Předbělohorská doba – 3. část

Autorka článku: Irena Novotná Velké sněmování.

Ke konci roku 1613 jel císař Matyáš do Tábora, povolal tam nejvyšší zemské úředníky a oznámil jim svůj úmysl: svolání zemského sněmu na den 26. ledna 1614 do Budějovic. Záminkou bylo, že je v Praze mor. Po zemi se šířila různá podezření, že král nechce svolat generální sněm, ani nechce připustit pořadu o čtyřech královských požadavcích z roku 1611. Protestanté váhali s účastí, ale někteří byli toho mínění, že kdyby se zástupci protestantů sněmu nezúčastnili, že by katolíci a vlažní lidé mohli na sněm přijít a Matyášovi povolit všechno, co by požadoval. A tak se do Budějovic dostavila i značná část protestantů, zejména stavovští vůdcové.

Císař se svou družinou

Císař se dostavil se skvělou družinou. Provázel ho Karel Bonaventura Buquoy, který sloužil ve španělském vojsku a stal se generálem dělostřelectva. Vyznamenal se ve válce proti Holanďanům, stal se guvernérem henegavským a přestoupil do rakouské služby. Mezi stavy se šířila zvěst, že Buquoy se má stát velitelem rakouského vojska. Jelikož byli Španělé protestanty považováni za horlivé katolíky a odpůrce víry, vyložili si vyznamenávání pana generála jako pohrůžku vůči sobě. A jejich podezření se ještě zvýšilo, když jezuité uspořádali panu generálovi k poctě dramatické hry, v kterých bylo patrno, čeho se katolíci nadějí a co od něho očekávají. Kdo by se mohl potom divit, že královský návrh, aby čeští stavové kvůli nebezpečné situaci v Uhrách poskytli úhradu na vydržování 6 000 pěšáků a 2000 jezdců, aby se zavázali k peněžité pomoci na udržování uherských pevností v náležitém stavu, a konečně, aby vzali na sebe zaplacení jedné části královských dluhů, setkal se s rozhodným odporem. Takže se nedohodli. Stavové zase požadovali splnění toho, k čemu se Matyáš zavázal v roce 1611 a co nebylo dosud splněno. A proto žádali, aby tento budějovický sněm byl rozpuštěn a byl svolán generální sněm. 

Vůdci protestantů Matyáše znepokojovali

V kuloárech byly vedeny tak ostré řeči proti Matyášovi, že se zdálo, že stavové jsou odhodláni k nejkrajnějším krokům vůči němu. Matyáš se obával těchto nálad, a proto si zavolal k jednání přední protestantské  vůdce a snažil se dosáhnout nějakých ústupků stran svých požadavků. Tím poněkud zmírnil jejich pobouření, ale stejně si císař neprosadil převzetí královských dluhů, natož pak nějaké náklady na vojsko proti Bethlenovi.  Ale zaručili se, že na tento rok budou vybírat daně. Naproti tomu se císař zavázal, že nejdéle do měsíce ledna 1615 svolá generální sněm a že mu předloží čtyři stavovské články k projednání a konečnému vyřízení. 

Stavové nebyli dnešní

Stavové dobře prohlédli Matyášovu politiku, což jasně vysvítá z kroků, kterého se na sněmu v Budějovicích odvážili Linhart Colonna z Felsu a hrabě Jindřich Matyáš z Thurnu. Ti totiž v tajném slyšení dne 26. února podali císaři spis, v němž se dosti jasně vykládalo, že znají konečný cíl Matyášovy politiky. A tento spis obsahoval napomenutí, aby se císař vzdal úmyslu vyzbrojit vojsko, poněvadž by z toho mohlo mohla vzejít povážlivá situace a snad i ztráta všech tří korun, Tedy jinak: císaři se řeklo zcela bez obalu, že čeští stavové budou na každou novou válečnou moc pohlížet jako dříve na vojsko pasovské, poněvadž by mohlo utiskovat zemi, zkracovat stavovské svobody a zejména – svobodnou volbu krále. 

Druhý krok Matyáše z Thurnu

Z druhého kroku Matyáše z Thurnu vyplynulo, jakou odpověď  by dali stavové Matyášovi, kdyby své vojsko uvedl do země. Hrabě Matyáš z Thurnu vzkázal totiž ve spolku s hrabětem Ondřejem Šlikem a Václavem Vchynským kurfiřtovi saskému, že česká opozice je odhodlána sesadit habsburský rod z českého trůnu a nabídnout mu královskou korunu. 

