Jan Hus – kapitola 16

Autorka článku: Irena Novotná DALŠÍ VÝVOJ Roku 1419 dochází k první reakci k otázce přijímání podobojí.

Král Václav, kterého koncilní otcové obvinili, že podporoval herezi, dostal strach z křížové výpravy, která by ho mohla svrhnout z trůnu. Rozhodl se o navrácení všech pražských kostelů, kromě třech katolíků. Toto opatření bylo pro Mistra Jan Husa nepřijatelné.

Dne 30.července se bývalý premonstrát Jan Želivský postavil do čela velikého oddílu svých stoupenců. Došlo k defenestraci konzervativních městských radních a na jejich místo nastoupila nová městská rada, která vyhovovala dobovým poměrům. Zpráva o vzbouření pražského lidu byla příčinou panovníkovy náhlé smrti. Dědicem trůnu se stal král Zikmund. Když se nenáviděný císař Zikmund, jehož Češi obvinili za smrt Mistra Jana Husa, v roce 1420 objevil v Praze, jeho příjezd vyvolal velkou vlnu nevole. Císařovo vojsko bylo 14. července poraženo, po té, co se vrhl střemhlav do bitvy, aby srazil Čechy na kolena. Útoky trvaly až do roku 1431. Marně. Husitská vojska byla dobře vyzbrojena a v jeho čele stál vojevůdce Jan Žižka, po něm v roce 1424 Prokop Holý. Síla husitského hnutí rostla.

A církevní jednání spěje k dalšímu koncilu

Papež Benedikt XII. odvolán nebyl.  Jím se koncil přímo nezabýval. Přesto se král Zikmund snažil o dohodu s ním, ale jednání v září nevedla k cíli, protože Benedikt se zdráhal rezignovat, třebaže mu k tomu radil také svatý Vincenc Ferrarský. Pokračoval ve svém odporu, ale ztratil podporu téměř všech, kteří do té doby při něm vytrvali. Koncil tedy proti němu zahájil proces, který skončil vynesením rozsudku 26. 7. 1417.  Benedikt XII. byl sesazen jako křivopřísežník, rozkolník, kacíř. Skončil tak rozkol, který trval 40 let (1378 – 1417). Podle výroku jednoho kardinála (Hergenroethera), rozkol skončil vzdáním se právoplatného papeže, s naprostým oddělením avignonského vzdoropapeže od těla církve a s dobrovolným vzdáním se uchazeče o papežský trůn, který byl na něj dosazen neplatným koncilem v Pise.

Volba nového papeže

Po odsouzení a sesazení Benedikta XII. se konečně vytvořily podmínky pro volbu nového papeže. Mnozí účastníci však naléhali, aby se nejdříve provedla reforma církve. Názory se však různily – jedni (němči) chtěli reformovat především kurii a hlavu (podřízenost koncilu), Francouzi prosazovali celkovou reformu a stěžovali si na velký vliv Zikmundův. S nimi souhlasili Italové, zatímco Španělé a kardinálský sbor chtěli nejprve volit papeže. Zdálo se, že koncil skončí neúspěchem, ale přece jenom se dospělo ke kompromisu, když se přítomní shodli na tomto postupu:

• Po volbě papeže se hned přikročí k projednání reformy církve,
• Před zvolením papeže se zveřejní ty dekrety, které se setkaly se všeobecným souhlasem,
• Volbu papeže budou řídit komisaři.

Konciliarismus

Ke splnění druhého bodu došlo 9. 10. 1417, kdy bylo vyhlášeno pět dekretů, které v podstatě omezovaly moc papeže. Byl to zejména první dekret „Frequens“, který chtěl učinit z koncilu jakousi trvalou instituci církve, jakýsi parlament, který by ji řídil. V tomto dekretu se také stanovilo, aby se další koncil sešel během pěti let, pak po sedmi letech a dále pravidelně každých deset let, které papež mohl zkrátit, ale nikoliv prodloužit. Také o místě konání koncilu měl rozhodovat koncil, nikoliv papež. V druhém dekretu se prohlašovalo, že v případě nového rozkolu musí být během roku svolán koncil, který měl být soudcem nad papežem. Také obsah dalších schválených dekretů do značné míry omezoval papežskou pravomoc a zavazoval ho k provádění koncilních rozhodnutí – konciliarismus.

Konečně 8. listopadu 1417 se sešlo konkláve, z něhož po třech dnech (11. 11.) vyšel nový papež Martin V. (1417 – 1431). Na koncilu i na celém západě zavládla nepopsatelná radost nad ukončením dlouholetého rozkolu a opětovném obnovení jednoty těla Kristova. Církev měla opět hlavu, právoplatně zvolenou a ode všech uznanou, sídlící v Římě. Kostnický koncil tak splnil svůj hlavní úkol – obnovení jednoty. Ale účastníci chtěli ještě provést reformu církve, na které se však jednotlivé národy nemohly shodnout (Francie, Německo, Itálie, Anglie, španělskou). Problémem byl vztah mezi koncilem a papežem, jehož pravomoc se snažili zejména Němci omezit či spíše podřídit koncilu. Hovoříme o konciliarismu, tj. o snaze podřídit papeže koncilu. Pro další osud církve to byla velmi závažná otázka. Pokud jde o všeobecnou reformu, dospělo se k souhlasu v sedmi bodech, schválených 21. 3. 1418 během 43 zasedání, měly platit v celé církvi (týkaly se uprázdněných obročí, klášterů, svatokupectví, dispenzí řádům, duchovních). Dále byly schváleny dohody s jednotlivými národy (konkordáty), počet kardinálů byl stanoven na 24 atd. Papež pak koncil 22. 4. 1418 slavnostně ukončil.

