Důchodce a duchovní život – Dvě cesty 2

Autor článku: František Benda Je to stará písnička, dávno již obehraná, ale vždy znovu a znovu se objevující a tvářící se jako něco zcela nového a vždy žádoucího.

Ačkoliv jsme moudrými ujišťováni, že ze zrníčka současného potěšení nemůže vyrůst nic jiného než neočekávaná hora bolestí, chováme se jako hluší a slepí. Natáhnout ruku po něčem, po čem právě toužíme a je to právě na dosah té ruky, je tak příjemné a snadné. A ony smutné následky, jež prý nevyhnutelně přijdou? Kdo by si s tím teď lámal hlavu? Co se odehrává dnes, to platí. Či snad ne?

Dlouhé spory se vedou o tom, jak je to vlastně s přítomností. Minulost je jasná, s tou se už nedá pohnout. Nanejvýš si ji můžeme různě vykládat, ale to už na ní nic změnit nedokáže. O budoucnosti naproti tomu nevíme zhola nic. I tu si můžeme samozřejmě nejrůznějším způsobem vysnít – ale to je tak všechno, co dokážeme. Můžeme sice leccos s jistou pravděpodobností očekávat a případně se na to i připravit, ale teprve příští události prověří, nakolik jsme byli prozíraví.

S přítomností je ovšem problém. Jak dlouho trvá ten okamžik, než se budoucnost přemění v minulost? Někteří tvrdí, že je natolik krátký, že ani vlastně neexistuje. Na digitálních hodinkách jej můžeme sledovat právě jen tu chvíli, než se jedna koncová číslice na displeji změní na druhou, o něco vyšší. Na hodinkách s ručičkami tento přechodný okamžik vůbec ani nepostřehneme.

Vědec se s námi o tom nebude vůbec ani bavit. Ale co ti ostatní? Málo je snad tvrzení, že skutečný život se odehrává právě v této citlivé chvíli? Jsou to přece okamžiky rozhodnutí. Minulost je mrtvá, do budoucnosti zasáhnout nedokážeme – takže kdy to vlastně žijeme?

Bez rozhodnutí závažných i těch méně, uplatňujících se v této chvíli, by se svět nepohyboval. To, co jej udržuje v chodu, je touha žít. Dychtivě sledujeme, co nám vytryskne z onoho pramene budoucnosti a snažíme se to zpracovat dřív, než nám to zmrtví v rukou a stane se to naší historií.

Je to jakási vnitřní síla, která ponouká k novému a novému poznávání. I když nás zkušenost před některými cestami varuje (minulost je sice již dávno zkamenělá, ale je v ní ukryta mnohá moudrost), přesto se často bezhlavě vrháme do předem již prohraných bojů, s přesvědčením, že jsme to právě my, kdo tentokrát uspějí.
A z tohoto nadšení vyplynou další potřeby. Zázemí: uspokojivé bydlení, podnětná společnost, hmotné zabezpečení. Chudému se těžko studuje, hladovému se obtížně modlí. Ale mnozí bohatí a přesycení jsou na tom ještě mnohem hůře. Kdo nic nemá, nemůže nic obětovat. Kdo má hojnost, ten se zas k tomu nedokáže odhodlat.

Můžeme se ale dostat do stavů, kdy jsou nám otázky minulosti, přítomnosti a budoucnosti naprosto lhostejné. Tělo nemocné, nebo nacházející se v krizi, má naprosto jiné starosti. Proto je tak důležité uspokojivé zázemí a klid mysli.

Stoprocentní pravda to ale není. Mnozí chudí jsou zbožnější, laskavější, pohostinnější a šťastnější než ti, kterým nic neschází. Leckterý nemocný či tělesně postižený předčí svými činy stoprocentně zdravé a jinak úspěšné svalovce. Je skutečně ve všech zdravých tělech také zdravý duch?

Východisko? Na jedné straně radostné, uvědomělé odříkání, na straně druhé opatrnické majetnictví. Mezi nimi cesta po ostrém hřebeni. Noha tak snadno sklouzne hned na tu, hned na druhou stranu. Vyžaduje to neustálou kontrolu. Chvíle neopatrnosti – a pád je neodvratný. Ale i docela malý pokles vyžaduje námahu při návratu.

Traduje se, že úspěch může přinést pouze kontrola a odpoutanost od obou. To se ale snadno řekne, jenomže obtížně uskutečňuje. Rádi si čteme, jak se to povedlo jiným, a dost jim při tom dokonce i držíme palce, ale sami? To přece ne.

Částečná omezení v lecčems by samozřejmě mohla být vítaná, ale taková rozhodnutí nemají dlouhý život, protože se na ně musí myslet, mají-li být dlouhodobě dodržována. Takže se časem nenápadně vrátíme do staré navyklé machy.

Ostatně – i při upřímném rozhodnutí se ocitneme v rozpacích. Změnit náhle, skokem, své dosavadní zvyky, je dost obtížné. Jsou přece součástí našeho života, a vyplynuly vlastně z našich přirozených, každodenních potřeb. Rozvrhnout si odříkání do drobnějších postupných kroků, zas vyžaduje průběžnou kontrolu, což také není právě nejsnadnější.

Cesta je jednodušší tehdy, jestliže se rozhodneme ke změně celého svého života, z čehož pak odříkání vyplyne jako přirozená potřeba, než abychom si začali leccos odříkat, a doufali, že se tím nějak změníme. Zcela vyloučeno to zajisté není, ale plně na to spoléhat je dost ošidné.

Dilemata nejrůznějšího druhu nás provázejí na každém kroku. Buď si jich prostě nemusíme všímat a chovat se podle toho, co nás právě v té chvíli napadne jako nejvhodnější řešení, nebo se snažíme vzít svá rozhodování do svých rukou, což nám sice život do jisté míry zkomplikuje, ale zato se setkáme s jistým uspokojením. A to už stojí za to.

Autor: František Benda, Foto: Internet