Předbělohorská doba – část 1.

Autorka článku: Irena Novotná Úvod k oddílu Předbělohorská doba.

V předchozím seriálu k 600-stému výroční upálení M. J. Husa jsme se rozloučili s úsekem českých dějin Kostnickým koncilem s upálením M. J. Husa a po roce po této události Jeronýma Pražského. Zvu vás nyní do dalšího údobí českých dějin, které se budou odehrávat v polovině 16. století do poloviny 17. století. Budeme sledovat dějinné události, příslušející do období reformace a protireformace. A nebude to radostné čtení, protože nás čeká pohnutá doba předbělohorská a pobělohorská, o kterých si myslíme, že předznamenala společenský, ekonomický, politický a státoprávní vývoj v Čechách a na Moravě až do moderní doby. Nuže, osvěžme si paměť tímto vyprávěním z úseku českých dějin, které sdílely i osudy i jiných národů, které Čechy zeměpisně bezprostředně obklopovaly či jim byly vzdálené.       

Za Maximiliána II. a Rudolfa II.

Protestanští stavové kladli do Maxmiliána II. (1564 – 1576) velké naděje, ale ty se zcela nenaplnily. V té bouřlivé době se snažil klidem a částečnými ústupky zmírnit náboženské vášně s tím, že by se měla obnovit církevní jednota. Proto také nespěchal se zákonnou úpravou evangelických církví ve svých državách.

V roce 1566 na země habsburské opět udeřil turecký sultán Soliman II. Do dějin vstupuje jméno Mikuláš Zrinský, charvatský bán, který hrdinně bránil Siget, a jen sultánova smrt zlomila prudkost jeho útoku.

Císař Maxmilián II. se chystal k velké odvetné válce, ale nedostatek financí ho přiměl, aby roku 1568 uzavřel nevýhodný mír, a tak byl nucen udržovat hraniční posádky v Uhrách.

Boj o českou konfesi

Jeho tíživé situace využili rakouští stavové, a v roce 1571 si na císaři vynutili náboženskou koncesi pro augšpurské vyznání. Také v Čechách se evangelická strana domáhala zákonné záruky náboženské svobody a práva obsazovat konsistoř pod obojí svými přívrženci. Císař sice dlouho otálel nad takovými kroky, k nimž byl donucován, ale když mu byly odepřeny daně, přistoupil k jednání o těchto otázkách na dlouhém sněmu v roce 1575. Své odklady odůvodňoval různosti reformovaných stran v zemi, luterští a Jednota bratrská se společně dohodli na společném vyznání, českou konfesi, v níž se vyhnuli vzájemným sporům. Císař Maxmilián se nedal přinutit ani v tomto případě k písemnému závazku, ale česká konfese byla jím stvrzena ústně. K její ochraně si mohli stavové zvolit své defensory. Při tom se však císař nevzdal svého práva obsazování konzistoře a nezrušil ani starší zákony proti Jednotě bratrské.

Za vlády Rudolfa II. (1570 – 1612)

Po smrti Maxmiliána II. nastoupil na trůn jeho nejstarší syn Rudolf II. Ten zdědil všechny otcovy země, a také císařskou hodnost, jeho ostatní bratři jen některé důchody. Od roku 1583 se usadil trvale v Praze, ale neučinil ji střediskem svých zemí. Ústřední úřady zůstaly ve Vídni.

Protireformace za jeho vlády

Za jeho vlády protireformace v habsburských zemích vybujela. Dokonalé obnovení katolicismu bylo provedeno v Tyrolsku arciknížetem Ferdinandem, po jehož smrti roku 1594 jeho země připadla Rudolfu II.  V českých zemích byly pokroky katolické víry zahájeny činností katolické menšiny, probuzené působením jezuitů. Jezuité začali budovat nové koleje v Krumlově, Jindřichově Hradci, v Chomutově a v Kladsku. Na Moravě zapustili kořeny v Olomouci a Brně. Do čela toho hnutí se postavil Zdeněk Popel z Lobkovic, Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu. I když tato strana neměla velký počet členů a stoupenců, její výhodou bylo, že držela značné bohatství, měla u dvora velký vliv a mohla se opřít o spojenectví se španělskými vyslanci a papežským nunciem.

