Důchodce a duchovní život – Udělat chybu

Autor článku: František Benda Jaká to péče ze strany nejrůznějších médií o náš tělesný i duševní život! O naše peněženky, naše zdraví, hormonální rovnováhu i vztahy k sobě samým i svému okolí!

To všechno jsou náměty, které si každý rád přečte, čímž to pro něj ale skončí. Že by se jimi někdo řídil? Ale kdež! To by naše společnost musela už dávno vypadat úplně jinak.

Každý si vlastně během svého života vytvoří určitý zaběhnutý systém, kterým se řídí. Jakési řečiště, do jehož navyklého směru svede všechny staré i nové podněty, neboť tam je zvyklý je řešit.

A do toho najednou výzva: Změňte svůj stereotyp! Pohlédněte na sebe jinýma, vnějšíma očima! Vyjděte ze svých návyků a zkuste něco úplně jiného! Nepřešlapujte stále na stejném místě!

Je ale něco podobného vůbec uskutečnitelné? Dost o tom pochybuji, a když, pak jen s velikými potížemi.
Do hloubky problému mne přivedla moje malá pravnučka (což pouze potvrzuje, že poučení může přijít odkudkoli). Chtěla se pochlubit, že se už naučila počítat s čísly do dvaceti, takže uspořádala se mnou test. Nejdříve nadiktovala ona mně několik příkladů (a musím přiznat, že jsem musel dávat moc dobrý pozor, abych se nespletl), pak zase já jí. V prvním případě se chopila červeného fixu a s vážnou tváří prošla mé výsledky. Na konec připsala velkou jedničku.

Pak přišla řada na mě. S tváří neméně vážnou a u vědomí závažnosti úkolu náležitě zachmuřenou jsem také prošel jednotlivé její výsledky, a jelikož byly všechny správné, i já jsem za ně připojil velkou červenou jedničku, a ještě přidal neméně velkou hvězdičku. Až sem prošlo vše k obapolné spokojenosti.
Jenomže dáma si vyžádala opakování, a když jsem si nachystal papír a propisku, oběhla stůl, důvěrně se ke mně přitiskla a pošeptala: „Udělej jako chybu.“

A já jsem pojednou zjistil, že mi dělá nesmírné potíže napsat, že osm bez dvou je pět, nebo že devět a čtyři je patnáct. Dosud neznámá síla se ve mně vzepřela k vyplnění tohoto hanebného úkonu, a pouze vědomí, že to dělám pro radost té malé, mi umožnilo tento zrůdný čin dokonat.

Je to ale přesně totéž, k čemu vybízejí ony vlezlé ankety: udělejte něco jiného, než jste běžně zvyklí! Vyjděte ze svého stereotypu, nepřešlapujte stále na stejném místě!

V matematice to přirozeně nejde, tam se jedná o logickou zákonitost. Ale co s těmi našimi dalšími řečišti?
Tam se přece o žádnou předem danou zákonitost nejedná. Ta jsme si vytvořili sami podle svých zkušeností a získaných přesvědčení. Vybočit z nich by neměl být problém.

Ne všechno jsme vymysleli sami, na to zas tolik zkušeností nemáme. K lecčemus nás přivedli rodiče, něco nám předvedla škola. Mnohé ale přece jen naší provenience je. Zkušenosti předchozích generací přece nejsou zcela zapomenuty; to, co se osvědčilo, má naději, že přežije.

Občas se může vyskytnout nějaký módní výstřelek, ale i když zvedne dočasnou vlnu zájmu, kdy se jej kdekdo honem snaží napodobit, zpravidla nemá dlouhého trvání. Jako meteor zaplane, upoutá dočasnou pozornost a vzápětí o něm už nikdo neví.

Jsou ale i jiná řečiště, taková ta folklorní. Pár nadšenců se nasouká do nepohodlných krojů, zakřepčí si – a pak hajdy zpátky do tepláků a bačkor. Ale změna to je – proto se také udržují tak dlouho při životě.
Bez občasného, byť někdy nechtěného nebo neplánovaného vychýlení z navyklého stereotypu by nebylo pokroku. I kdyby šlo o sebelépe propracovanou normu, poměry se přece jen mění, takže při nejmenším novelizace je po čase na místě. Poměry se ale mohou změnit dokonce natolik, že starý způsob je nutno zavrhnout zcela a dát se novou cestou. K tomu ale zajisté nepřispěla žádná z plytkých výzev ve sdělovacích prostředcích, ale postaral se o to vývoj věci samé.

Ty povrchní výzvy však zcela bez účinků nejsou. Přece jen informují širokou veřejnost o tom, že něco takového vůbec existuje. Dá se dost snadno ověřit, že touha po něčem novém na dně naší psychiky přece jen je. U někoho sice natolik slabá, že ji dokáže i naivními argumenty celkem snadno potlačit, ale u jiných se zato promění v nezkrotitelný vnitřní tlak, kterýsi si žádá naplnění. Ten žádné povzbuzující podněty nepotřebuje. Ale u oněch váhavců se může uplatnit. Některé výzvy a ponaučení je potřeba znovu a znovu v nepravidelných intervalech opakovat. Jednak pro ty nerozhodné, jednak pro dorůstající generaci, která se s nimi setkává jako s novinkou.

Krok stranou nemusí vždy znamenat chybu. Nemá-li naději na přežití, vyšumí časem sám od sebe. Ale může také objevit nové obzory. Pak je vítán. I to přešlapování na místě může být sice nějaký čas vítané, neboť v sobě nese pocit určité jistoty, ale proti potřebě pokroku nemá šanci.

Autor: František Benda, Foto: Internet