Důchodce a duchovní život – Stránka knihy

Autor článku: František Benda Dejme tomu, že se rozhodneme sepsat všechny možné emoce, se kterými se můžeme buď ve svém, nebo v nějakém cizím životě setkat.

Vedle těch nejběžnějších, jako je láska, nenávist, hněv, zášť a podobně, by se tam ocitly i emoce jemnější, zřídkavé, jako jsou sebeobětování, nebo lehká, nepřiznaná závist. Jistě by vyplnily hustě popsanou stránku.

Pokud by se nám do tohoto výčtu podařilo zařadit nějakou jednotící strukturu, např. srovnat je od těch nejodpudivějších přes méně zahanbující až po jakési téměř neznatelné, mohli bychom si z některých vybraných, v úvahu přicházejících vlastností, vykreslit přímo obrazce jednotlivých charakterů lidí. Mohlo by jít o některé jedince, které dobře známe a samozřejmě také třeba i o nás samotné. Dokonce bychom zde mohli uměle vytvářet i charaktery nové, a to prostě tím, že bychom takto vymyšlenému, imaginárnímu člověku prostě přisoudili takové vlastnosti, jaké právě potřebujeme, nebo jaké se domníváme, že by byly v daném případě vhodné. Ostatně každý spisovatel, který popisuje děje a pochody ve společnosti a snaží se vyplnit své knihy popisy živoucích lidí, se něčím podobným řídí, i když mnohdy ani zdaleka ne tak podrobně.

Pak by ale stačilo vybrat pouze namátkou dva nebo tři z těchto aspektů, spojit je dohromady, a už máme před sebou živou bytost, která prožívá své vlastní problémy, žije svůj vlastní život a jíž se vyvíjejí další emoce v závislosti na těchto předurčených vlastnostech a také na událostech, kterými musí ve svém životě procházet.

Co vlastnost, to osud. Stačí ťuknout prstem a nelze říci, že by se nenašel někdo, koho by se to netýkalo.
Jako další krok vyhledejme si právě svůj vlastní obrazec, a to tím, že patřičně podtrháme a pospojujeme ty vlastnosti, které jsme si ochotni pro svou osobu přiznat. Ať jsme či nejsme výsledkem překvapeni, zkusme si nyní tyto vlastnosti pečlivě vypsat na oddělenou stránku. Pečlivě proto, že nám bude velmi záležet na tom, aby každé písmenko opisovaného slova bylo zvlášť vyhledáno buď v paměti či na klávesnici a pak s patřičným úsilím pečlivě uloženo na své místo.

Ne bez překvapení při tom zjistíme, že při jeho psaní není vůbec důležité, co vlastně znamená. Forma a znění slova jsou od jeho významu vzdálené, nejsou na něm závislé. Máme je sice před sebou, ale naše srdce mlčí. Návaznost byla zpřetrhána, jako kdyby nikdy ne-existovala. A naopak – abychom se rozehřáli emočním nábojem nějakého slova, nepotřebujeme je vidět napsané. Stačí pouhá vzpomínka na prožitou událost, kterou vyjadřuje, nebo jenom její představa. Slovo zde vystupuje v roli zástupce, bez jakéhokoli přímého vztahu k předmětu, který představuje. Vše ostatní již obstará naše vzpomínka nebo fantazie.

Při snaze o kontrolu svých myšlenek býváme vyzýváni, abychom se zaměřili na ty z nich, které právě probíhají v naší mysli, a naučili se s nimi pracovat. Není to snadné. Jednou z cest, která tomu může napomoci, je naplnit svou mysl záměrně nějakou předem vybranou činností a předpokládat, že do mysli, která se nemůže zabývat více činnostmi najednou, se pak už nic jiného nedostane.

Nabídka těchto vybraných činností je značná. Jednou z možností je právě kontrola – nebo soustřeďování se – oné právě probíhající činnosti. Je to volba, která je neustále po ruce. Její nebezpečí je v tom, že probíhající činnost je plná emocí, neboť přestavuje kus života, který právě prožíváme, pociťujeme a vytváříme jeho pokračování. Myšlenka – bez projevu snahy o její kultivaci – se pak snadno rozletí za dalšími možnostmi rozvoje a nedokáže se ustálit na pouhém statickém pozorování. V takovém případě pomůže – nebo alespoň může pomoci – představa odtržení významu slova nebo přímo myšlenky od její emoční náplně. Pečlivě proto sledujeme ona písmenka, která danou činnost vyjadřují, ale srdce mlčí. Nedovolí si připustit žádný z jindy tak vítaných emočních záchvěvů, které pro něj znamenají živou účast na životě. A my stále kontrolujeme, aby si to dovolit nemohlo.

Znamená to zamýšlet se nad svým současným životem, a to ani ne tak nad jeho faktickou náplní jako spíše nad typem myšlenek, které vyvolává v naší mysli. Z hrubého přístupu tak můžeme přejít k přístupu poněkud jemnějšímu, a to tím, že zájem o probíhající děje dělíme na kontrolu jejich zaměření a na sledování, do jaké míry je naše mysl na ně emočně připoutaná. To vše se může klidně odehrávat vně našeho života – ten nechť si probíhá po svých navyklých kolejích. Tato myšlenková práce je k němu přidána jaksi navíc. Kontrola se smí pochopitelně zabývat pouze průběhem jevu, nikoli jeho dopadem – ten by se okamžitě rozjel do dalších návazností.

Každopádně musíme počítat s tím, že čím podrobnější a hlubší bude naše zkoumání, tím větší zátěž různých doprovodných myšlenek budeme muset zahánět.

Do jisté míry může pomoci představa, že všechno tak jako tak směřuje k prázdnotě. Jenomže – od koho to můžeme očekávat?

Autor: František Benda, Foto: Internet