Předbělohorská doba – 11. část

Autorka článku: Irena Novotná Rudolfův majestát..

Text Rudolfova majestátu:

My Rudolf Druhý činíme tímto listem:

aby jak stav panský ,rytířský, tak Pražané, horníci a jiná města s lidmi poddanými náboženství své

pod obojí volně a svobodně beze všech překážek vykonávati mohli.

Dále týmž stavům konzistoř povolati ráčíme i arcibiskupa pražského dosazovati, i akademii pražskou v moc jejich dávati ráčíme, tak, aby si ji muži hodnými a učenými dosazovati mohli.

Jestliže by chtěli víceji chrámův nebo kostelův k boží službě aneb také školy pro vyučování mládeže vystavěti dáti a v tom poroučeti ráčíme, aby každá strana náboženství své volně prosazovala, kněžími svými se řídila a spravovala. Také města, městečka i sedlský lid nemá od svého náboženství odtiskován býti.

A proti tomu vejš dotčenému náboženství nic, takového, což by nejmenší překážku učiniti mohlo. Od náš, dědicův našich i budoucích králův českých příjmáno býti nemá.

Dán na Hradě Našem pražském léta páně 1609

Shození českých místodržících z oken r. 1618

Místodržící vidí, že je vše ztraceno. 3

Takového náhlého obratu se páni Thurn. Šlik, Colonna z Felsu a z Lobkovic vůbec nenadáli. Obávali se, že stavové ochladnou ve svém rozhořčení, a tak se znovu zeptali místodržících, zda se přiznávají, že poradili císaři, aby stavy odsoudil, aby to jasně řekli. A tím se znovu probudilo dřívější rozhořčení stavů. Někteří tasili zbraně, divokými pohledy a posunky sledovali každý pohyb místodržících, kteří se začali znovu radit, Po krátké poradě odpověděl stavům jménem místodržících nejvyšší purkrabí:

„Poněvadž páni podobojí od svého předsevzetí upustiti nechtějí, tedy předně Pána Boha a potom všechny přítomné bereme sobě za svědky, jestliže J.M.C. jakožto král český bude nás budoucně proto stíhati, jakobychom tajné rady prozrazovali, že jsme to svévolně a dobrovolně neučinili, než že jsme mocí k tomu byli donuceni, K dotazů stavu odpovídáme: Strany těch slov v listě císařském, která si stavové a defensoři vykládají tak, jako by byly jimi hrdel již odsouzeni a jako by velké nebezpečenství očekávati museli, prohlašujeme, že jsme k těm slovům, takovému smyslu, jaký se jim přikládá, a k takovému psaní neradili. Poněvadž se však stává stává, že týmž slovům často pokládá se zcela rozdílný smysl a jen ten, od kteréhož vycházejí, pravý jejich význam může pověděti, protož náleží J.M.C Císařské se otázati. co jimi vlastně řečeno býti mělo. Bylo by tedy nejlépe, aby se psaní císařovo znovu přečetlo a význam slov lépe uvážiti.“

Vůdci stavů byli připraveni na to, že se budou místodržící bránit, a proto si sami připravili všechno, co by mohlo dokázat jejich vinu. Jakmile tedy purkrabí skončil své prohlášení, křičeli:

„Není potřebí toho císařského psaní znovu čísti! Víme o tom příliš dobře, že to psaní proti našemu majestátu a náboženství docela svědčí.“

Shlukli se potom u okna a dali čísti Pavlovi z Říčan protest, který za ně přednesl roku 1609 Václav Budovec, když Slavata a Martinic nechtěli podepsat porovnání a amnestii, kterou císař propůjčil stavům podobojí na všechno jejich počínání. V protestu, který byl mezi sněmovními spisy, se pravilo:

„Kdyby v budoucnosti se mělo státu, že by list majestátní k porušení přišel, stavové museli by se oddávati podezření, že tito dva pánové jsou původcové porušení jeho a nic by v tom nemělo překážeti, zastávati se práva svého proti všem jeho rušitelům až do nejkrajnějšího přemožení.“

