Předbělohorská doba – 10. část

Autorka článku: Irena Novotná Shození českých místodržících z oken r. 1618.Hrabě Thurn a hrabě Šlik 2.

Thurn koná přípravy na revoluci

Od samého rána Thurn konal ještě poslední přípravy, aby se revoluce podařila. Do celé věci ještě nebyl zasvěcen hrabě Šlik, protože se obávali, aby něco nepokazil. Ale nyní, v 7 hodin ráno se hrabě Thurn vydal do jeho bytu a vysvětlil mu, o co se jedná.

Výpověď hraběte Šlika při jeho výslechu:

Šlik vypovídal, jak se náramně ulekl, když mu Thurn oznámil, jaký osud čeká místodržící. A jak prý pana hraběte „pro Pána Boha prosil, aby takového nepravého, nebezpečného a neslýchaného skutku před sebe nebral“. Ale Thurn se prý na něho osopil, vyhrožujíc,“ že ta věc se musí vykonati a kdyby kdo tomu bránil, tomu se má totéž stát.“

Spor mezi nimi prý dostoupil takové prudkosti, že bys se málem „popadli“. Nakonec upokojil Thurn zoufalého hraběte slibem, že se má stavům v zámku zůstaviti na vůli, chtějí -li místodržící zabíti nebo ne. V naději, že stavové nedají k vraždě svolení, jel prý Šlik s nimi konečně na hrad.

A Šlik pokračuje dál: „Avšak ten falešný a bezectný člověk zklamal mne. I lid i největší díl těch, kdož při tom byli, a zavedl nás hanebně. Neboť když na hrad dojeli, nebylo prý ani řeči o nějaké poradě. Thurn odkvapil hned do kanceláře a tu se stala ta příhoda, při níž Šlik prý zůstal sám pouhým divákem.“

Nuže, nyní se však přesvědčíme, že se věci udály jinak, než hrabě Šlik při výslechu uváděl. Zjistíme, že se Thurnovým úmyslem docela srovnal a že se choval úplně jinak. Je totiž více než jasné, že hrabě Jáchym Ondřej Šlik přemlouval slánské poslance, aby se k nim připojili, protože katolíci je chtějí připravit o majestát a že vyšší stavové se chtějí postarat o to, aby získali zpět své svobody. Není pochyby o tom, že takto Šlik připravoval měšťanské posli na zabití místodržících a že je chtěl připravit pro revoluci.

Co se událo v zelené světnici

Když se všichni stavové shromáždili na nádvoří, hrnuli se do zelené světnice, kde se konávaly soudy – dvorské a i komorní. Na hrad se nahrnulo také množství obecného lidu, který se tlačil za nimi do zelené světnice, avšak čestná stráž, zvolená ze stavu panského, rytířského a měšťanského lidu mu v tom zabránila. V zelené světnici měla být přečtena místodržícím odpověď, kterou sepsali defensoři.  Pravilo se v ní, že místo odpovědi na stížnosti pro rušení majestátu přišlo dvojí těžké počtení od císaře, aby se stavové podobojí nesjížděli do Prahy. V prvním poručení jsou stavové obviněni, že se spolčovali proti císaři, ujímali se cizích poddaných a tím se stavové podle zemského zřízení odsuzují ke ztrátě hrdla a poctivosti. A stavové podobojí chtěli vědět od místodržících, zda mohou prohlásit, zda radili k tak těžkým a nebezpečným věcem, které směřují k záhubě stavů podobojí a zda k tomu svolili, když mají chránit pokoj a ne rozbroje. Defensoři  prohlásili:

„Při tom také že by se na některé osoby sáhnouti a na vymstění z pouhé zlosti a srdce vražedného s nimi divně zacházeti chtělo: avšak k tomu Bůh dá, nepřijde, a na ně stavové toho nedopustíme. Neb my všichni sumou za jednoho stojíme a jeden za všechny: kdo sáhne na jednoho, sáhne na všecky. Což aby se nestalo, o to se svými životy a hrdly podle nejvyšší možnosti zasaditi a do nejposlednějšího přemožení přičiniti chceme.“