Zajímavá Matyášova reakce

Možná, že jiný panovník poté, co by zjistil, že stavové prohlédli jeho záměry, by upustil od svých plánů nebo by je alespoň oddálil na příhodnější dobu. Ale na tak císař Matyáš. Ten najednou projevil překvapivou pružnost. Rozhodl se, že svolá generální sněm do Lince, na kterém se se účastní zástupci všech zemí. A na něm bude přeložena o vyzbrojení vojska. Stavové mínili, že do Lince netřeba svolávat sněm, když může zasedat v Praze. A věc může být ihned platně vyřízena. Ale ani ostatní země rakouské nevyhověly Matyášovým požadavkům, ale zvolili deputace na Linecký sněm.  Aby byly v Linci zastoupeny také  Čechy, nařídil císař místodržícím, pak radám soudu zemského, dvorského a komorního a defensorům, aby za sebe zvolily výbor a vypravili jej do Lince.  Do Lince bylo skutečně posláno sedm osob, mezi nimiž byli: Adam z Valdštejna. Vilém Slavata, Thurn, Fels a Jan z Klenového.  Matyáš se radoval, že na tomto sjezdu získá pro svůj požadavek většinu, protože do Lince byli povoláni nejen zástupci zemí, ale také zástupci vnitřních zemí rakouských, ze Štýrska, z Tyrol aj., a pak také arciknížata Maxmilián a Ferdinand, vyslanec ze Španělska Zuňiga a Albrechtův zástupce Buquoy. A tak tady Matyáš s jistotou spoléhal, že bude jeho požadavku vyhověno.

Generální konvent

Dne 11. srpna 1614 zahájil císař Matyáš tento první rakouský říšský sněm, který byl úředně nazván „generální konvent“ a odevzdal předsednictví oběma arciknížatům. Sněmovníkům, jichž se dostavilo 70, bylo vyloženo, že přičiněním Bethelena Gabora se Sedmihradsko dostalo pod panství Turků, ale že většina Sedmihradského obyvatelstva si přeje se spojit s křesťanstvem a že Turci loupeživými nájezdy porušují bez ustání mír. 

Otázky poslancům

Poslancům proto byly v tomto smyslu položeny čtyři otázka: má se Turkům trpět porušování míru bez odvety a zda se hodlají stavové zasadit o zachování míru, za druhé, jak naložit se Sedmihradskem jestli se tato země má ponechat Bethelenovi nebo ne. A bylo to na Uhrech, jak se k tomu postaví. Jejich otázka Sedmihradska a nájezdů Turků se jich dotýkala nejvíce. Ale jim bylo sousedství Bethelena milejší, než posilování Matyášovi moci, kdyby nabyl sedmihradské knížectví. A tak místo pomoci chtěli královskou moc v Uhrách zeslabovat. Prohlásili, že v pohraničních pevnostech nechtějí ani německé posádky a ani německé velitele. A přitom požadovali, aby ostatní země nezasílali peníze na  vydržování země císaři, ale přímo jim. Kromě toho radili, aby se válka z Turky nevedla, ale aby se vypravilo k sultánovi poselstvo, Pokud běží o Sedmihradsko, zrazovali císaře před jeho vstupem do této země, protože by mohli být Turci podrážděni. 

Chování Uhrů zcela rozhodlo

Chování Uhrů zcela rozhodlo o Matyášových požadavcích, ale rozhodně nikdo nesouhlasil, aby byly posílány Uhrům peníze na vydržování jejich pevností, ale také mnozí byli proti tomu, aby se pomáhalo Matyášovi, protože nikdo mu nevěřil, že chce užít armády proti protestantům. Zástupci ostatních zemí Matyášovi také nevěřili a nesvolili, aby se mu pomáhalo. Češi se vymluvili, že k takovému rozhodování nemají plnou moc. A tak se sněm všech zemí rakouských, který mimochodem Matyáše stál 200.000 zlatých, po čtrnácti dnech rozešel, aniž by Matyáš získal jediný zlaťák.

Generální sněm v roce 1615

Generální sněm se měl sejít hned v lednu, ale Matyáš ho odkládal. Obával se stavovské opozice. A pak, na naléhání Khlesla ho svolal. Generální sněm se měl konat 15. června 1615. Dostavily se deputace z Moravy, Slezska, obou Lužic, Z dolních a Horních Rakous. Uhry však nikoho neposlaly. Tentokrát Matyáš svolil, aby se jednalo o požadavcích českých stavů, které nebyly v roce 1611 vyřízeny. Ty se týkaly následujících problémů: 1. aby stavové směli uzavřít konfederaci k hájení své víry se všemi zeměmi koruny české a ostatních císařových panství, 2. aby směli sbírat vojsko po společném usnesení, 3. aby stavové měl právo konat krajské sjezdy i bez svolení krále 4, aby byly obnoveny přátelské smlouvy dědičné mezi kurfiřtem saským, falckým a braniborským, mohli se dovolávat pomoci těchto cizích knížat ve sporech se svým  králem. 

