Předbělohorská doba – 7. část

Autorka článku: Irena Novotná Ferdinand zvolen králem uherským a uchází se o korunu císařskou.

Císař a král Matyáš dosáhl uherského trůnu skutečnou volbou. V královské předloze však nebylo o volbě ani řeči. Ze slov však vysvítalo, že bratři Matyášovi se „vzdali svých práv“, že rod Habsburský si osobuje dědičné právo k uherskému trůnu. Proto sněm dal najevo ihned odpor proti předloze tím způsobem, že žádal císaře, aby se dříve postaral o obsazení hodnosti palatinské, poněvadž uplynul rok od smrti palatina Thurza a že tedy tato hodnost podle zákona má být již obsazena. Matyáš v této věci okamžitě povolil a slíbil, že dá palatina volit hned, jakmile bude trůn obsazen novým králem. Tím se opozice nedala uchlácholit, ale vedla dál vášnivé řeči, takže přátelé dynastie nakonec uznali za dobré, že se spokojí s tím řešením, že sněm „zvolí“ Ferdinanda za krále bez dalšího odporu takovým způsobem, jako se to stalo při Matyášovi.

Opozici nezůstalo utajeno, že si začínají všímat jejich požadavků, a proto byla tím odhodlanější, čím bylo jasnější, že má na sněmu rozhodnou převahu proti stoupencům dynastie.  Při dynastii stáli všichni preláti a pak i většina magnátů, velmožů. Požadovala, aby Matyáš před volbou vydal diplom a v něm se přiznal, že při obsazování trůnu náleží stavům neomezené právo volby. Po vykonané volbě měl být diplom zařazen mezi sněmovní články, a tak by vznikl zákon, že stavové mají právo k volbě krále pro všechnu budoucnost a zamezilo by se tím, aby si rod Habsburků osoboval dědické právo. K volbě palatina svolovala opozice tím způsobem, aby Matyáš ihned nyní oznámil písemně čtyři kandidáty a z těch aby palatin byl zvolen od sněmu teprve, až bude ustanoven král.

Protože nebyla naděje, že by mohla být většina sněmu získána a přesvědčena pouhým dokazováním o Ferdinandově právu na uherský trůn a jelikož rádci Ferdinandovi nehodlali svolit požadavkům opozice, kterými by se z Uher stala volební říše, uchýlili se k postrannímu přemlouvání zejména prelátů a magnátů, v čemž Khlesl zase dokazoval své mistrovství.

Zvláštní porada

Dne 3. Dubna se sešli preláti a magnáti k další poradě a zde, na přímluvu hraběte Forgáče přítomní souhlasili s tím, aby byl Ferdinand jednoduše přijat za krále podle dědického práva, při tom aby zůstalo a opozici se v ničem nepovolovalo.  Stalo se to, čeho se Ferdinand a jeho rádci nejméně nadáli.  Když se Forgáč vrátil ze shromáždění oposice, mělo se hlasovat o konečném názoru královské strany.

Ale stalo se něco, čeho se Ferdinand nenadál

Když se Forgáč vrátil ze shromáždění opozice, mělo se hlasovat o konečném názoru královské strany a tu Forgáč a s ním mnozí jiní magnáti a preláti hlasovali ve smyslu opozice, tedy proti uznání a přijetí Ferdinanda za dědičného krále. Ferdinand byl nepříjemně překvapen, ale během jednání sněmu se ukázalo, že spojení Forgáče s opozicí Ferdinandovi více prospělo, než uškodilo. Kdyby totiž Forgáč  a jeho strana věrně a rozhodně trvala na královských požadavcích, neprorazila by a opozice mohla být rozčílená a dohnána k ještě větší neústupnosti. Magnáti se však k opozici přidali, působili smířlivěji, čímž Ferdinand jen získal.

Osvědčení

Nyní působením Forgáče a magnátů chtěla opozice mít zaručenou jen svobodnou volbu vůbec a svolila i k tomu, aby bylo podáno císaři ujištění, že sněm, jakkoli si zakládá na právu svobodné volby, nijak tím nezamýšlí vylučovat habsburský rod, ale že při volbě bude vždy zachovávat povinný ohled k jeho členům. Dne 7. dubna bylo takové osvědčení ohlášeno od sněmu Ferdinandovi, královským komisařům a pal císaři Matyášovi do Vídně. Když císař Matyáš dal své svolení k tomu, aby se stavům vyhovělo, pak královští komisaři s pomocí několika přátel habsburského rodu sepsali návrh na královský diplom.  

Obsah královského diplomu

V diplomu se pravilo, že starobylé právo svobodného volení krále, jehož předkové užívali a potomkům svým nyní odkázali, i na budoucí časy potvrzuje, upevňuje a neporušitelně prohlašuje. Po zvolení krále pak také zvláštním článkem sněmovním ustanoví a potvrdí, že volení krále děje ze svobodné vůle veškerých stavů říšských.“

Když tento diplom byl na sněmu přednesen, strhla se velká bouře a nebylo řečníků, kteří by se rozhodně zastávali. Velká většina nechtěla o přijetí takového diplomu ani slyšet, A tak opět byli přemlouváni jednotlivci, nešetřilo se dary a chytrý kardinál Khlesl si vymyslel nový prostředek, jak by oběma stranám vyhověl. Navrhl, by se sněmu nedával žádný diplom, ale aby byla položena do sněmovních článků o povýšení Ferdinanda tato slova: “K našemu (císařovu) doporučení stavové uherští po mnohém vyjednávání a podle své starobylé. Vždy od nich zachovávané zvyklosti a svobody, zvolili jednomyslně arciknížete Ferdinanda svým králem.“

Dne 26. dubna stavové tento článek přijali z toho důvodu, že bylo s určitostí vysloveno, že Ferdinand se stal králem volbou.  Potom nastalo dlouhé jednání o korunovačním diplomu, protože katolíci a protestanti se snažili dostatečně zajistit svobodu své víry. Až po té, kdy se mezi sebou dohodli, Ferdinand diplom podepsal a 16, května byl prohlášen za krále uherského.  Po té sněm zvolil i palatina z kandidátů, které navrhl Matyáš.  Tuto hodnost dostal dvorský sudí Forgáč, který byl katolík.

Vyjednávání o stavovských požadavcích

Dne 28. Května 1618 byly podány stavovské požadavky, které byly sněmu předloženy ve zvláštním stížnostním dopise. Stížnosti se týkaly hlavně císařského vojska v Uhrách a potom podřízení uherského finančnictví rakouské dvorské komoře.

Ferdinandova volba německým císařem

Matyáš a katolická strana se starali o to, aby byl Ferdinand zvolen německým císařem ještě za Matyášova života.  Ale v tom se setkali s ještě většími překážkami. Dne 4. Srpna 1617 se vydal císař Matyáš k saskému kurfiřtovi Janu Jiřímu z Drážďan v průvodu svého bratra Maxmiliána, krále Ferdinanda a některých členů tajné rady. Cílem bylo, aby byl kurfiřt získán pro kandidaturu Ferdinanda na císařství německé.  Kurfiřt byl protestant a nelibě nesl rozdvojení řeše mezi katolíky a protestanty. Khlesl mu doložil, že se na sněmu bude jednat ještě o jiných věcech, zejména o porovnání mezi katolíky a protestanty. Saští mu odpověděli jménem svého pána, že je ochoten se dostavit a že zúčastní úpravy v nástupnictví v říši. Stran narovnání mezi katolíky a protestanty že si přeje, aby tato věc při poradách kurfiřtů nebyla považována za vedlejší, ale za hlavní. Ale ostatně, že bude pro povýšení Ferdinanda, i kdyby se vyrovnání mezi katolíky a protestanty nezdařilo.  

