Důchodce a duchovní život – Tři časy

Autor článku: František Benda Že čas plyne, je všeobecně známé. Prostě se to děje, tak proč nějaká debata?

Teprve tehdy, když do toho začne někdo vrtat, jak že to vlastně je, zjistíme, že o tom v podstatě vůbec nic nevíme. To není ovšem nic nového. Je přece už dávno známo, že nejvíce pozornosti upínáme na věci neobyčejné nebo značně vzdálené, kdežto o tom, co nám leží přímo před očima, nebo o co denně doslova zakopáváme, o tom víme pramálo. Tak se děje i s naším chápáním času.

Pro snadnější pochopení jsme si jej rozdělili na tři fáze; minulost, přítomnost a budoucnost. Hned je jasné, že každá z nich se chová úplně jinak.

Minulost se zdá nejsrozumitelnější. Co se stalo, nedá se odestát – říká se. Fakta ustrnula na určitých významech, kvanta na určitých hodnotách a už se s tím nedá nic dělat. Nedá? Ale dá! Minulost je přece nutno pochopit v jejích souvislostech, proč to či ono vzniklo, co k tomu vedlo, proč to dopadlo takto a ne jinak, a co by se asi bývalo stalo, kdyby to bylo dopadlo jinak – minulost nabízí nepřeberné množství témat. Jisté významné události jsou dokonce tak houževnaté, že jsou přemílány i několik staletí. A stále jim není konce. Navíc si každá nová doba vykládá minulost podle svého, takže se nakonec neví, co se vůbec ve skutečnosti stalo a jak to to opravdu bylo. Uchopí-li se lákavého tématu šikovní spisovatelé, jsou to pak vlastně oni, kdo vytvoří všeobecné chápání minulosti. A historici se mohou jít dát se svými důkazy vycpat. Fabuli se věří víc, než faktům, protože je zajímavější.

Ví-li se o minulosti (zdánlivě) vše, o jejím protipólu, o budoucnosti, se neví zhola nic. Stojíme u ní jako před neprostupnou zdí, skrze kterou k nám prýští události. Odtud k nám je tedy prostupná až až, kdežto opačným směrem, od nás na druhou stranu, ani ťuk.

Vzniká tak neutuchající spor mezi těmi, kdo tvrdí, že přes ni proniknout nelze, a mezi těmi, kteří přinášejí zdánlivě jasné důkazy, že takové možnosti přece jen existují. Že leccos z budoucnosti lze předpovědět. To by ovšem znamenalo, že budoucnost by musela být determinovaná, předem daná, čímž by byla svobodná vůle úplně v háji. Pak by vlastně nemělo cenu cokoliv dělat, protože by se tak jako tak stalo to, co už je někde dávno nalinkováno. Jak by k tomu ale mohlo dojít, kdybychom pro to nic nevykonali? Je to velice tenký led, na který není radno vstupovat. Proč také? Čemu by to vlastně prospělo?

Umírněnější myslitelé se snaží obejít tuto nastraženou minu představou možností. Každá věc se vzápětí změní, o tom nemůže být pochyb. Těch změn ale nemůže být nekonečné množství. Kdo jede na běžném kole, má také mnoho možností jak jet, ale jejich množství je přece jen omezené. Může zatočit do strany, ale pouze v tupém úhlu, a to ještě obloukem. Úhel pravý, natož nějaký ostřejší jsou mu nedosažitelné. Leda by zastavil, s kola slezl a pak teprve se otočil. To už ale není ono. Stejně tak nedokáže zařadit zpátečku a couvat. Na základě tohoto poznatku je pak možno hádat, k čemu by asi mohlo v budoucnu dojít. Pakliže se tu a tam něco podaří, hned je to považováno za důkaz. U každé události se můžeme tedy nanejvýš dohadovat, co by se mohlo bezprostředně v nejbližším okamžiku stát. Můžeme pro to dokonce vytvořiti vhodné podmínky. Vždy ale musíme počítat s tím, že se do akce přimísí ještě i něco neočekávaného, nějaká místní vlastnost, což dá probíhajícímu vývoji nepředpokládaný směr. V takovém případě se ovšem projeví všechny předběžné přípravy jako zbytečné. To je už riziko podnikání. Naopak ale zase v případě, že jsme měli při odhadování šťastnou ruku, nám přijdou vhod.

Je lepší se smířit s představou, že stojíme před zdí, která je přece jen neprostupná. Přes ni k nám prýští řada nejrůznějších impulsů, které se snaží usadit v naší mysli a nasměrovat ji podle svého. Některé žijí samostatně, snažíce se ovládnout situaci, kdežto jiné se dychtivě rozhlížejí, s čím by se spojily a vytvořily cosi nového. Musí si ale pospíšit, neboť vzápětí všechny ustrnou a změní se na minulost.

Ta vzdálenost, kdy se budoucnost projeví jako skutečnost v přítomnosti, aby se vzápětí změnila v minulost, je neustálým tématem odvěkých sporů. Někteří tvrdí, že je tak krátká, že ji vlastně ani nedokážeme zaznamenat. Krajní názor je pak dokonce přesvědčen, že vůbec neexistuje: vyslovené slovo okamžitě zkamení a už není možno je vrátit zpět. Jiní jsou naopak přesvědčeni, že máme možnost si ji vychutnávat; někam ji nasměrovat, zavrhnout ji nebo také lhostejně propustit mezi prsty. Oba přístupy se ale shodují v jediném: je to jediná a pravá chvíle, ve které můžeme nějak jednat. Ti, kteří věří, že není moc prchavá, jsou na tom lépe. Dostávají v ní do rukou plastický materiál, který mohou formovat podle svých představ. Zde je dosud neobdělané pole pro tvůrčí činnost. K němu se obracejí všechny povzbuzující bonmoty, jako: využij dne, ani den bez čárky, čas jsou peníze nebo kdo chvíli stál, již stojí opodál.

Tím celá záležitost s časy ale ještě nekončí. Vedle neoddiskutovatelné reality máme k dispozici ještě fantazii a snění. Tyto mocnosti nám umožňují vyšperkovat oba časy podle vlastních přání.
Z minulosti si raději připomínáme věci povzbuzující: co dobrého jsme kdy snědli, viděli nebo slyšeli, s kým jsme se setkali, co jsme zažili nebo třeba i to, co dobrého nás napadlo. Není-li vzpomínka dostatečně pestrá, není problém si k ní něco přikouzlit. Nejsme-li ale v této činnosti dostatečně skromní, může se snadno stát, že u některých příhod pak nemáme jistotu, jestli jsme je skutečně prožili, nebo je někde jenom četli či slyšeli, nebo jestli jsme si je dokonce pouze nevymysleli. A potom věřte historikům. Jsou to přece také jenom lidé.

Neméně pestře a libovolně můžeme pracovat s budoucností. Jestliže máme jistotu, že nevíme, co nás potká, pak není ani vyloučeno, že se stane právě to, co bychom chtěli zažít. Můžeme si to tedy už začít představovat a užívat si toho. Pakliže to nevyjde (což má pravděpodobnost pouze padesátiprocentní), máme za sebou alespoň onu chvilku neopodstatněného těšení. Opatrníci ale varují: nedělejte to. Tím, že se na něco příliš těšíte a vykreslujete si podrobnosti, ulamujete hrot skutečné události, takže ona pak ztrácí důvod, aby se v praxi realizovala. Čili hrozí, že ostrouháme kolečka.

Snění ani fantazie se tím ovšem zcela nezavrhují, jen se musí pohybovat v mezích již skutečně prožitého. Jakmile narazí na zeď, za kterou se rozkládá budoucnost, je nutno je omezit. Jinak se totiž změní v touhy, snění, žádosti a předpoklady, které nemají reálný základ. Pro romantické představy se sice hodí, ale přesáhnou-li svým působením do skutečného života, mohou jej svou neskutečností i dost vážně narušit. Pak nejde o nic jiného, než vytvořit si brzdicí zeď dostatečně vysokou a silnou, aby ji naše fantazie nedokázala překonat. Jinak hrozí, že si vytvoříme svět natolik lákavý, že už jej nedokážeme odlišit od skutečnosti, takže při jejich střetu může dojít i ke konfliktu.

To není nic nového, k takovým závěrům dojde snadno každý. Navzdory tomu je málokdo zavrhne. Neovlivní-li naše neodbytná fantazie nějak nepříznivě naše jednání, může se silně uplatnit v umění, kde se stane zdrojem inspirace a dokáže tak vyjádřit některé city a ideje lépe, než sebevědečtější analýza.

Tak tedy: carpe diem!

Autor: František Benda, Foto: Internet