Dekret „Frequens

Zůstaly, však některé problematické dekrety schválené koncilem před volbou Martina V. Byl to zejména dekret „Frequens“, v kterém se upřednostňovala rozhodnutí koncilu před rozhodnutím papeže, prakticky se papež měl podřídit koncilu. Martin V. V bule z 10. 5. však jasně vyjádřil svůj odpor vůči těmto dekretům. Prohlásil, že „není dovoleno nedbat na jeho rozhodnutí ve věcech víry“. Později papež Evžen IV. (1431 – 1447) schválil v roce 1446 rozhodnutí kostnického sněmu s výslovnou výhradou „bez jakéhokoliv předsudku vůči právu, důstojnosti a výsadě apoštolského stolce“. Ovšem, ne všude to bylo takto chápáno. Především ve Francii se koncilní dekrety považovaly za platné a byly oslavovány jako vítězství nových myšlenek nad dosavadním stavem církve. Lze uzavřít, že koncilní teorie v Kostnici převládla. Po své volbě Martin V. převzal vedení všech záležitostí, odmítl nabídku Francie, aby se usídlil v Avignonu, a spěchal do Říma, kam dorazil koncem září roku 1420. Snažil se o obnovu pořádku v papežském státě i v městě Římě, pečoval o obnovu a údržbu římských bazilik a veřejných budov, připravoval nový koncil v Pávii, jak ho k tomu zavázal koncil v Kostnici. Za velmi malé účasti byl koncil skutečně zahájen v pávii 23. 4. 1423, ale už v červenci byl kvůli moru přeložen do Sieny, kde se jednalo o reformě církve. V listopadu pak bylo vyhlášeno se souhlasem papeže několik dekretů:
• Především se zdůraznila autorita koncilu „právoplatně svolaného v duchu svatém a reprezentujícího celou církev“,
• Znovu bylo odsouzeno učení Johna Viklefa a  Jana Mistra Jana Husa, jak to učinil koncil kostnický,
• Bylo pohrozeno církevními tresty všem přívržencům vzdoropapeže Benedikta XII. (+1423), který se prohlašoval za pravého papeže a vyhlašoval klatby na odpůrce. Když po jeho smrti byl zvolen nástupce Klement VII. (1423 – 1429) a současně i jeho protivník Benedikt IV., kteří byli posledními zastánci rozkolu a těšili se podpoře krále Alfonse Aragonského, sledujícího své zájmy v Itálii, byly to už poslední ozvěny právě skončeného rozkolu:
• Byly vypracovány předběžné podmínky pro jednání o sjednocení s východní církví,
• Bylo doporučeno ustanovit všude inkvizitory teologicky vzdělané k vyhledávání a souzení kacířů.

Snahy o omezení papežské moci a kardinálského sboru

Protože se na tomto sněmu v Sieně projevily silné protipapežské tendence (Francouzi) a snahy o omezení papežské moci i kardinálského sboru, který měl být volen ze seznamu kandidátů navržených jednotlivými národy, papež Martin V. koncil rozpustil. Současně se s jeho delegáty dohodl, že uspořádá další koncil v roce 1431 v Basileji. Koncil v Sieně prakticky nic důležitého nerozhodl, ale stal se varovným znamením programu reformy a konciliárních tendencí, které se pak výrazně projevily v Basileji. Konciliaristické myšlenky získávaly stále více půdy ve Francii (především na pařížské univerzitě) a v Německu, kde přibývalo hlasů požadujících reformu. V obou zemích se tak připravovala půda pro nové pojetí církve ovládané koncilem.

Závěr

Cílem mé práce bylo seznámit čtenáře s širokým rámcem problematiky pozdního středověku v českých dějinách, a to nejen církevních, které směřovaly až k osobě Mistra Jana Husa a jeho současníků. Kromě jiného bylo mou snahou, aby získali vlastní pohled na krále Václava IV., který svou panovnickou dráhu vykonával od počátku pod velkým tlakem a zajisté nebyl, jak se někdy tvrdí, „temnou“ postavou“. Jelikož je před námi svátek 600-stého výročí smrti Jana Mistra Jana Husa, přispívám tak osobně k jeho památce a upamatování na všechny, kteří ovlivňovali hůře či lépe nejdůležitější období českých dějin pozdního středověku. Děkuji vám, milí čtenáři za trpělivost a shovívavost k mému dílku a doufám, že vás stejně jako mne během jeho psaní, přiměje k zamyšlení.

Literatura:
Rapp, Francis. Církev a náboženský život západu na sklonku středověku. 1. Vyd. CDK: 1996. Z francouzštiny se přel. Stanislava Káňová. ISBN 80- 85959-15-1

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet