Tam, kde i lampy svítí málo a váš křik není slyšet

Autor článku: Irena Fuchsová Poslední dobou se ráda procházím v noci. Chodím sama ulicemi. Když je hezky, koukám na hvězdy.

Tam, kudy chodím, nikoho nepotkávám. Jsou to tiché ulice, kde i lampy svítí málo, aby nikoho svým světlem nerušily.

Byla jsem v nočním městě sama i dnešní noc. Věděla jsem, že už brzy budu zase chodit mezi lidi. Nemoc jsem začala mít pod kontrolou a za měsíc jsem se měla vrátit do práce. Poslední tři dny už své noční výlety zkracuju. Včera se mi dokonce chtělo před půlnocí spát, ale přinutila jsem se obléknout a vyrazit do spících ulic.
Podívala jsem se na hodinky. Půl druhé. Pomalu se vrátím. Otočila jsem se a hrůzou jsem vykřikla.
Přímo za mnou stál chlap. Měl černou bundu a staženou kapuci, takže jsem mu do obličeje neviděla. Chtěla jsem ho obejít, ale chytil mě oběma rukama za krk. Začala jsem se bránit.
„Ne! Nechte mě! Prosím! Pusťte mě! Pomoc! Pomoc!“
Praštil mě do hlavy a já se propadla do tmy. Probrala jsem se s příšernou bolestí tam… dole. Prudce se ve mně pohyboval.

Byl jako zvíře! Snažila jsem se ho ze sebe dostat, škrábala jsem ho, kousala, ale začal mě mlátit pěstmi do obličeje a pak byla kolem mě znovu tma, hluboká tma. Ticho a tma.
„Slyšíte mě? Podívejte se na mě! Otevřete oči! Ano, tak je to v pořádku! Rychle! Otevřela oči! Pojďte sem s nosítky! Pospěšte si!“

Nemohla jsem otevřít oči úplně, ale přesto jsem zahlédla blikající sanitku. A policajti! Fotí kolem mě. Už tady nejsem sama. A on je pryč.
Uslyšela jsem štěkot psa. A hlas, který ho napomínal.
„Neštěkej, Bene. No ano, jsi hrdina! Statečný pejsek! Našel jsi paní v křoví, viď? Kdybys nechtěl jít ven, nenašli bychom ji.“
„Pane doktore,“ zašeptala jsem, když jsem už ležela v sanitce. „Musím vám něco říct.“

Naklonil se ke mně a já mu to pošeptala. Překvapeně se na mě podíval. Ulevilo se mi. Hlavně, že jsem mu to stačila říct. Začala jsem se totiž znovu propadat do tmy.

Když jsem se probrala, cítila jsem největší bolest v obličeji. A tam. Dole. Chvíli jsem zkoušela otevřít oči, a když se mi to trochu podařilo, zjistila jsem, že je venku den, svítí slunce a já ležím v malém nemocničním pokoji, kde je jenom moje postel.

Otevřely se dveře a přišla sestřička. Dala mi napít. Zeptala se, jestli můžou přijít policajti. Že se mě potřebují na něco zeptat.
Přikývla jsem. Cítila jsem klid. Moje noční procházky definitivně skončily.

Před rokem mi bylo dvacet. Šli jsme z práce oslavovat do nočního baru, a mně se tam líbil jeden kluk. Neznala jsem ho, ale byl milý, chytrý, hezký. Šli jsme na terasu a pomilovali se. Pak odešel na záchod a už se nevrátil. Měla jsem z toho divný pocit.

Za měsíc jsem se nechala vyšetřit na AIDS.
Doufám, že jsem toho hajzla, co mě znásilnil, nakazila.

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12