Důchodce a duchovní život – Nebezpečí organizace

Autor článku: František Benda Od nepaměti se na různých místech objevovali muži (ale někdy i ženy), kteří mimořádně bystře vnímali různé, často se opakující přírodní jevy a snažili se za nimi objevit nějaký zákon, který je řídí.

Tak postupně vznikla věda a technika.

Stejně tak se ale na různých místech objevovali muži (ale samozřejmě někdy i ženy), kteří mimořádně citlivě vnímali jiné jevy, které s přírodními zákony neměly pranic společného, a také se snažili objevit zákonitosti, podle kterých se řídí. Tak vznikl pojem duchovního života. V obou případech šlo o snahu je nějak ovládat a využít.

U těch technicky zaměřených se dalo mluvit o vrozené praktičnosti, spojené s patřičnou zvědavostí, která je k jejich chování přivedla. Na projevech duchovního života toho moc praktického není, spíš právě naopak. I zde by se ale u některých jedinců dalo mluvit o zvláštních schopnostech, se kterými se už narodili. Jiní pak ke svým poznatkům přišli tak, že žili asketickým životem, který byl pak zdrojem jejich představ. Ovšem byli tu ještě někteří, kteří zjistili, že k podobným výsledkům je přivede určitý způsob opakovaného specifického chování, které pak nazvali cvičením.

Ve všech těchto případech se tito lidé začali odlišovat od svého okolí. Jejich technické zájmy od nich namnoze požadovaly speciální vybavení (nebo v případě duchovního zaměření speciální odříkání), což jim ovšem přinášelo zvláštní výhody v podobě větších zisků či usnadnění námahy, nebo (v duchovním směru) pak zklidnění a snadnější přístup k pocitu štěstí. Čehož se také dalo snadno zneužít. Nejen že dalo, ale namnoze se tak i činilo.

Ti, kteří drželi v rukách prostředky k získání těchto sil se začali záhy považovat za privilegovanou třídu a náležitě toho začali vyžívat.
V oblasti techniky byla situace snazší proto, že přístupové cesty byly publikované a kdykoli a kýmkoli opakovatelné. Stačilo se seznámit s potřebnými postupy a vlastnit náležité technické vybavení.

V duchovní oblasti je situace složitější. Ti, kteří v ní něčeho dosáhli, se začali považovat – a jejich okolí je v tom utvrzovalo – za jakési mimořádné vyvolence, takže se i toho někteří snažili využít.
To ovšem lákalo mnohé, aby se přidali a z tohoto pomyslného koláče si také část ukousli. Stačil jim pouhý náznak či tušení čehosi neobvyklého a už se snažili řadit mezi ty, kteří ten koláč předvedli veřejnosti v jeho úplnosti.
I v oboru duchovního zaměření bylo mnoho popsáno. Téměř vše, co se týká jak potřebné techniky, tak dosažených výsledků. Problém byl v tom, že se zde nejedná o nic opakovatelného. Kolik autorů, tolik poznatků a přístupů. Tím ale vývoj nekončí. Objevují se stále nové a nové cesty.

V technické oblasti je situace jednodušší v tom smyslu, že se jedná o jevy opakovatelné, proto víceméně snadno reprodukovatelné. Je výhodné, že konečný výsledek je předem znám, takže vynakládané úsilí může být cílevědomě směřováno přímo k němu. V oblasti duchovní nic reprodukovatelného není, takže znalost případných výsledků, prezentovaných těmi, kteří jich dosáhli, může být dokonce na škodu. Nadšenci se totiž do nich snadno vcítí, a to aniž prošli potřebným předcházejícím školením. Neobelhávají tak pouze své okolí, ale v prvé řadě sami sebe.

Zpracování takových duchovních výsledků se pak postupně začalo ubírat dvěma různými směry. Studium výsledků těch, kteří se svěřili s hlubinami svého poznáni, vede u pokorných srdcí ke snaze poznat vlastní chyby a poopravit je tak, aby se i ona přiblížila co nejtěsněji k pravdě. Říká se tomu práce na sobě. Jiní jsou ale paličatí. Jsou přesvědčeni, že jejich, jakkoli skromné poznání je už samo o sobě dostatečně pravdivé, a v doporučovaných textech pouze hledají místa, která to potvrzují a ospravedlňují. Nenajdou-li nic vhodného, pak není nic snadnějšího než vyjmout z nějaké knihy, pokládané za svatou, citát podobný tématikou a přizpůsobit si jej vlastním výkladem. Počítají s tím, že málokdo si dá tu námahu, aby vyhledal příslušný pramen a prověřil jeho skutečný význam. Před touto vivisekcí nejsou uchráněny ani nejsvatější knihy světa.

Panuje např. názor, že vhodně volenými, z kontextu vytrženými větami, např. z Bible, lze podpořit kterýkoliv, třeba i z vráceného názor. Stačí např. připomenout fakt, že na samém začátku Starého zákona je popisováno, jak jistý muž, jménem Kain, vyvraždil celou jednu čtvrtinu tehdejšího obyvatelstva. O násilnostech tzv. vyvoleného národa, vyvedeného z egyptského otroctví jistým Mojžíšem, a probíjejícího se řídce obydlenými osadami, které se jim za 40 let putování připletly do cesty, ani nemluvě. Duchovního je v tom velice málo, zato krev teče proudem.

Všechny svaté knihy – a je jich dost na to, aby mohl vzniknout dokonalý zmatek – o sobě tvrdí (nebo je to od jejich vyznavačů tvrzeno), že vznikly přímým působením Boha. Proti tomu nelze nic namítat. Pakliže všichni věří, že nás všechny naveskrz stvořil jeden jediný Bůh, nemohlo k tomu dojít ani jinak, ať už někdo tvrdí cokoli. Jenomže ta boží, na počátku jednolitá vnuknutí byla později přefiltrována přes osobnosti jejich mluvčích a vykladačů, kteří byli produktem právě panujících sociálních podmínek, takže dostala různý nádech, podle tamních momentálních okolností. Proto je v nich tolik rozdílů, a všichni shodně tvrdí, že právě jejich učení je to pravé.

Opravdoví hledači pravdy to nemají snadné. Při studiu podstaty každého učení musí brát v úvahu okolnosti, provázející jeho vznik. Takže místo svatého nadšení je spíš na místě kritická opatrnost.

Ta je zvláště nutná při studiu současného stavu každého učení, které si dělá nárok na jediné pravdivé. Každé z nich zpravidla začalo z prostých a jednoduchých podnětů. Jejich autoři nebyli významné osobnosti, oplývající bohatstvím a majetkem. Kristus se např. narodil v nejprostších podmínkách, jaké si lze vůbec představit. Buddha se sice objevil jako princ v panovnické rodině, ale tento stav záhy opustil a nastoupil ještě ubožejší dráhu než Kristus.

Věci však vzaly obrat, když se na veřejnosti objevily charismatické osobnosti. Kolem nich se začaly shlukovat jejich přívrženci a vyznavači. To je samozřejmě z hlediska učení vítané. Jenomže to má i druhou stránku, se kterou je nutno počítat, ale její řešení spočívá na jiných bedrech, než na Hlasatelových.

Přihlížející a naslouchající davy je třeba nejen např. nakrmit ale také někam uložit ke spánku. To jsou potřeby mimo učení, ale vyřešit se musí. Ne vždy se to podaří zázrakem, jako např. že napršela mana Židům na poušti, nebo že Kristus rozmnožil směšných pár rybiček a chlebů. Ve většině případů musí stát někde v pozadí skupina legislativců, která zařídí vše potřebné.

Jako nemusí být ministrem dopravy bývalý výpravčí nebo strojvedoucí (jakkoli by to mohlo být třeba i výhodné), stejně tak se o denní potřeby zástupu věřících nemusí starat právě ohnivý vyznavač učení (jakkoli by i to jistě bylo výhodné). Ten má jiné starosti než spásu své duše, takže mu na věrouku nezbývá moc času. Odborník je vítanější.

Zástupy sice provolávají Hosana, ale také se potřebují najíst, někde si odpočinout, popovídat si, případně zhodnotit situaci a pak se uložit ke spánku.

To vše musí někdo zařídit a předem připravit. A ty, kteří to připravují, musí někdo řídit. A ten někdo k tomu potřebuje sekretářku, ubytovatele, nákupčího, kuchaře, uklízečky a ještě celou řadu sice ne příliš odpovědných, ale přesto nezbytných sil.

Od nikoho z nich se nežádá, aby byl vyznavačem patřičného směru. Někdy by to bylo spíš na škodu. Vedoucí ekonom by jen ztěžka mohl začít svůj pracovní den obchůzkou s žebrací miskou, aby si zajistil něco k obědu.

Takže s rostoucím počtem vyznavačů se do učení vkrádají i docela obyčejné věci. Není pak divu, že se v nich jeho hřejivá podstata ztrácí. Navíc dav přímo vyžaduje obřadnost, a také aby jej vedl někdo, kdo je mnohem význačnější než kdokoli z lidu. Je vůbec možné se tomu bránit? Není – a tak se na to patřičně vyšňoříme. Co u vás platí za nejvyšší hodnotu? Zlato, stříbro, brokát, okázalý přepych a podobně? Jak je pro nás snadné vše z toho získat a vám to do sytosti předvést!

Těch, kteří odsuzují okázalý přepych obřadů je stále ještě méně, než těch, kteří je milují a vyžadují. Problém je ale v podstatě jednoduchý. Tak jako je obtížné se vypracovat mezi tuto pozlacenou hierarchii, stejně jednoduchý je návrat k prostotě a odříkání původního učení. Stačí si vybrat.

Autor: František Benda, Foto: Internet