Hádky a sváry

Hned po zahájení sněmu začali Čechové jednat s deputací moravskou, slezskou a deputacemi lužickými o konfederaci. Všechny deputace však vytáhly staré stížnosti proti Čechům, tak vzájemně proti sobě. A tak místo dobré vůle zavládla podrážděnost, Moravané, Slezané a Lužičané nejdříve prohlásili, že nejsou povinni chodit do Prahy na generální sněmy a dali si to od císaře potvrdit reversem. Moravané namítali, že roku 1608 uzavřeli s Uhry a Rakušany v Prešpurku, Ivančicích a Šterboholech spolek na vzájemnou obranu svých svobod a že nevidí potřebu, proč by tento spolek rušili a uzavírali jiný. S Moravany nebyla tedy konfederace uzavřena. Slezané byli ochotni ji uzavřít, ale než se začne o tom jednat, chtěli, aby Čechové se ujali jejich nároků na Opavsko proti Moravanům, aby svolili k nápravě státního poměru Slezska k Čechám, všem v tom smyslu, aby se Slezsko stalo úplně samostatným a souviselo s Čechami jen společnou osobou panovníka. Čechové se totiž nejen ohradili proti způsobu, jakým Matyáš tuto otázku prozatímně rozřešil, ale vypravili do Vídně r 1613 k Matyášovi Adama ml. z Valdštejna a Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic s žádostí, aby slezská kancelář byla zrušena. Matyáš žádost Čechů nezamítl, ale ustanovil k rozhodnutí smírčí soud, do něhož budou povoláni zástupci všech zemí koruny české. Když byl svolán český sněm do Budějovic roku 1613, vyzval, Matyáš i Slezany, aby tam vypravili své zástupce, že se bude jednat o kancléřské otázce, která byla ve Vratislavi rozřešena r. 1611 jen prozatímně. Ale Slezané toto pozvání nevyslyšeli, protože věřili, že se císař kloní k Čechům a odpověděli dne 30, ledna 1614, že kancelář je regale, summum ius královo a že tedy on mohl právem zřídit slezskou kancelář. Slezané nyní chtěli, aby Čechové uznali zvláštní samostatnou kancelář, ale Čechové se tomu rozhodně vzepřeli a tak se rozbilo i jednání o konfederaci se Slezany. Stejně nepříznivý výsledek mělo i vyjednávání s Dolní a Horní Lužicí. 

Vyjednávání s deputací dolnorakouskou

Toto jednání probíhalo dne 8. srpna. Deputaci předložili otázku, co má stavům sdělit, a co od nich míní žádat. Tento způsob však dolnorakouskou deputaci urazil, neboť byl vymyšlen od nepřátel a odpůrců každého spolku stavů mezi sebou. Rakouská deputace zanechala jednání s nejvyššími úředníky a obrátila se s podrážděným přípisem na český sněm. A Matyášovi usnadnila vítězství i dvojí okolnost: z nějakých důvodů nyní panovala roztržka mezi nekatolickými stavy, takže se na sněm dostavila jen jedna jejich část, v jejímž čele stál Thurn, Colonna, Budovec a Vilém z Roupova, druhá část s Ondřejem Šlikem, Vilémem z Lobkovic a Štěpánem ze Šternberku zůstala doma. Jakmile se Matyáš dozvěděl  o nahodilé menšině rozhodné opozice, rozkázal bez prodlení nejvyššímu purkrabímu, aby sněm přiměl k poradě od odpovědi stavům dolnorakouským. Nejvyšší purkrabí tak učinil a získal většinu i pro návrh, aby dolnorakouská deputace byla vyzvána, aby přednesla své požadavky, jak ji o to požádali nejvyšší úředníci. Linhart Colonna z Felsu a Václav Vilém z Roupova se marně proti takovému jednání ohrazovali a marně se přimlouvali, aby se jednání o těchto věcech odročil. Nejvyšší purkrabí však prohlásil, že zemské zřízení nepředepisuje, aby zasedání čekalo na nepřítomné. Dolnorakouská deputace potěšila krále. Odjela z Prahy, aniž něco pořídila.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet