Důchodce a duchovní život – Myšlenky pro všední den

Autor článku: František Benda Je možné, že potřeba duchovního života vznikla tehdy, kdy v mysli i tzv. obyčejného člověka se po něm ozvala touha.

Běžné světské záležitosti nás sice zaměstnávají téměř neustále, nicméně se ale mezi nimi občas objeví – mnohdy zcela neočekávaně – ostrůvky zcela jiného zaměření. V nich – rozdílně, podle okamžité situace – se ozve ne příliš jasná dychtivost po něčem jiném, vyšším, čistším, zaměřeném hlouběji než je ten známý povrchní život, naplněný, nebo někdy i přeplněný banálními starostmi o zachování existence nebo o udržení chodu až dosud pracně dosaženého stavu.

V takových chvílích se ohlížíme po možnostech jak tento hlad nasytit.

Naštěstí nejsme ani první, ani jediní, kdo zažívají podobné pocity. A pomoc je také hned nablízku. Dokonce celá řada institucí přímo čeká na takto hledající žíznivé duše a neprodleně jim nabízí co pro ně již dávno byla připravila. Předkládá co má, a to nikoli po částech, nýbrž hned vše v plné šíři. Nejtěžšími kalibry začne bušit do myšlení hledajícího, ve snaze obrátit ho na svou stranu.

Vypadá to, že takováto snaha je to nejhorší, co může začínajícího adepta potkat. Nepochybně se již vyskytly i případy příznivé, kdy tázající nebyl přemírou faktů, které se na něj pojednou nahrnuly, hned od samého začátku přesycen, nýbrž dostatečně uspokojen. Častější je nebezpečí, že hladový, který se náhle ocitne neočekávaně na hostině, se v té záplavě vybraných lahůdek nezorientuje, přejí se, a výsledkem není pocit nasycení, nýbrž pravý opak – zkažený žaludek. Pak může dojít dokonce i k tomu, že se po nějaký čas nebude moci na žádné jídlo ani podívat. Dokonce ani na to ne, které by mu zaručeně prospělo.

Takovýmto případům je lépe se vyhnout. Kromě mimořádných okolností člověk většinou nepotřebuje při svých běžných starostech žádné hluboké duchovní rady. Mnohdy má víc zapotřebí obyčejného povzbuzení, které mu ale dává najevo, že je tu zájem o jeho okamžité potřeby, že je zde zaměření na jeho momentální problémy. Nemusí se jednat vždy o bůhvíjak hlubokomyslné povzbuzení; mnohdy stačí pomoci udržet nebo neztratit naději.

O výroky, které by vyvolaly potřebné povzbuzení v duši, právě se nacházející v nesnázích, je zájem neustále.
Ať už jsou roztroušeny ojediněle na nejrůznějších místech rozličné literární tvorby v podobě bonmotů, nebo shromážděny – případně i tematicky roztříděny – v různých sbírkách pod názvy typu „Pokladnice moudrosti“, pak většinou obsahují výkřiky okamžitého poznání, nebo také závěry dlouhodobých úvah, soustředěné zde do co nejstručnější formy. Neboť „krátká řeč je ozdoba muže“, a praxe ukazuje, že čím delší je vysvětlující traktát, tím víc se dokáže vzdálit od merita věci. V tom je jejich úderná síla, ale současně i nebezpečí, neboť stručný výraz má velice široký záběr, a může být proto pochopen na nejrůznější způsob.

Aby byl zvolený citát v dané chvíli platným pomocníkem, musel by dokázat vystihnout právě naši situaci, a vycházeje z ní přinést potřebnou radu. To se arci děje jen zřídkakdy. I když máme nakrásně to štěstí a podobného pomocníka přece jen najdeme, ukáže se pohříchu často, že si v něm všimneme pouze toho významu, který se týká právě nás a nikoho jiného. Což ale může v naší situaci docela dobře stačit.

Jakoby každý citát vyjadřoval konečné poznání jistého archeologa, který se dokopal do určité vrstvy, vypovídající dostatečně o detailech nalezené starodávné kultury, a své poznatky sdělil veřejnosti. Pak ale přijde archeolog další, prokope se o pár metrů hlouběji, a jeho svědectví je hned jiné, i když možná na obdobných základech. Obdobní archeologové ale současně kopají i někde jinde, v lokalitách bližších či vzdálenějších a i oni nacházejí své kultury a formulují své závěry. V „Pokladnici…“ si pak můžeme libovolně listovat a hledat, najdeme-li náhodou něco, co by právě rezonovalo s naší situací a případně nám nabídlo i pomoc.

Vyhledávání a „prožívání“ vhodných citátů je zajímavé spíš ve chvílích relativního klidu, kdy našimi myšlenkami necloumá žádná mimořádná událost. Pak je ta vhodná chvíle, kdy si můžeme přiznat, že některé výroky jsou nám bližší, neboť popisují stavy, se kterými máme vlastní zkušenosti, nebo vyjadřují myšlenky, jimž podobné napadají občas i nás. V žádném případě ale nemůžeme počítat s tím, že obdobný myšlenkový proces proběhne v hlavě i někoho jiného. Stejné podněty, které vyhovují nám, dokáží v jiné hlavě vyvolat naprosto rozdílné situace. Na to je nutno pamatovat při předávání idejí. Ne všechna rozsetá zrna vzejdou v předpokládané síle a kvalitě. Velice záleží na tom, kam dopadnou, a jak na ně zapůsobí jejich nové prostředí.

V každém případě se zde jedná o práci s myšlenkami. Zpravidla jsou vyvolány činností, kterou právě provádíme, a většinou jsou zaměřeny na ni. Jen málokterá činnost nás ale zaujme natolik, že bychom uvažovali jen a jen o ní. Objeví se různé asociace – podobnosti s tím, co právě děláme, něco se přidá z paměti a svůj díl si vybere i fantazie, která je schopna kdykoli část myšlenek odlákat a otevřít jim dvířka do svého nezměrného, přepestrého a vždy zajímavého světa.

Nic z toho ale myšlenkový klid nepřináší. Každá nová myšlenka není právě ničím jiným než produktem onoho myšlení, od kterého si chceme trochu odpočinout. To je důvod, proč hledáme v bonmotech: pátráme po úhlu pohledu, který by naše myšlení nasměroval jinak, a ne aby nám pouze připomínal to, v čem vězíme až po uši a nejsme schopni sami na sebe pohlédnout.

Cesta se zdá neprůchodná, ale jen do té doby, než se dozvíme, že k jádru myšlení se lze dobrat pouze omezením jeho produktů, tj. myšlenek. To v žádném případě neznamená přestat používat svůj myšlenkový aparát a trávit zbývající čas tupým zíráním. Právě naopak: čeká nás úporná námaha. Při omezování myšlenek zmizí v prvé řadě zbytečný balastní šum a hned po něm myšlenky méně závažné. Ty nejsilnější se zachovají, aby posléze prorazily. Navíc se mohou objevit takové, které – sice kvalitní, ale postrádající světskou razanci – pro svoji přílišnou duchovnost byly snadno přehlušeny a do pozadí zatlačeny oním šumem, který se konečně právě podařilo zlikvidovat.

Praxe pak vypadá paradoxně tak, že místo abychom se snažili roztočit svůj myšlenkový aparát na co nejvyšší obrátky, právě naopak alespoň někdy – se snažíme utlumit své myšlení na nejnižší míru a se zájmem očekáváme, co z toho vzejde.

Návodů na detailní provádění se nabízí velká spousta. Ten nejprostší: neustále pozorně sledovat svůj vlastní dech. A nic jiného. A to tak dlouho, jak se nám to bude dařit.

Autor: František Benda, Foto: Internet