Na scénu přichází mladý falckrabě Fridrich

Kurfiřti se měli sjet dne 2. Února 1618 do Řezna. Proto byl vypraven do Německa říšský dvorní rada Hegenmüller, aby získal i jiné kurfiřty, kteří by se na sjezd osobně dostavili, a přiměl je hlasovat pro Ferdinanda. Všichni tři duchovní kurfiřti ochotně slíbili, že vyplní císařovo přání. Také mladý falckrabě Fridrich s počátku slíbil, že se osobně dostaví na sjezd kurfiřtů, když mu Hegenmüller vykládal, že se bude jednat o urovnání mrzutých svárů v říši. Avšak když se císařský posel zmínil, že se kurfiřti budou radit též o nástupnictví v říši, Fridrich počal váhat a nechtěl již slíbit, že se na sjezd dostaví. Tím jen potvrdil starou nechuť a nepřátelství svého rodu ke snahám rodu habsburského.

Pár kroků do minulosti

Otec nynějšího kurfiřta Fridricha Falckého Fridrich IV. pracoval všelijakými prostředky, aby rozdělil císaře Rudolfa II. s Matyášem a aby proti rodu habsburskému pobouřil nejen české stavy, ale i stavy v jiných zemích, které habsburskému rodu podléhaly. V této agitaci byl hlavním strůjcem a i nástrojem kníže Kristián z Anhaltu. Tento neúnavný a důmyslný státník a politik zůstal rádcem a důvěrníkem falckraběte Fridricha V. a pracoval pro něho s nasazením k záhubě rodu habsburského. Kristián z Anhaltu odložil své plány, které se mu nepovedly ani za Rudolfa ani při jeho smrti, na příhodnější dobu a čekal na příležitost, aby se znovu pokusil o jejich provedení. A v takovém prostředí byl vychováván Fridrich V.

Pozorovatelé v Čechách

Kníže z Anhaltu udržoval neustále od Rudolfových časů všelijaké přátelské styky a pilně se staral, aby protestantská unie měla ustavičné spojení se svými přáteli v Čechách a na Moravě. Ve Slezsku a v Rakousích. Na některých sjezdech unie bylo často jednáno o prostředcích, kterými by se přátelství s Čechy dalo zachovat. Kníže z Anhaltu dovedl falckraběte pro svoje záměry tak rozohnit, že falckrabě jen hořel touhou, aby mohl přispět k jejich uskutečnění, neboť u z úspěchu kynula česká koruna.

V Heidelbergu se velmi pilně starali o české záležitosti, zvláště od té doby, co se v zemi začala projevovat naštvanost a nespokojenost s pronásledováním protestantů. Roku 1617 byl vypraven pan Kryštof z Donína, aby vyzkoumal stav věcí v %Čechách a v Rakousku. Když se vrátil, vypravoval, že mocnářství rakouské se rozpadává na všech stranách, každá země že má svého nápadníka, který čeká jen na císařovu smrt, aby se postavil v čelo nespokojenců. Ještě dřív, než se pán z Donína ze své cesty vrátil, byl vypraven Camerarius do Prahy a do Drážďan ke kurfiřtu saskému. V Praze měl vyzkoumati, jaké smýšlení v Čechách panuje a dorozumět se s Thurnem a jeho přáteli o tom, jak by se dalo ustanovení nástupce v Čechách překazit. Camerarius v Praze utužil spojení s náčelníky českých protestantů a vracel se od nich se slibem, že nikdy nezvednou ruku k tomu, aby se koruna dostala Ferdinandovi. Kurfiřtovi saskému měl vštípit nedůvěru k rodu Habsburků, ukazoval mu na nespokojenost v Čechách a dával mu naději na český trůn. Ale to byla léčka, protože kurfiřt falcký si dělal choutky na český trůn. Takovou touhu kurfiřt saský odmítal, že sám má dost a že by se nerad k tomu odvažoval. Ale přece dodal: „kdyby ostatně byl řádně zvolen a byla v tom vůle Pána Boha, že by se k tomu podal“. Později zjistíme, že kurfiřt saský nebyl ani odpůrcem natož nepřítelem Ferdinanda.  Také vyslanci falckraběte zvěstovali svému pánu o nespokojenosti v Čechách a celou záležitost líčili tak, že Ferdinand nebude zvolen českým králem.

Přece se však stalo, čeho se Anhalt a jeho strana ani ve snu nenadáli: česká opozice utrpěla velkou porážku a Ferdinand byl zvolen za českého krále bez velkých nesnází. 

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet