Důchodce a duchovní život – Oproštění u nás

Autor článku: František Benda Literatura, zabývající se problematikou východní filosofie, je na našem knižním trhu doslova přehojná. Tu a tam je v ní něco beletrie, popisující příhody z tamějšího běžného života, ale většinou jde o výklad jednotlivých filosofických nebo náboženských učení. Zde pak převažuje buddhismus.

Za ním, ale hodně daleko za ním, se vyskytují spisy o józe, a pak ještě nějaké další, víceméně okrajové spisy.
Hezky se to čte, a zájem mají i ti, které duchovní život nijak zvlášť nezajímá. Což teprve ti, kteří zde hledají nějaké poučení. V mnohých návodech se jako nezbytná pomůcka uvádí vedení živým učitelem. Kde ho ale nalézt? To byl problém i v dobách největšího rozkvětu v tamním prostředí. V životopisech mnoha významných osobností nalézáme popisy, jak bloudili od jednoho učitele k druhému, hledajíce takového, s kterým by si padli do noty. Když se pak někde taková charismatická osobnost objevila, nalepila se na ni taková spousta žáků, opravdových hledačů i povrchních snobů, že jí nezbylo než přednášet o základních pojmech v přeplněných sálech, nebo na rozlehlých venkovských tržištích. O soukromém rozhovoru na téma subtilních záhybů složité práce s myšlenkami nemohlo být ani řeči.

Je samozřejmě vzrušující číst o jogínech, kteří žili dlouhou dobu zcela osaměle někde v opuštěné jeskyni, pokud se nenechali – v ojedinělých případech – přímo zazdít do naprosté temnoty v malé komůrce s minimálním přísunem potravy, aby se mohli nerušeně věnovat svým náročným cvičením. Jen ať se o něco podobného v našem prostředí někdo pokusí. Hned by se o něj začala zajímat řada úředníků, ať už ve snaze mu sloužit a pomáhat, či prověřit, žije-li v dostatečně hygienickém a sociálně zabezpečeném prostředí.

Tehdejší tamní a současné zdejší prostředí jsou od sebe natolik odlišná, že je v žádném případě nelze srovnávat. Nicméně se ze starých zkušeností lze lecčemus přiučit. Není toho mnoho, spíš jen takové drobky, ale ty jsou natolik základní a významné, že při jejich akceptování a zařazení do běžného života jsou schopny zcela změnit myšlenkové zaměření.

Jenže to se nikomu nechce. Tak se nechal zazdít, nebo se utáhl o samotě do jeskyně – to byla jeho věc. Co bych tam já celý den dělal? A proč bych se k tomu měl vůbec odhodlat? To celé je přece nesmysl. Naštěstí to zde ode mne nikdo nechce, takže proti tomu mohu v myšlenkách statečně brojit. Ovšem k tomu málu, co by se ode mne – v tamních intencích – chtělo, mám několik závažných připomínek.

Nechat se zazdít, to skutečně nemusím. Ale omezit stravu jako ten zazděný, to mohu. Sice ne tolik, ale přece. A nepotřebuji k tomu nikoho z vnějšku. Všechno přece dokáži zvládnout sám. Stejně jako on se mohu učit trávit alespoň některé chvíle o samotě.

V současné době bezuzdné rozdováděnosti je to věc dokonce vítaná. Stále častěji jsou zřizována oddělená místa, jakési oázy klidu, kam se mohou jednotlivci utéci z onoho existenčního víru a trochu si sebrat myšlenky a uklidnit se.

A také bych dokázal omezit nadbytečnou činnost, neplodné mluvení, jakož i nechtěné poslouchání mnohých, zcela zbytečných informací a zvuků vůbec. To by přece nemusel být problém. Stačilo by pouze pozorněji sledovat, co se kolem mne děje, a uvědomovat si při tom, jak na to – dost často jenom maně – reaguji. To by pak byla zábavička! A na celý den plné ruce práce. Ale raději ne. Ať si vše plyne dál svým navyklým tempem jako dřív. Je to tak pohodlnější.

A což teprve požadavek vnést do svého života nějakou disciplínu? No to by byl teprve zápřah. Vždyť já nemám už tak vůbec na nic čas! Že musím pravidelně např. jíst a spát – no dobře, bez toho by to prostě nešlo. Pravidelná hygiena – to mne naučili jako samozřejmost. Občas to sice mohu trochu ošidit, ale pak se musím zase pokorně vrátit. Také škola je nutně pravidelná – jen to zkus, se proti ní vzepřít! Jedno zdržení za druhým. Tolik nutných činností vyplňuje denně můj život, že je vůbec div, že mi na něco jiného ještě zůstane dost času.