Válka turecká

Roku 1593 se s pohraničních bojů vyvinul nový a velký zápas mezi osmanskou a habsburskou stranou. Císařské vojsko bylo úspěšné, zvláště, když sedmihradský vévoda Zikmund Bathory roku 1602 vydal Sedmihrady a Zátisi císařovi. Turci žádali o mír a Rudolf II. doufal, že obnoví císařskou moc jejich úplnou porážkou. Jeho okolí využilo vítěznou náladu k ráznému postupu proti reformaci. Roku 1602 byly obnoveny staré mandáty proti Jednotě bratrské a proti evangelíkům se začalo přísněji postupovat, hlavně v královských městech a na korunních statcích. Stavové, vedeni učeným rytířem Václavem Budovcem z Budova se marně ohrazovali proti nastalé situaci v neprospěch evangelíků.

Bočkajova vzpoura

V roce 1604 se proti protireformační politice císařských zástupců a jezuitů rázně ohradila uherská šlechta, v jejímž čele stanul Štěpán Bočkaj. Ten opanoval severní Uhry a roku 1605 zplenil jihovýchodní Moravu. Turci vystoupili na bojiště s novou silou. Dosavadní vojenské úspěchy císařských vojsk byly ztraceny. Arcikníže Matyáš byl nucen vstoupit do mírových jednání s dvojím nepřítelem. Vídeňskou smlouvou v roce 1606 povolil Uhrům náboženskou svobodu a Bočkajovi postoupil Sedmihradsko se Zátisím jako doživotní knížectví. Mírem, umluveným brzy potom v Toroku na Žitvou, ponechal Turkům dosavadní panství V Uhrách. Až potom Turci přestali požadovat dřívější poplatky.  A tak, tím byly naprosto zmařeny velké naděje císařského dvora a Rudolf II., se proto zdráhal uzavřít dvojí mír. Matyáš se postavil na odpor proti tomuto rozhodnutí a mezi oběma bratry vzniklo velké napětí.

Spor o nástupnictví mezi Rudolfem II. a Matyášem

Císař Rudolf II. nebyl ženatá a neměl dědice. Avšak svého bratra Matyáše nechtěl výslovně uznat svým nástupcem. Matyáš však na svou stranu získal většinu knížat a neváhal se postavit proti císaři.

Uherští stavové a rakouská protestantská šlechta se v roce 1608 domluvili na sněmu v Prešpurku na konfederaci. K ní přistoupili i stavové moravští, vedení předním šlechticem Jednoty bratrské, Karlem Starším ze Žerotína. V čele velkého vojska táhl Matyáš proti Praze a žádal české stavy, aby se s ním spojili. Ale čeští protestanté za slib rozsáhlých ústupků, jak politických, tak i náboženských, zůstali při císaři.

Libeňský mír

Jejich vlivem došlo v červnu roku 1608 v Libni k smírnému vyrovnání. Císař uznal Matyáše za následníka a postoupil mu hned Uhry, rakouské země a Moravu. Sám si ponechal Čech, Slezsko a Lužici. Rozkol habsburského rodu znamenal ve svých důsledcích vítězství stavů a reformace proti reformačním krokům císařského dvora. Stavové zemí Matyášových si vymohli potvrzení politických a náboženských svobod.

Rudolfův majestát

V zemích, které spadly pod Rudolfovu vládu, se stavové také domáhali, aby císař uznal politické a náboženské svobody. On se tomu však bránil. Ale vůdci evangelické strany, mezi nimiž byl Václav Budovec z Budova a Petr Vok z Rožmberka, se spojili se Slezany a roku 1609 donutili císaře podepsat majestát, který zaručoval české konfesi zákonné právo v zemi. Ten postupoval stavům utrakvistickou konsistoř a universitu, povolil jim volbu defensorů k ochraně náboženských svobod. Na straně katolické si protestanté vymohli smlouvu, kterou se povolovaly jejich souvěrcům chrámy a školy v městech a na statcích královských.  Podobné svobody si vymohli i Slezané.

Pasovský vpád a císařův pád

Císař Rudolf II. byl roztrpčen. Pomocí Leopolda, biskupa pasovského, svého bratrance, chtěl násilně zvrátit nové poměry. Vpád soldatesky sebrané v Pasově do Čech skončil porážkou. Matyáš pomocí českých stavů donutil císaře roku 1611 se vzdát vlády ve svůj prospěch i v Čechách. Sesazený Rudolf II. zemřel na počátku roku 1612 a tak Matyáš dosáhl císařské koruny.

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet