerstvě narozené dítě se v ní rychle projeví jako nejvyšší velitel, jemuž je nutno se ve všem přizpůsobit, a to aniž by proneslo jediné slovo. Jinak to prostě nejde. Příroda moudře zařídila, že poddaní – v tomto případě rodiče a potažmo i další členové nejbližšího příbuzenstva – slouží věrně, poctivě a dokonce rádi. Někdy se i snaží v péči předstihnout jeden druhého.

Nejhlubší základ pro vznik a rozvoj života je stále stejný, ve své podstatě neměnný. Změna je pouze v tom, že na tomto prastarém kmeni se čas od času objeví nově rozkvetlé květy, vždy znovu a znovu obměňující tvary, barvy a velikosti. Toto schéma lze ale vysledovati i v jiných oborech, nikoli pouze při výchově nastupující generace. Má-li být nějaká dlouhodobě plánovaná činnost přivedena ke zdárnému výsledku, musí se v ní z počátečního chaotického bádání vyvinout nějaké normy, které zajistí, že požadovaný režim bude fungovat beze změny po nezbytnou dobu. Změní-li se vnitřní poměry, musí se přizpůsobit také norma. I s tím je nutno počítat.

Při dlouhodobém používání čehokoli se postupně zjišťuje, že některé drobné pochody je možno zmodernizovat, což by se mohlo později projevit ve zlepšení celkového výkonu. Jsou-li uživatelé dostatečně inteligentní, mohou postupně dosáhnout toho, že značné nahromadění různých přijatelných zlepšení si vyžádá dokonce revizi základní normy, takže musí být někdy zcela gruntovně změněna.

I sebelepší změnu však nečeká nic jiného, než po základní normalizaci postupné vylepšování detailů, což vede dříve či později k další zásadní přeměně. A tak dále, stále dokola.

Autor: František Benda, Foto: Internet