Důchodce a duchovní život – Mysl 2

Autor článku: František Benda Mysl má – bohužel – dost často nekrofilní sklony. Ráda se dívá na ničení všeho druhu, na vraždy, neštěstí, katastrofy. I docela malá nehoda je zajímavější než významná, veřejně prospěšná práce.

Už malí kluci, když si hrají na četníky a zloděje, chtějí být všichni zloději, a nikdo četník. Stačí se podívat na současný knižní trh nebo na program televize, a srovnat si poměr mezi laskavými příběhy a vzrušujícími krváky. Je potřeba skutečného vzdělání a sebeovládání, abychom se nepřiklonili ke všeobecnému trendu. Na odlehčení může být zajímavé sáhnout občas po trošce vzrušení – nesmí se to ale stát převažujícím zájmem.

Je zcela běžné, že čtenář nebo divák se snadněji ztotožní s agresorem než s obětí. Dokonce mu i občas drží palce. A jak se mu brání, ti postižení! Není to od nich hanebné? Jak on k tomu, chudák, přijde?
Je zajímavé, že se glorifikuje právě to, co zcela zjevně škodí. Málokterá zábava se obejde bez glorifikace opilství. Jako by nadměrné požívání alkoholu patřilo k lepšímu, zábavnějšímu způsobu života. Sice tu a tam problesknou úvahy o příznivých účincích malých dávek alkoholu na lidské zdraví, jmenovitě ve stáří, ale to je vítáno pouze v případě, že se vypustí ono problematické poukázání na malé dávky. Je skutečně udivující poslouchat pijáky (a také kuřáky) jak trapně ospravedlňují tu svoji vášeň. Té hloupé naivity! Na zjevné ztráty, na utrpení postižených či na zhoubné následky nikdo nepomyslí, do těch se nikdo nevžívá.

Jako by existovala nějaká vnitřní sebezničující síla, schopná překonat předcházející chvályhodná či andělská předsevzetí. Společnosti, které se rozhodně staví proti takovému způsobu života, nejsou vůbec populární. Jejich hlas doznívá nezachycen v tichu. Veřejnost na ně nanejvýš pohlíží se shovívavým přehlížením a odkládá je stranou.

Ti, pro které mají ještě cenu morálka, filosofie, etika nebo náboženství, si toto nebezpečí uvědomují, a sami se mu preventivně vyhýbají. Není nutno se při tom nikterak rozčilovat. Stačí prostě konstatovat, že někdo se na sebe rozhodl dbát, a jiný ne. Je při tom dobré si uvědomit, že „oni“, tj. ti, o kterých si myslíme, že se nedokáží dostatečně ovládat, neméně pozorně sledují nás. Všichni jsme pod neustálým, pozorným dohledem. Hlásá to a to, ale podívejte se, jak se ve skutečnosti chová. Je třeba být pozorný na každém kroku.

Této sebezničující, podvědomé snahy, si už velice dávno všimla nejstarší náboženství. Snažila se proto vnuknout všem, kteří se cítí slabí a ušlápnutí, že nejsou v tom širém vesmíru, plném zničujících nástrah, sami. Že existuje vše přesahující síla, která je ochotna kdykoliv, v kterémkoliv okamžiku, podat jim pomocnou ruku.
Ne u každého dojdou tyto náboženské nauky slyšení. A přesto mnozí touží po nějaké pomoci, aby se necítili tak nešťastně sami. Takovým pak může pomoci představa, že na dně i jejich mysli, kdesi hodně hluboko, sídlí jakási jiskra života, nachystaná pro případ, že přece jen nastane doba, kdy bude rozdmýchána ve větší plamen, osvětlující a spalující neustále se obměňující životní problémy. Tento plamen se nesnaží mysl spálit nebo zahubit, nýbrž má schopnost přetavit ji v něco dokonalejšího a prospěšnějšího. Jen toho využít.

Názory na takovou vnitřní obrodu nejsou jednotné, stejně jako nejsou jednotné myšlenky jednotlivých lidí. Někomu dělá dobře, může-li se uchýlit do bezpečné a laskavé náruče kohosi mocnějšího, o kom věří, že ho dokonale ochrání, jiní se vyžívají v průraznosti svých představ a snaží se zařídit život podle svého, vše pouze vlastním přičiněním.

Ti ortodoxní na obou stranách ale nebudou nikdy spokojeni. Neexistuje způsob, jak přesně určit a popsat jak toho vnějšího laskavého pečovatele, tak tu vnitřní obrodnou sílu. U obou lze namítnout, že jde o pouhé lidské výmysly bez reálného podkladu. I kdyby tomu tak nakrásně bylo, pořád je to prospěšnější než pustý nihilismus, bez jakékoliv vztažného bodu. V tomto případě je víra opravdu spásná.

Myslí-li to někdo vážně, musí začít s kultivací mysli. Nikoli nechat myšlenky přebíhat páté přes deváté, nýbrž snažit se jejich chaos nějak utřídit a postupně jej nahradit nějakým, byť jednoduchým řádem.
Okamžitě nastává paradox: myl sama sebe nutí do něčeho, do čeho se jí moc nechce. Brání se pak samo sobě, vznáší námitky, které musí vzápětí překonat. Přece jen ale cítí, že je schopna sama sebe přemoci. V tom je podstata sebekultivace.

Postupně byly vypracovány metodiky, podávající poměrně přesné návody, jak v případě potřeby nebo záliby postupovat. O žádné nelze tvrdit, že je naprosto dokonalá. Jediným měřítkem zde může být doba, po kterou se udržely a zůstaly životné. Dlouhodobá praxe je jistě vylepšila natolik, že je možno se na ně spolehnout.
Jsou metody, které se zaměřují pouze na rozvoj schopností tělesných, a jiné, které vzdělávají výhradně ducha. Jen málokteré berou v potaz požadavky obou těchto složek, snažíce se je harmonicky skloubit. To ovšem není možno uskutečnit jen tak jakoby mimochodem, bokem vedle běžných denních starostí. Tomu je nutno věnovat alespoň část (ne-li dokonce převážnou) svého denního programu. A když se to z nějakého důvodu nedaří, pak je nutno alespoň tím směrem vést způsob myšlení, aby jaksi pronikl do navyklého metabolismu a nasměroval se k žádoucím cílům.

Je zajímavé, že při studiu běžných nauk je třeba postupovat cíleně od jednoho stupínku ke druhému, zabývat se úlohami stále složitějšími a těžšími; zde je možno – při znalosti roztáhlosti předmětu – pracovat soustavně na více stupních současně, postupně plně jejich požadavky. Je ovšem nutno mít na paměti, že známe-li výsledný závěr, můžeme se do něj snadno vcítit natolik, že se domníváme mít jej už v kapse, zatím co jsme vlastně ještě ani pořádně nezačali. Velice snadno se v takové situaci přehlédnou zdánlivě jednoduché počáteční, vstupní podmínky, které později – jsouce chatrné – mohou zapříčinit zhroucení celého, zatím již nákladně rozvinutého objektu.

V tomto případě je marné čekat jakoukoliv pomoc zvenčí – nanejvýš morální. Vše ostatní zůstane pro všechen čas jen a jen na nás.

Autor: František Benda, Foto: Internet