Dokázali jsme dostatečně, že majestát byl mnohokrát porušen a stavové mohli stíhat jeho rušitele, pokračoval Pavel z Říčan. Avšak Slavatovi a Martinicovi nebylo možné dokázat porušení majestátu tak, že by mohli být odsouzeni, a tak si stavové protest z roku 1609 vyložili v tomto smyslu:

„Příšlo-li by kdy k tomu, že by se někdo a neb někteří proti majestátu jím danému i proti narovnání postavovati chtěli, tedy že by se k těmto osobám, které podpisu v amnestii odpírali a k relacím se přiznávati nechtěly, jakožto k nepřátelům pokoje a svornosti hleděti musilo.“

Podle tohoto znění Slavata a Martinic byli vini porušením majestátu, ať už se ho dopustili sami nebo kdokoli jiný.

Pavel z Říčan dokončil své předčítání v tomto smyslu:

„Poněvadž páni stavové podobojí to vskutku shledali, že oni dva proti majestátu a náboženství jich se provinili, proto je za své nepřátely, rušitele pokoje a obecného dobrého drží a vyhlašují.“

Když prohlásil. Pavel z Říčan takto ortel smrti, otázal se stavů podobojí, „jestliže se k tomu přiznávají a je za takové drží?“

Nyní všichni s velkým křikem na tuto otázku přisvědčili a zase jako k přísaze pozdvihovali prsty, Někteří křičeli: „Škoda, že tu není ten Dlouhý, totiž nejvyšší kancléř, který svými skutky těmto dvěma podobá.“

Místodržící viděli, že je vše ztraceno a nemohli ovládnout své zděšení. Tu Oldřich Vchynský přistoupil k ulekanému křížovníkovi a pošeptal mu: „Ty se s panem purkrabím ničeho neobávej, vám dvěma se nic nestane, ale druzí dva musí být vyhozeni.“

Hned také hrabě z Thurnu, Colonna z Felsu a Pán z Lobkovic ubezpečovali nejvyššího purkrabího a křížovníka, že se jim nic nestane. Stavové prý vědí, že purkrabí je netoliko jejich purkrabím, nýbrž i otce, a že bys nepřáli lepšího purkrabího, jen kdyby se neřídil zlými radami a neposlouchal je. Nicméně páni stavové je pokládají za své přátele a vědí, že k tomu psaní neradili, a proto, aby se neobávali, že se jim nic zlého nestane, aby vyšli s nimi z kanceláře, že je sami budou budou chránit.  S oněmi dvěma zrádci, že si budou vědět rady. A Vilém z Roupova k tomu dodal:

„Jest čas. abychom jim konec učinili. Apologií je potom hájiti budeme, že jsme měli dostatečné příčiny tak jednati.“

Nejvyšší purkrabí se slzami v očích napomínal pány podobojí a pro Boha je prosil, aby se pamatovali a nepodnikali nic, co by mohlo mít zlé následky a čeho by mohli litovat. Prosil také příbuzné obviněných, aby se místodržících ujali. těchto proseb však už nikdo nedbal. Colonna z Felsu uchopil nejvyššího purkrabího za rameno a osopil se na něj:

„Odejdi z kanceláře, nechceš-li, aby tě potkal stejný osud.“

Vilém z Lobkovic vzal za ruku svého bratra křížovníka, který se bázlivě držel za plášť nejvyššího purkrabího.

Martinic pochopil, že bude všechno ztraceno, pokus odejde nejvyšší purkrabí, a proto jej žalostně prosil, aby ho neopouštěl, neboť místodržící mají držet pospolu, třeba by šlo o život. Nejvyšší purkrabí však nemohl jeho přání vyhovět, i kdyby chtěl. V té době je již táhli přítomní stavové ven. Colonna z Felsu, Bohuchval Berka a někteří jiní je vedli do zeleného pokoje, kam se jen stěží dostali, poněvadž všude stáli s tasenými kordy stavové podobojí.

Vyvádění dvou místodržících z kanceláře způsobilo nový hluk. Někteří přítomní stavové nevěděli zřejmě, jaký trest je určen pro Martinice a Slavatu a volali, „aby s šelmami do arestu nebo do černé věže bylo pospíšeno.“ Jiní však povykovali, „aby zrádci z okna ven vandrovali.“

Martinic a Slavata stáli jako ochromení očekávajíce, co se s nimi bude dít.