Tato důrazná odpověď se všem líbila. Ale když chtěli uzavřít poradu, tu přiběhl do jednací síně Kutnaur ještě s několika lidmi a hlásil, že staroměstský rychtář zavírá radní a chce jim zabránit, aby přišli mezi stavy. Tato zpráva ještě zvýšila už tak obrovské napětí.Celé shromáždění se jako na povel zvedlo a hrnuli se do kanceláře. Dveře v kanceláři byly otevřeny dokořán. Někteří se tam směstnali, někteří stáli mezi dveřmi a na schodech. Museli všechno slyšet. V čele těch, kteří stáli ve světnici byli: Thurn, Šlik, Václav z Roupova, Vilém z Lobkovic, Pavel Kaplíř ze Sulevic, Oldřich Vchynský a Pavel z Říčan.

Místodržící se radili

Místodržící si přečetli spis, který jim dali stavové pod obojí jako odpověď, na kterou se před chvílí usnesli a tiše se radili mezi sebou. A řeči se ujal nejvyšší purkrabí. Pravil, že otázka stavů je překvapila, protože se nikdy nestalo a nikdy neslyšeli o tom, že by stavové byli dotazováni, když český král psal místodržícím, zda k takové u psaní radili, a že by byli povinni se k tomu přiznávat či nepřiznávat. Kromě toho je každý zde zavázán těžkou přísahou, aby tajemství rady nepronášel, a oni, nejvyšší zemští úředníci a místodržící královští, mohou to učinit tím méně. Král má dost poradců, s kterými se může podle své vůle radit o čemkoli, co se mu zlíbí, aniž by se dotazoval místodržících a svou vůli pak buď dopisem nebo jinak oznamuje. Nechť se zeptají císaře, kdo mu k takové odpovědi radil. Místodržící pak stavy, pány podobojí, žádají, aby je s tou otázkou neobtěžovali.Všichni přítomní se ozvali a křičeli, že „nepůjdou a že jinak činiti nechtějí.“ A jako na potvrzení zdvíhali dva prsty k přísaze, že se tak hodlají zachovat, jak Thurn ohlásil. Místodržící se tedy radili po třetí, načež nejvyšší purkrabí oznámil, aby se mohli o té věci poradit s ostatními, zejména s nemocným panem Adamem z Valdštejna, nejvyšším hofmistrem české ho království, protože císařovo psaní je určeno všem místodržícím. Místodržící tak chtěli stavům vyklouznout, protože pochopili, k čemu se schyluje, ale stavové dobře prohlédli jejich úmysl a sotvaže purkrabí domluvil, strhla se nová vřava. Hrabě z Thurnu a Colonna z Felsu odporoval a řekl, že stavové sami půjdou k nejvyššímu hofmistrovi, aby se ho zeptali Vilém starší z Lobkovic prohlásil, že včera sám u něho byl a že se ho dotazoval jménem tří stavů podobojí, zda radil k poručení i odsouzení jejich poctivosti a hrdel. Hofmistr prý jasně odpověděl, že nikdy k takovému dodatku neradil a nepovoloval. Doložil však, že Slavata a Martinic jsou toho původci. A pak se začali hádat a dokazovat, jaké újmy byly protestantům ze strany katolíků i ze strany pana Slavaty spáchány.Slavata se bránil a stavové na něj křičeli: „Ale dobrýs, dobrýs. Ale nejsi ten a takový, coť máš být.“ A potom se na Slavatu všichni obořili: „Mlč, mlč. Však o tobě víme, co jsi a co jsi činil.“ Nade všechny však vynikl hrabě Šlik, který se na ně obořil na Martinice a Slavatu. Připomněl jim všechny věci, které dělali lidem podobojí a celé evangelické straně a jak s nimi spolku s jezuity zacházeli. Jak připravili hraběte Thurna o karlštejnské purkrabství, do něho se vetřel sám Martinic, což odporovalo zemskému zřízení.

„Vy pak, ničemná jezovitská pacholátka s těmi vašimi pochlebníky a sekretáříčky, jste to před sebe vzali, nevědouce již, kterak jináče nás ošiditi, ano a jiné na zlehčení strany naší. I abyste o tom věděli, žeť baby (a udělal přitom šňupku) nejsme a že se vámi šiditi nedáme, protože s vámi osobami ve stavu rovnými činiti máme a J.M.C. nejmilostivějšího pána poznáváme, a s nám na ten čas spokojeni jsouce proti J.M.C. nic před sebe bráti nechceme. Dokud staří páni, rozšafní a moudří, toto království spravovali, dobře ono stálo, ale jak vás, jezovitská pacholátka, na přední místa vlepili, tak se v něm všechno naopak děje. Abyste nám vzali – co Pán Bůh dal a milostivě vrchnost potvrdila, toho nejste mocni a my do přemožení našeho k tomu přijíti nedopustíme.“

Václav Vilém z Roupova doložil, že prý nezáleží, v čem bylo Thurnovi ublíženo, nyní běží hlavně o tom má-li být v Čechách náboženská svoboda nebo být nemá. Albrecht Smiřický, který stál dosud opodál, se prodral až k místodržícím, začal si stěžovat na útisk, který stavové podobojí musí snášet, jakoby byli poddanými katolíků. A oni to dále snášet nemohou a nechtějí. Po něm se ozval pan Colonna z Felsu, že neuznává za potřebné, aby stavové dále čekali na odpověď místodržících, protože dobře vědí, kdo jsou původci císařova těžké=ho psaní, Totiž Slavata a Martinic. Ti se vždycky stavěli na odbor majestátu a náboženství podobojí, snažili se majestát zrušit a jsou to tedy oni – rušitelé pokoje a obecného dobra. Tím, že Colonna první pronesl celou obžalobu na Martinice a Slavatu, že vyřknul hned míru jejich zavinění a vynesl nad nimi rozsudek, zprostil tím druhé dva místodržící obžaloby a potrestání. Aby dokázal, že nepronáší jen svůj názor, obrátil se na ostatní, zda je všechno pravda, co on zde říká a všichni mu přikývli.

Slavata se obhajuje, Jan Litvín má za pasem tercerol

Slavata se nelekl, protože mezi stavy našel své příbuzné, kteří se hlásili k Jednotě bratrské. Napadlo ho, že se kvůli těmto mu nestane nic vážného a když vše utichlo vzal si slovo na svou obranu. A tím nabyl i odvahy Martinic a také se začal obhajovat.  Ale Jan Litvín z Říčan, který měl za pasem tecerol, skočil mu do řeči a vytýkal mu znovu, že své poddané nutí ke katolické víře, takže se museli nejbohatší měšťané vykoupit z Jindřichova Hradce. Slavata ale odporoval. že je to naopak, že nikoho k ničemu nenutil.  Tu se ozval Vilém z Lobkovic, že když Ferdinand byl přijat za krále českého a stavové žádali, aby se zavázal k potvrzení majestátu, že sám slyšel Slavatu, jak pravil, že on o takové potvrzení nestojí a o majestát nikdy nestál. Slavata se k tomu výroku přiznal, ale snažil se z toho vymluvit.

Martinic a Slavata prosí

Martinic a Slavata prosili, aby nebyli narychlo odsuzováni, dovolávali se svých starobylých rodů, císaře i zřízení zemského.  A k tomu se ohradili: pan Bohuchval Berka z Dubé? Václav Vilém z Roupova, hrabě Šlik, Jan Litvín z Říčan, Jan Albrecht Smiřický a Oldřich Vchynský a křičeli, že nebudou čekat, až se zase král vrátí do království, či na pořad práva, že oni by si zase uměli dobře pomoci a stavové podobojí by utrpěli. Fels požádal o slyšení a otázal se slavně, zda přítomní považují Slavatu a Martinice za nepřátele svého náboženství a za rušitele obecného dobra a má-li být podle toho s nimi naloženo. Nastalo hrobové ticho, a nikdo na tuto otázku neodpověděl – každý se bál pronést ortel smrti.

11. Kdo má být z okna vyhozen

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet