Předbělohorská doba – 12. část

Autorka článku: Irena Novotná Z pamětí pana Slavaty

Už delší dobu se v Praze schylovalo k bouři, ale nyní, po defenestraci, propukla v plné síle. Hned po té události v české kanceláři se stal pražský hrad a i Praha jevištěm nových a převratných událostí. Jednak se pátralo po shozených místodržících, jednak se tu šířily pověsti o blízkém nepříteli. Jen pro úplnost se zmíníme o dalších osudech svržených místodržících.

Celá událost, která byla líčena v předchozí kapitole 11. se odehrála mezi devátou a desátou hodinou dopolední. Martinic, jak se dovídáme s pramenů, dopadl na zem nezraněn, Slavata se svalil na dno příkopu a zůstal tam ležet polomrtvý. Když se totiž koulel dolů, zapletla se mu hlava do pláště a z rány na hlavě, kterou utržil při pádu, mu prýštila krev. Když se snažil Martinic Slavatovi pomoci, svalil se také do příkopu a pohmoždil si bok o rapír a dýku, které měl při sobě. Stavové se dívali co se děje dole s vyhozenými místodržícími a na rozkaz Erenfrida Berensdorfa jeho služební několikrát na jeho rozkaz střelil z palácového okna na místodržící, ale netrefil je.

Martinic povzbudil Slavatu, aby se sebral a hleděl se ztratit z toho nebezpečného místa, ale mezitím přišli Slavatovi služebníci mu pomoci. Martinice pomohl vyvézt jeho zpovědník Jan Ctibor Kotva z Freyfeldu, apoštolský pronotář a kanovník hlavního kostela sv. Víta na hradě pražském, který býval smečenským děkanem a Martinicovým zpovědníkem. Nyní se setkali v příkopu a zpovědník mu pomohl dojít do domu nejvyššího kancléře. Paní domu kněžna Polyxena Lobkovická, rozená z Pernštejna, nechala spustit vysoký žebřík a Martinic s Kotvou po něm vylezl a spodním oknem se dostal do domu. Po Martinicově odchodu lidé zvedli Slavatu a vynesli jej z příkopu do domu Lobkovice. Avšak někteří lidé vznikli do domu v čele Thurnem a žádali, aby jim byli dva místodržící vydáni. Nejspíše je paní Lobkovicová přesvědčila o smutném a beznadějném stavu místodržících.

Martinic tajně prchá a v přestrojení
Jenže, nikdo nemohl zaručit oběma místodržícím, že je veškeré nebezpečí zažehnáno a že si mohou být jisti svým životem. Martinic se rozhodl, že uprchne. K večeru mu ranhojič Thomasoni přistřihl bradu a načernil ji střelným prachem, který před tím rozmočil.  Martinic si zašpinil obličej a oblékl se do ošuntělých šatů svého služebníka  a jak nastal soumrak, prošel světnicí, kde ležel Slavata, a protože byli s ním cizí lidé, ani se s ním nerozloučil. Ranhojič Thomasoni šel napřed a Martinic dvacet kroků za ním celým hradem a okolo stráží, aniž by ho někdo poznal. Zamířili k domu Martiniců, protože se chtěl rozloučit se svou manželkou. Thomasoni zatloukl na vrata a jako dobrý známý byl do domu ihned vpuštěn, jeho ošuntělého průvodně však pustit nechtěli. Až mu Thomasoni řekl, že je jeho pomocník.

Manželé se nakonec setkali
Martinicova manželka byla dcerou nejvyššího purkrabího Adama ze Šternberka, který pro ni poslal kočár, jakmile se dozvěděl, co se stalo s Martinicem a Slavatou. Thomasoni pro ni tedy šel do domu purkrabího a brzy se s ní vrátil. Shledání manželů bylo radostné Martini ji ukázal své neškodné rány, dokázal ji, že je zdráv, ale dlouho se nemohl zdržet, protože se obával svých nepřátel. A tak se ani nerozloučil se svými osmi dětmi, vyšel z Thomasonim kolem kapucínského kláštera a strahovského za bránu na Bílou horu, kde je očekával malý prostý kočár Kotvy, kam si mohly sednout jen dvě osoby.  Martinic se úmyslně zastavoval v klášterech, protože se mohl spolehnout na mlčenlivost mnichů a jejich podporu v dalším útěku.