V tomto se prodral dopředu Oldřich Vchynský ze Vchynic a vyčítal místodržícím, že „tito králíkové bratra jeho Václava o poctivost připravili, králi zošklivili, že ven země musel ujeti, na místo něho se vetřeli a co mohli nejhoršího stavům učinili.“

Slavata a Martinic mu odpověděli, že jeho bratr Václav byl všemi třemi stavy obžalován a zemským soudem souzen, avšak oni dva místodržící se zasadili o to, že nebyl odsouzen ke ztrátě své poctivosti a že u něho mohla zůstati jeho manželka a mnich, který mu potom pomohl z vězení.  

A náhle …

Náhle přiskočil Vilém z Lobkovice za Martinice, uchopil obě jeho ruce a držel mu je pevně za zády, takže se nemohl bránit. Hrabě z Thurnu přiskočil ke Slavatovi, popadl ho za jednu ruku a Oldřich Vchynský za druhou. Vedli je přímo do houfu stavů, jiní se jich také chopili a pomáhali je dostat k oknům, a to každého k jinému: Někteří přitom křičeli:

„Nyní se k těmto náboženství našeho nepřátelům opravdově zachováme.“

Martini žalostivě prosil, aby mu dopřáli zpovědníka. Odbyli ho však zkrátka, aby poručil duši Pánu Bohu, někteří posměšně doložili:

„Ale právě hned tobě sem ještě ty šelmovské jezovity přivedeme!“

Zatím Vilém z Lobkovic, Albrecht Smiřický, Oldřich z Vchynic, Jak Litvín z Říčan a Pavel Kaplíř ze Sulevic se dostali s Martinicem k otevřenému oknu, u kterého sekretáři obvykle vyřizovali své věci.  když byl u ukna vyzdvižen, úpěnlivě prosil Krista  a Matku Boží o pomoc a o odpuštění svých hříchů. Potom jej vyhodili po hlavě z okna do hradního příkopu hlubokého 28 loket.

Bylo ještě slyšet jak při pádu vzýval jména Ježíše a Marie. Vchynský volal za ním posměšně:

„Uhlídáme, zdaliž mu co jeho Marie spomůže“. 

Vyhlédl z okna a když viděl, že se nezabil prohodil:

„Přísahám Pánu Bohu, že ještě mu jeho Marie spomohla.“

Když hrabě Slavata uviděl, co se stalo s jeho přítelem, zvedl sepjaté ruce a žádal pro Boha a jeho svaté milosrdenství o dovolení, aby se mohl ze svých hříchů vyzpovídat knězi. Někteří ze stavů však křičeli:

„Nechceme my nyní ty šelmovské jezovity sem uvésti, dosti jsi se jim prvé vyzpovídal.“

Tu hrabě Thurn, který se ze Slavatou dostal až k oknu, německy pravil pánům, kteří vyhodili Martinice:

„Vzácní páni, tuto máte druhého.“

Chopili se ho, vyzdvihli jej i s pláštěm a rapírem a také jej vyhodili z téhož okna po hlavě do příkopu.  Slavata se ještě v poslední chvíli poznamenal křížem a bil se v prsa se slovy: „Bože buď milostiv mne hříšnému.“

V sebezáchovném instinktu se chytil rámu okna, ale někdo jej silně uhodil do prstů hruškou dýky, takže se musel pustit.

Fabricius

  V pozadí stál sekretář M. Filip Fabricius, a nikdo by se jej nevšiml, kdyby nezačal domlouvat stavům, kteří stáli blízko něho, aby se pamatovali, kde jsou a s kým mají co do činění, aby si počínali mírněji a opatrněji. Když uviděl, že se stavové vrhli k němu, chtěl jim uklouznout a utéci  pod ochranu hraběte Šlika. Ale bylo pozdě. Někteří se ně něho vrhli s dýkami, avšak, když je hrabě Šlik napomenul aby si ruce neposkvrnili vraždou, ale poslali služebníka za pány, Fabricia, „jako nějakého snopka týmž oknem také vyhodili.“ 

 12. Po defenestraci

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet