Důchodce a duchovní život – Nutnost oddělení

Autor článku: František Benda Pokusme se spolu představit si takovýto případ: stojíme s prázdným nákupním vozíkem, který je dostatečně velký, aby dokázal přijmout všechna naše přání, před obrovským supermarketem.

Ten se honosí tvrzením, že v něm lze nalézt všechno, na co si jen kdo vzpomene. A je – jako mnohé jiné – postaven tak, že jakmile do něj jednou vstoupíme, musíme nutně projít kolem všech jeho regálů, abychom si prohlédli vystavené zboží. I když si z něj nic nevybereme, přece jen nám to nedá a alespoň mu věnujeme trochu pozornosti. O to ostatně manažérům jde – drápkem ptáček uvázne a již lapen celý. Nezřízená chuť si něco nového opatřovat a vlastnit zde vykoná své, takže náš nákupní vozík se začne zvolna plnit, ani nevíme jak. Pak už se nám ani zas tak velký nezdá.

Jelikož je to supermarket, který nabízí vše, nač si jen lze pomyslet, dají se v něm spatřit i věci, o které by nikdo za normálních okolností neprojevil ani zájem. V ovoci a zelenině lze např. vedle kousků prokazatelně čerstvých a bezúhonných zpozorovat i kusy nahnilé, či dokonce v rozkladu. Jiné zboží má poškozený obal s případným zmizením části obsahu, o prošlé záruční lhůtě ani nemluvě. Ty všechny míjíme bez povšimnutí.

Jsou tam ale i jiné komodity. Nelze ovšem říci, že by ty vysloveně nebezpečné byly mimo zájem. Drogy, alkohol a kuřivo se zde nachází v tak dostatečném množství a výběru, že dokáže uspokojit všechny zájemce. Jejich lákání je natolik účinné, že si mnohý řekne – proč to nezkusit? Stačí přece jen vztáhnout ruku. Třeba se mi to bude líbit, když to dělá tolik lidí. Mysl je v té chvíli snadno dostatečně oblouzena, aby si jednoduše pomyslela, že vlastně o nic nejde.

O kousek dál se dá objevit i jiné okouzlení. Jsou tam věci, nad nimiž srdce radostí usedá, které jsou schopné nás potěšit, protože navodí náladu, v jejímž důsledku se celý svět hned zdá krásnější a růžovější. I zde jde o šálení mysli, nikoli však katastrofální. Mysl zde netuší žádné nebezpečí – naopak je polichocena neočekávaným objevem. A ve vozíku je ještě tolik místa.

I když míjíme vystavené zboží převážnou většinou bez zvláštní pozornosti, manažérům stačí, zaujme-li nás alespoň něco. Ten si vybere to, jiný zas něco jiného. Hlavně že zboží z regálů mizí. Náš původní záměr, že jdeme pouze např. pro máslo, vejce a hladkou mouku, vezme záhy za své. Vždyť ve vozíku je stále ještě volno.

Je jasné, že tento, až přehnaně jednoduchý příklad, byl vybrán záměrně pro svůj jinotaj. Jde o chování naší vlastní mysli.

Ta je v základu sice prostá a prázdná (jako ten nákupní vozík na začátku našeho putování), ale o to dychtivěji se připoutává ke všemu, co dosud nezná.

Jaksi se totiž domnívá, že se musí neustále něčím zabývat. Asi jako když si v tom nákupním středisku myslíme, že do toho žebřiňáčku, který vlečeme s sebou, musíme mermo mocí něco dát, i když to vlastně ani tak nutně třeba nepotřebujeme. To my si jenom myslíme, že vyhledáváme, coby nás potěšilo, nebo co potřebujeme. Ve skutečnosti jsou to ony zdánlivě mrtvé předměty, kdo se snaží vzbudit pozornost, ulpět na ní a postupně se vloudit do naší mysli. Jakoby měly nějaká chapadla, která usilují se nás zmocnit.
V mnohých návodech na získání soustředěné mysli se doporučují způsoby, jak ji zpevnit a připoutat ke zvolenému předmětu soustředění. Stačí ale prostá zkouška, abychom zjistili, že je to vlastně jinak; jde spíš o to, jak zabránit tomu regimentu lákadel, která mysl neustále obklopují ve snaze se do ní vetřít.

Soustředit se na jednu jedinou věc je pro mysl zcela nezáživné, neboť má ve zvyku neustále těkat. Raději přeskakuje z místa na místo, což jí přináší mylnou představu, že se zabývá více věcmi současně.
Soustředit se na něco znamená vypadnout na chvíli z vědomí času. Jednotlivá věc, zbavená svého okolí, trčí v bezčasovosti, bez minulosti a budoucnosti. A přítomnost? Ta je zcela nezajímavá, neboť se v ní nic neděje. A mysl má přece ráda pohyb, touží po změně.

Trvá dlouho, předlouho, než si mysl zvykne na tento nový druh činnosti. Dostává se tím do jiného světa s pozměněným stylem vnímáním, což jí přináší nový, dosud nepoznaný druh uspokojení. Než ale okusí první kapky tohoto opojného nektaru – to to trvá.

Mysl tedy musí jít v prvé řadě do sebe. Rozeznat co chce ona sama a co se jí snaží vnutit její neodbytné okolí. To se bude vnucovat za všech okolností. Samo nemá vlastní život, takže je nuceno se některou svou částí implantovat do něčí mysli, tam se rozrůst, ovládnou ji a parazitovat na ní. Jakmile se mu jednou podaří zapustit kořeny, je velmi obtížné se jej zbavit.

Existuje ale ještě jiný druh supermarketu. Je bez vozíků, bez předem vyznačené trasy, bez seznamu komodit. Nemá určené místo – lze jej nalézt kdekoli. Nemá utříděné sklady, a přece je v něm mnohem více – dokonce více, než je vůbec možné. A navíc – vůbec se nevnucuje, neobtěžuje, nýbrž naopak pouze čeká a vtahuje do sebe ty zájemce, kteří se rádi nechávají ovládnout a s jásotem se tlačí do vstupní brány, která je otevřena non stop. Je to svět fantazie.

Nenajde se tak nesmyslná představa, aby v ní nenalezla uplatnění. V celém vesmíru není místo, kam by okamžitě nedosáhla. Ani minulost, ani budoucnost se jí neubrání. Na libovolném bodě v prostoru nebo čase se dokáže ocitnout okamžitě – stačí pouhé pomyšlení. Zdá se, že nemá nepřítele; rozum, rozvaha ani nepříjemné zkušenosti proti ní nic nezmohou. Vždy znovu a znovu se rádi noříme do jejích buď konejšivých, nebo naopak vzrušujících vln.

Zdálo by se, že chladný rozum by měl čáku v té věci nějak zasáhnout. Vždyť většina těch fantastických snů je zcela nereálná. Každý jev má přece dva póly – proč upřednostňovat pouze jeden a nevšímat si druhého? Tady se i fantazie musí poddat. Proti tomu má ale fantazie mocnou zbraň. Jakýpak rozum? Co je vlastně nemožné? Život sám, ve své nekonečné pestrosti, dokáže znenadání navodit situaci, na kterou by si možná ani sama netroufla. Kde je pak ta opěvaná síla rozumu?

Zdánlivě není obrany. A přece – je možno ji držet v určitých sevřených mezích. Proč nechat bujného hřebce bezhlavě se prohánět po krajině a ničit vše, kamkoli šlápne, když by bylo možné zapřáhnout ho do pluhu nebo před naložený povoz, aby vykonal něco užitečného? Polarizace je mocná zbraň, která dokáže zkrotit i nejmocnějšího nepřítele. V matematice stačí změnit znaménko. Ve skutečném životě je to poněkud obtížnější – ale vyloučeno to není.

Roh hojnosti je schopen zasypat nás přehršlí darů bez ladu a skladu. Je na nás abychom je uvážlivě přebrali a ponechali si pouze ty, které skutečně potřebujeme a dokážeme jich využít. Tedy buď pluh, nebo ten něčím kvalitním naložený povoz.

Fantazie je jako voda: nehlídaná se rozlije nekontrolovaně po krajině, a spíš ničí než prospívá. Kontrolovaná dokáže uvést do provozu elektrárnu, nebo aspoň mlýn.

Vrátíme-li se k příměru s oním supermarketem, najdeme podobnou ochranu i tam. Každé solidní zboží má na svém obalu uvedenu expirační dobu. Ta uvádí do kdy je toto zboží nezávadné. Po ní už sice nemusí být nebezpečné – ale raději si s tím nezahrávat.

Fantastické výlety také nemusí být od samého začátku nebezpečné. Ba právě naopak – v mnohých případech jsou dokonce žádoucí. Ale na určité hranice musíme dbát; je nutno je dodržovat, nikoli je překračovat. V tom nám sice nemůže nikdo zabránit – ale pak už se všechno další odehrává na vlastní nebezpečí.

Autor: František Benda, Foto: Internet