Můj Mikuláš, čerti a andělé, v roce 1989 a v roce 2011

Autor článku: Irena Fuchsová V prosinci 1989 bylo synovi Filipovi čtrnáct let a dceři Ritě šest. Pracovala jsem v kolínském divadle jako nápověda.

Neustále jsme něco řešili na stávkovém výboru, jehož jsem byla členkou, chodila jsem na MNV (Městský národní výbor) na schůze OF (Občanské fórum), koordinovala se práce s Prahou.

Pořád nás ještě zvali na besedy do škol, továren a podniků, jezdili jsme na vesnice. Pořád ještě lidé chodili za námi do divadla, ale je pravda, že teď už byla daleko zajímavější televize, rozhlas a noviny. Objevovalo se tolik nových věcí! Denně jsem kupovala troje noviny a k tomu všechno, co začínalo nově vycházet. Přestala jsem číst knihy, přestala jsem psát.

V divadle jsme pokračovali ve večerních setkáních s diváky. Občas přijel i někdo z Prahy a to se pokaždé návštěvnost zvedla. Nicméně se nám zdálo, jako by vlna nadšení mezi kolíňáky začala opadat, i když pořád ještě byla sametová revoluce.

5. prosince 1989 nás pozvali do SOJI, kolínské fabriky, kde se vyráběla například nugeta a granko, na schůzi Občanského fóra. Šli tam herci Standa Aubrecht, Radana Hermanová a já.
Ti dva citovali myšlenky moudrých a já, jako vždycky, jsem shrnula své čerstvé zážitky z minulých dnů. Měla jsem docela velký… no tak jo, měla jsem bouřlivý potlesk.

Otevřela jsem volnou diskusi, do které se hlásilo dost lidí. Odpovídali jsme na otázky všichni tři, a když zaměstnanci napadli svého ředitele, který byl na schůzi také, za to, že nechtěl v prvním týdnu po 17. listopadu do továrny pustit studenty, zastala jsem se ho.

„Nedivte se mu. Jednak mu šlo o továrnu, normálně sem přece nikdo cizí nesmí, viděli jsme to před chvíli na vrátnici, a potom, nemohli jste po něm pár dnů po 17. listopadu chtít, aby šel hned ve všem s vámi. Víte, co se do něho, jako do vedoucího pracovníka, za ty dlouhé roky, co je ve funkci, hustilo? Buďte rádi, že s vámi začal být o něco později. Buďte rádi, že je s vámi teď. A nenapadejte ho. Říkáte přece, že jinak jste si na něho nikdy nemohli stěžovat, a podle toho, co říkáte, nemáte důvod ani teď.“

A pak vstal ředitel.
„Jsem rád, že vás poznávám, paní Fuchsová. V tom týdnu po 17. listopadu jsem na každé stranické schůzi slyšel, Fuchsová, Fuchsová, Fuchsová z divadla, předsedkyně ZO KSČ z divadla, jediná předsedkyně stranické organizace, která se postavila na stranu herců a studentů. Dávali vás za odstrašující příklad. A já si proto vážím toho, že jste se mě teď zastala právě vy.“

V září 1990 jsem potkala kamarádku, která v SOJE pracovala.
„Co váš ředitel? Udržel se?“
„Jo, udržel. Máme ho rádi. To víš, pár blbečků, kteří nikdy nic nedokázali, a nacpali se do Občanského fóra, ho chtělo vyhodit, ale my jsme jim ho nedali. Hodně jsi mu pomohla ty, s tím svým projevem…“
„Tak to jsem ráda. Až se v divadle zruší umělecký soubor, třeba mě přijme k pásu. Budu přebírat oříšky!“
Obě jsme se zasmály, jako bych řekla nejlepší vtip a s tím jsme se rozešly, aniž bych tušila, jak jsem si pěkně předpověděla budoucnost!

Když byl umělecký soubor v kolínském divadle k 1. 1. 1993 zrušený, a já šla začátkem ledna na úřad práce, vzpomněla jsem si na SOJU, panu řediteli jsem zavolala, a od 1. března jsem nastoupila k pásu a přebírala mandle a oříšky.
Ale chci psát o Mikuláši.

Když jsem se 5. prosince 1989 vrátila ze SOJI domů, měla jsem objednané kamarády, kteří každý rok dělali Mikuláše, čerta a anděla. Zazvonili chvíli po tom, co jsem přišla. V hlavě mi ještě bušila SOJA, do toho na dveře bušil Mikuláš, čert a anděl, koukám, kde jsou děti, nikde je nevidím a došlo mi, že se zamkli. Filip do svého pokoje a Rita na záchodě.

Deset minut jsem je přemlouvala, nevylezli. Kamarádům jsem se omluvila, odešli, děti vylezly, dostaly dárky a já si šla vzít Valetol. Strašně mě rozbolela hlava. Asi za deset minut mě začalo svrbět ve vlasech. A nohy. To jsou nervy, řekla jsem si, sedla jsem si na kraj vany a pouštěla si na nohy studenou sprchu. Nepomohlo to. Začala jsem pokašlávat. Špatně se mi dýchalo.

Děti byly ve svých pokojích, pan Fuchs doma nebyl, jezdil tehdy na celý týden pryč, a já stála v předsíni a dýchalo se mi čím dál hůř. U dveří jsme měli telefon, vytočila jsem záchranku, řekla jsem, že mám po Valetolu asi alergickou reakci, a když se mě zeptali na adresu, už jsem sípala.

Z posledních sil jsem ze sebe dostala ulici a číslo domu, a to už u mě stály vyděšené děti a já jenom ukazovala, že nemůžu mluvit, Filip běžel před dům, Rita mě držela za ruku a brečela, ale to už jsem slyšela hlasy, přišel doktor, sestra, dali mi injekci a bylo to dobré.
Od té doby jsem už nikdy Mikuláše, anděla a čerta svým dětem nepozvala a už nikdy jsem si kromě acylpyrinu nevzala jiný prášek.

Je 5. prosinec 2011.

Syn Filip, který má také blog, dělá to, co ho baví nejvíc, a myslím si, že se jeho život za poslední tři roky, díky jeho Pavlínce a její mamince Jarmile, podobá nebi.
Dcera Rita, kromě toho, že je inženýrka, je i moje sluníčko.

Pan Fuchs, kterému dávám každý rok něco od Mikuláše na balkon, a on mi nikdy nedává nic, mi dal letos na balkon obálku, na které bylo napsáno IRENA OD MYKULKY. Nad tvrdé Y udělal tečku, tu nevím, jak bych tady udělala. V obálce byly dvě stovky.

Večer kolem osmé, jsem šla vyvenčit našeho drsnosrstého jezevčíka Athose. Chodím kolem domu a najednou vidím skupinu dvou andělů, dvou čertů a vysokého Mikuláše. Když jsme se míjeli, zavolala jsem na čerty a ukázala na Atíka.
„Celý rok zlobil! Klidně si ho odneste!“

Čerti se na Atíka vrhli, roztahovali pytle, blblblblblali, andělé se nad ním rozplývali, jak je krásný, Mikuláš bouchl holí do země a vykřikl, tak ty jsi zlobil?!, a milý Atík se polekal a začal rozčíleně štěkat.
Skupinka od nás odcházela a Atík stál pořád bojovně rozkročený, koukal za nimi a výhružně štěkal a štěkal.

Pak se vyčůral, zuřivě hrabal a pořád štěkal. Rozhlížel se, jestli se někde ta podivná partička znovu neobjeví, a jak někoho podezřelého uviděl, rozštěkal se, a já se smála, a pak jsme šli domů a já to říkala panu Fuchsovi, a pan Fuchs ho vzal do náruče a říká, baba tě chtěla dát čertům? To je baba, viď?

A pak se šel dívat na ČT 2 na Velkou vlasteneckou válku, Atík si šel lehnout do ušáku a já šla psát tenhle blog.

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12