Důchodce a duchovní život – Zkušenost

Autor článku: František Benda Východní filosofie je optimistická. Přesvědčuje nás, že všechny cesty vedou nikoli do Říma, nýbrž k dokonalému poznání. A to ať vedou kudykoli.

Je to tak nepochopitelné? A co ti, kteří se dali na cestu zla? Kazisvěti, odpůrci čehokoli, věční kverulanti? Je lhostejné, co děláš, jsme ujišťováni, ale dělej to tak, jak nejlépe dokážeš. Jsi-li pečlivý ve své práci, nutně se musíš zabývat také pozorováním, k čemu tvé dílo vede. A zde je rozcestí, zde je výhybka. Nevede-li k dobrému, odboč. Poškozuješ-li něco nebo někoho, přehoď výhybku.

Slepá ulička tě zastaví a naznačí, že by ses měl vrátit a pokračovat jinudy. Příliš mnoho tím neztratíš – alespoň víš, kudy příště ne. Nastoupíš cestu jinou, ale ta obsahuje za nejbližším rohem zase dvě možnosti: nadějné pokračování, nebo záludné odbočení. A tak dále, vždy znovu a znovu. Přesto je stále naděje, že navzdory všemu bloudění, přes všechny návraty z míst, kudy to už dále nejde, dříve či později svého cíle dosáhneme. Ti šťastnější tam dojdou dříve, oněm vzpurným to bude trvat o něco déle. Ale kam to vlastně spěcháme?

Jedna věc je zabývat se pozorně tím, co právě děláme, jiná pak občasné prozkoumání, zda to, kam vlastně míříme, se shoduje s naším původním programem. Taková průběžná kontrola se ukazuje jako velice prospěšná. Necháme-li se unést drobnými, dílčími úspěchy, může nás to svést ze zamýšlené cesty a někdy dokonce zavést do míst, kam jsme vůbec netoužili se dostat.

Nejlákavější a nejsnadněji dosažitelné jsou zkušenosti z toho nejjednoduššího, nejprimitivnějšího, hmotného základu života. Pro začínajícího jedince, kterému jde v prvé řadě o udržení prosté existence, tomu vlastně ani nijak jinak být nemůže. Mnohým ale slasti, dosažitelné na této ne příliš progresivní a náročné úrovni, stačí natolik, že se o nic vyššího ani nepokoušejí. Nám to tak stačí, říkají spokojeně.

Nic proti tomu. Základ je základ, a bez něj by se nic kloudného ani nedokázalo udělat. Zůstat ale pouze u něj je dost málo. To nestačí. Lze jej sice rozšiřovat co do velikosti či do hloubky, ale pořád to neuspokojuje. Lidský duch je nenasytný a neustále hledá cestičky, jak své teritorium rozšířit.

Jestliže uspokojivé, či dokonce nadměrné rozšiřování základních potřeb k dosažení štěstí a naplněnosti nestačí, je nutno se poohlédnout jinde. Zkušenosti, získané pouze ze základních přístupů, se ukazují jako bezzubé. Nastal čas přehodit výhybku.

Paradoxně se ukazuje, že lidé, kteří vypadají spokojenější nebo dokonce šťastnější, zpravidla světskými statky moc neoplývají. Spíš právě naopak. Snad že bychom se tedy měli vzdát požitků a výhod, které jsme tak dlouho a obtížně budovali? No to snad ne! Odtud by se opravdu těžko odcházelo. A čeho všeho se tedy vzdát?

Byl bych to pak dál já? Změním-li své postoje, změní se tím současně i celý můj život. Budu moci dál žít jako dosud? Nebo se mi pak otevřou nové obzory, nové možnosti, o kterých jsem zatím neměl ani tušení?
V tomto novém oboru nemám zkušenosti. Musím se tedy spokojit s radami těch, kteří něčím podobným už prošli. Moc jim ale nedůvěřuji. Chodili přece jen v jiných mokasínech než já. Žili v jiném prostředí než já. Prožívali radosti a smutky, které jsou mi cizí. Sice obdobné, ale přece jen jiné A vůbec – chci se snad dostat tam, kde jsou oni? Já mám přece svoje vlastní cíle.

Kdo se přece jen rozhodne ke změně kurzu, začne sbírat nové, dosud nepoznané zkušenosti. Zkušenosti, pro které neexistují dostatečně vysvětlující názvy. Poznatky, které nedokáže nikomu sdělit, protože ani sám je nesvede správně postihnout.

Navzdory zástupům guruů a všemožných samozvaných učitelů, uprostřed stohů zasvěceně se tvářící literatury, zjišťuje každý začátečník, že je vlastně smutně sám. Snadno ale nabude dojmu, že ti již dříve prozřevší ho se zájmem pozorují, jak si vede. Možná mu drží palce, tu a tam ho třeba i popostrčí, ale pomoci mu v zásadě nemohou. Pomoz si sám je přitažlivá a současně i varující výzva. Nějak to jednoduše zkus, a časem sám poznáš, bylo-li to správné či nikoli. Pak budeš mít možnost to opravit. Výhybka je vždy po ruce.

Sbírání a zpracovávání zkušeností tedy není nic škodlivého, jen je třeba bedlivě sledovat, aby nebyly převážně zaměřeny na shromažďování tělesných požitků. Ty samozřejmě principiálně škodlivé ne-jsou, jenom nesmí převažovat. Nabízet někomu suchý a fádní život bez občasných radostí a potěšení by nebylo pro nikoho přitažlivé. Hlavní úsilí by ale mělo především směřovat k získání duchovních hodnot, které jediné mohou vést ke zkvalitňování vnitřního života.

Z hlediska nevázaného, živočišného prožívání se takový život může skutečně jevit jako nezáživný a proto nepřitažlivý. Proto se nesmí zavírat žádné dveře zcela, ale opatrně odměřovat jednotlivé dávky. Ať si svět marnosti láká znovu a znovu svým stále obnovovaným nebezpečím, pestrostí a neformálností, poučený duch kráčí obezřele po ostří horského hřebene a snaží se nepodlehnout svodům údolí.

Autor: František Benda, Foto: Internet