Důchodce a duchovní život – Možnosti

Autor článku: František Benda Možnosti člověka v současném vesmíru nejsou nijak závratné. Svou tělesnou velikostí je zhruba mezi galaxiemi a atomem.

Vidíme pouze omezenou část elektromagnetického záření. Střed je zelená; ultrafialová a infračervená jsou mu nedostupné. Naše končetiny právě tak unesou naše tělo – o to se postarala příroda. Jsme dobře vybaveni ke snášení i krajních povětrnostních podmínek. Jiné schopnosti by nám život jen komplikovaly. Dlouhý, Široký a Bystrozraký spíš odpuzují.

Za tohoto stavu vznikla přirozená potřeba zvětšit možnosti pozorování. To odkrývá četná, dosud skrytá tajemství. Příroda si s člověkem tak trochu hraje. Mnohé před ním dlouho tají, ale když se mu podaří k něčemu dobrat, pak otevře svou náruč doširoka.

Lidské poznání se ze skromných počátků začalo bouřlivě rozšiřovat. Postupuje dokonce takovým tempem, až to vyvolává obavy. Znalostí přibývá, ale lidé nejsou šťastnější. Zlepšení hmotných potřeb nepřináší toužebné uspokojení. Spíš právě naopak. Usnadnění vede ke zchoulostivění, což má za následek odklon od přírodního způsobu života. Snaha po návratu k jednoduchosti je stále ještě chápána spíš jako žertovný výstřelek než jako přirozená potřeba. V přehršli technických vymožeností ale nabízí vítané řešení mnohých neočekávaných, dříve neznámých potíží. Když nic jiného, pak alespoň únik ze stále komplikovanějšího všeobecného běsnění.
Na některá možná řešení upozorňují duchovní přístupy.

Ty nejsou rozvinutím podmínek hmotného světa, spíš jsou s ním v rozporu. Ve hmotném světě se každý cítí jako doma, ve světě duchovním si musí nechat většina lidí poradit. Nabízená řešení jsou pro někoho nepochopitelná, pro jiné nepřijatelná. Vždy se totiž jedná o omezení hmotných výhod, někdy i o omezení toho, co je považováno za přirozený projev života. Všechny filosofie nebo náboženské systémy, zabývající se těmito otázkami, jsou poplatny době a prostředí, ve kterém vznikly. Vždy se vyjadřovaly jazykem té které doby a té které země. Namnoze odrážejí i tehdejší sociální strukturu. Proto se od sebe tolik liší, i když jejich cíl je shodný.

Snahy o jejich zavedení a i případné rozšíření trvají již mnoho let. Mnohým jejich pestrost vyhovuje, neboť mají možnost si vybrat podle toho, co je jim bližší. Jiní jsou spíš znepokojeni. Buď tím, že by nejraději prosadili právě to, čím bije jejich srdce, a potlačili ostatní, nebo naopak proto, že by s potěšením nalezli systém univerzální, zahrnující všechny až osud objevené možnosti, případně ještě další, nově objevené navíc.
Univerzální systém by musel být mimo jakékoliv pozemské vlivy, přičemž by ale současně v něm musely mít své místo, aby jím mohly být vysvětlitelné a obhajitelné. Nelze zavírat oči před tím, že i nejduchovnější jevy se odehrávají v pomíjivém těle. To přichází na svět zcela nevědomé, a po období učení může během svého zrání získané postoje několikrát změnit, to podle toho, jaký scénář mu jeho život nachystal.

Pokud je někdo ochoten přiznat existenci jakéhosi duchovna, ocitne se na skřipci dvojakosti; každý ze světů, hmotný i duchovní, míří někam jinam. Nepracují proti sobě, nýbrž vedou do vůči sobě naprosto rozdílných světů.

Digitální svět je založen na buď „ano“ nebo „ne“. Praktický svět se ale musí často potýkat s úlohami jak „ano“, tak i „ ne“ současně. To není celospolečenský úkol, to je úloha, vyžadující individuální řešení.
Běžný život sahá po tom jednodušším, levném řešení. Volí to očividně lepší, veselejší, prospěšnější – a vůbec vše životadárné. Pro zajištění úspěchu to vlastně ani jinak není možné.

Pro hlubší studium podstaty věcí je ale takový přístup krátkozraký. Druhá stránka věci, ono „ne“ fakticky existuje, takže je nelze přehlížet. Nikoli se k němu přiklánět při řešení problémů, to by bylo proti zaměření života, ale při každém novém kroku mít na paměti, že i tato druhá možnost kdesi v pozadí číhá a pro naše skvělé nápady má nachystaný kolaps.

Svět smyslových prožitků se zdá zcela přirozený, a proto snadno pochopitelný. Svět duchovně zaměřený předkládá řadu těžko odůvodnitelných, a proto obtížně pochopitelných vazeb, pročež není tak všeobecně lákavý, jako ten světský. Navzdory tomu jeho odhodlaných vyznavačů neubývá. Někdy se zdá, že spíš naopak – ale namnoze je to také otázka módnosti. Dlouhodobě jich zase tak moc nevydrží.

Nic z těchto úvah nejsou pouze dobové výmysly. Jsou to problémy, které zaměstnávají lidské mozky od nepaměti. Shodné i opačné názory se dají vystopovat ve všech dobách a na všech kontinentech. Jde tedy pouze o to, dobře pochopit co ten který hlásá a vybrat si, co nejlépe vyhovuje. Zdánlivě jsou pouze dvě, případně tři možnosti. Ale každá z nich v sobě skrývá řadu odstínů, takže nejde o volbu právě snadnou.
Běžný člověk netouží ani po spasení, ani po prozření k nevyšším duchovním pravdám. To ponechává vyvoleným. Spokojí se s pouhým vylepšením svého praktického života. K tomu ovšem pouhé smyslové zaměření nevede, takže vyvstane nutnost poohlédnout se ještě po něčem jiném, co by vyhovovalo spíš. A to je příležitost pro hlasatele duchovna.

Duchovní cesta pak přirozeně vypadá jako snaha dosáhnout něčeho naprosto nemožného. Jde o to nezahořknout vůči světu, ale prohlédnout jeho nestálost a neschopnost uspokojit naše počínání. Příliš jednoduchá řešení, nabízející průhledné rituály, mohou znamenat pouze dočasnou pomoc. Jakmile se zmechanizují, staré problémy jsou nastoleny znovu.

Neexistuje cesta, která by vedla zaručeně k cíli. Vše, s čím se vůbec můžeme setkat, jsou pouze modely, pouze popisy cest, kterými již někdo prošel, a snaží se nám podat pomocnou ruku. Vůbec to ale neznamená, že to je cesta jedna jediná. Stejně dobře se může stát, že si někdo najde cestu svou vlastní, která mu bude vyhovovat ze všeho nejlépe.

Takže nezoufejme – možnosti jsou stále otevřené.

Autor: František Benda, Foto: Internet