Martinic objíždí kláštery

Martinic si naplánoval do Mnichova,  kde očekával příznivé přijetí u knížete bavorského, u něho byl jeho otec Jaroslav Bořita z Martinic pážetem a pak komorníkem u knížete Aubrechta, děda u nyní panujícího knížete Maxmiliána. Cesta do Mnichova však nebyla jednoduchá. Nejprve objel několik klášterů. V Tachlovicích zapřáhli do vozu čtyři čerstvé klisny z Martinicova dvora. A dne 24. května dorazili do cisterciáckého kláštera v Plasích, kde se Martinic identifikoval pouze opatu Jiřímu Vasmuciusovi. A ihned jak Martini pojedl a odpočinul si, sedl si a napsal psaní do Vídně císaři, v kterém se omlouvá, ale že v Praze nemůže zůstat, protože si není jist svým životem – ani v Praze, ani v Čechách a že by nemohl tudíž císaři plně sloužit. Opat cisterciáckého kláštera mu půjčil pohodlnější vůz, sice malý, ale dobře krytý a z plaského kláštera se Martinic vydal do tepelského kláštera, kde se mu dostalo laskavého přijetí a kde mu zapůjčili čtyři čerstvé klisny. Bez dalších problémů dojel dne 26. května do Tachova a navštívil františkánský klášter a s poslem se vypravil na hranice, který mu měl ukázat cestu.

Martinic dojel do Mnichova
Po menším bloudění dorazil konečně dne 30. května do Mnichova, ale tam už měli zprávu o jeho útrapách. V Mnichově ho uvítal hrabě Tilly , tajný rada knížete bavorského, komorník a generallieutenant, a pak sám kníže Maxmilián prostřednictvím svého rady a komorníka Kurze ze Senfftenau. Martinicova manželka zatím přebývala s dětmi v Praze, ale doneslo se ji, že ji stavové hodlají zatknout i s dětmi a celou rodinou. Dne 7. června odjela z Prahy na Zelenou horu, kam dojela dne 8. června. Ale i tam dostala výstrahu, že ji direktoři chtějí zatknout. Proto hned příštího dne se všemi svými dětmi se vydala na cestu do Mnichova, kam dorazila 20, června a zůstala tam se svým manželem, který byl mezitím jmenován císařem Matyášem diplomatickým jednatele u knížete bavorského.

Fabricius

Fabricius utekl z Prahy a dne 16. června dojel do Vídně a jako očitý svědek podal císaři podrobnou zprávu. Později byl povýšen do šlechtického stavu, dali si predikát „Z Hohenfallu“ podle svého vysokého pádu.

Slavata

Delší utrpení prožil Slavata, který ležel těžce nemocen v Lobkovicově domě. Se svolením stavů je ošetřoval zemský lékař doktor Severin Scato a zemský ranhojič mistr Andres. Ale 24. června, když vyšlo najevo, že Martinic uprchl, shromáždili se stavové k poradě, co udělají se Slavatou. Nikdo již neradil, aby byl potrestán smrtí, nebo aby se mu nějak tělesně ublížilo. Ale píše se, že Slavata manželka si pospíšila k hraběnce Thurnové, aby získala přímluvu u jejího manžela, aby se jejímu zraněnému muži nic nestalo. Hraběnka Thurnová, která měla truchlivé tušení, zachovala se k manželce Slavatově velmi vlídně. Slíbila ji svou přímluvu, a s těžkým srdcem se podřekla, že asi přijde čas, kdy se bude sama nucena obrátit k ní o pomoc. I po té, co se Slavata uzdravil, zůstával v domě Lobkovice, kde byl ve dne v noci hlídán. A tak spisoval všechno, co se událo v Praze a co nekatolíci podnikali proti císaři, a zprávy posílal tajně do Vídně. Direktoři se to dozvěděli a dali hlídat pošty a hlídali i v pražských branách, aby tyto zprávy od pana Slavaty zabavili, ale nepodařilo se jim to.

13. Zřízení prozatímní vlády, apologie, obrana země a finanční operace

Autor: Irena Novotná, Foto: Internet