Občas se setkáváme s obdivným líčením života některé významné osobnosti, např. hudebního virtuosa. Jak celý den neúnavně cvičí. Jiný zas neustále čte, píše si nekonečné poznámky, nebo pracně vyhledává prameny k jakési své práci. Je to skutečně obdivuhodné, ale s takovými schopnostmi už se zřejmě narodili. Nemůžeme přece být všichni virtuosové nebo nobeloví učenci. Bez toho plebsu dole, který zajišťuje navyklý chod pozadí, by byli všichni naprosto vedle.

Musí přijít skutečně mocný popud, aby přiměl někoho k zásadní změně svého chování. Den není z gumy, aby se do něj daly zařazovat stále nové a další aktivity. Spíš se podobá ne příliš velké poličce – chceme-li na ni, již tak plnou, něco přidat, musíme nutně něco jiného, stejně velkého, z ní odstranit. Nedá se nic dělat – chceme-li zařadit nejlepší, musíme odstranit i jinak dobré.

Tento problém je obzvlášť citlivý v případě touhy po duchovním životě. Naplánujeme-li si např. dovolenou, zcela přirozeně odsuneme stranou řadu běžných činností. – jenomže dovolená je dovolená. Od ní si slibujeme zcela specifické zážitky, po kterých toužíme, na které se těšíme, a proto je také s rozvahou náležitě připravujeme. Její přínos je naprosto jasný.

Ale duchovní život? Co ten mi přinese? Dá se to vůbec nějak specifikovat? Zaujímají snad ti, kteří mu obětovali tolik úsilí, nějaké významné místo? Kde jsou? Prý ti, kteří zde skutečně něčeho dosáhli, se drží jaksi skromně stranou, netoužíce po jakékoliv popularitě. Jak se ale dá poznat, že jsou skutečně spokojeni? Je to hra s příliš velkým počtem neznámého a nejistého. Jediným povzbuzením snad může být to, že stále více a více lidí tento stav přitahuje. Jeho předností ovšem je, že k němu není nutné ani žádné předběžné vzdělání, žádná přihláška s vyplňováním osobních údajů, žádné docházení na jakési středisko, a hlavně – není nutno hlásit někam dosažené výsledky. A konzultace s odborným učitelem? Kde bychom ho našli, když i on si někde sedí o samotě se svými vlastními myšlenkami?

Úplně sami na to všechno ale nejsme. Živí učitelé nejsou, avšak tištěných návodů je spousta. Tolik, že až oči přecházejí, a k jejich přečtení se nedostává času. Jak si potom správně vybrat?

Je to ale dost jednoduché. Máme tu podobnost s módou v oblékání. Tam také jde v prvé řadě o to, jak zahalit tělo, aby bylo ochráněno proti vlivu počasí. Je pak v podstatě lhostejné, jestli se jen tak něčím omotáme, nebo jestli to připevníme špendlíky, na knoflíky, zdrhovadlem nebo suchým zipem. Hlavně aby to hřálo a drželo na těle.

Teprve tehdy, když je splněna tato základní podmínka, se můžeme zbývat střihem, barvou nebo materiálem. Nesmíme to ale přehnat – v nejatraktivnějším modelu nám může být docela zima.

Stejně tak v duchovním životě. Leckdo si myslí, že přimkne-li se k nějakému módnímu směru, že získá něco navíc. Třeba ano, ale ten nejzákladnější přístup ho nikdy nezklame.

Není zcela jednoduché snažit se o oproštění právě dnes. Ale jednoduché to přece nebylo asi nikdy. Od navyklostí se odstupuje obtížně. Nikdo nás ovšem nepřemlouvá k nějakým siláckým výkonům. Stačí začít s málem, od drobností. Střídmost v jídle, ve vyjadřování, v pracovním úsilí. Pomalu a téměř neznatelně. Nikdo si toho ani nemusí všimnout. Proč také? Děláme to přece výhradně pro sebe, ne pro potlesk publika.

A vlastní uspokojení? Vemte na to jed, že se dostaví.

Autor: František Benda, Foto: Internet