Důchodce a duchovní život – Návody

Autor článku: František Benda Co si tak asi lidé navzájem přejí při různých příležitostech, jako jsou zlomy letopočtu, narozeniny, nebo jen při pouhém loučení? No přece štěstí a zdraví.

Dva dary, přicházející odkudsi, na setkání s nimiž nemáme ani ten nejmenší vliv, jakkoliv po nich nesmírně toužíme.

Jejich významy nejsou ale zcela jednotné. Pro žáka je štěstí, že nebyl právě „vytažen“ k tabuli, pro dospělého výhra v loterii, pro jiné pak získání něčeho, po čem již dávno toužili, ale už přestávali doufat. A navíc: co naplňuje jednoho blahem, to jiný lhostejně přehlédne.

Se zdravím je to už jasnější. Stav zdraví je víceméně definovatelný, i když rozsah jeho vnímání je široký. Někdo se považuje za zdravého, když se cítí, že by dokázal lámat skály, jinému stačí, když ho právě nic nebolí. Ztráta zdraví se dá naproti tomu poměrně přesně určit. V krku mne začalo bolet předevčírem po obědě. Kdy mne to přešlo? To ani přesně nevím. Prostě jsem si najednou uvědomil, že mne už nic nebolí.
Nejde však pouze o krátkodobý pocit zdraví, ani o bleskový zážitek štěstí. Chtěli bychom je prožívat co nejdéle, nejraději asi až do smrti. Víme sice, že je to neuskutečnitelné – ale přát si to přece můžeme. A když už by nám to mělo vydržet až do té smrti, nechť je také i náš život co nejdelší. Taková jsou naše naivní zbožná přání.

Ale ouha! Návody na jejich získání neexistují. Ani na dlouhý život, ani na zdraví, natož na štěstí. Zdá se, že všechno je pouze dílem nepředvídatelné náhody. Takže zůstane pouze u těch přání.

Je to zajímavé, ale nějaké návody přece jen existují. Vždyť je hledá tolik lidí. A jak už dlouho! Od nepaměti. Pokusů už bylo dost, nejrůznějších, ale žádný z nich nedostal přednost. Zcela bez užitku to úsilí ale přece jen nezůstalo. Sice šlo převážně pouze o zkušenosti jednotlivců, které by šlo praktikovat na někoho jiného jen s obtížemi, ale jejich porovnáváním se zjistilo, že se v mnohých bodech shodují. Takových už bylo možné se chytit, těch bylo možné využít. Zaručený úspěch sice neslibovaly, ale pravděpodobnost byla přece jen větší než u těch náhodných pokusů.

Shodné na nich bylo to, že byly zaměřeny na vyrovnávání se s proměnlivými životními podmínkami. Příroda je nekonečně proměnlivá, kdežto touha člověka je zaměřena na udržení jednou nabytých poměrů na delší dobu. Zde dochází ke střetu. Jestliže se mění přírodní podmínky, musí se odpovídajícím způsobem měnit i lidské zacházení s nimi.

Výhodou je, že lidé mají paměť. Tam, kde už nestačí, pomohou písemné záznamy. To umožňuje využít cizích zkušeností, někdy i velmi starých.

Neplatí to ale zřejmě vždy. „Historia magistra vitae“, tvrdívá se. Platí ale vždy, že historie je učitelkou života? Je nesporné, že staří byli moudří, že se lecčehos dobrali, ale pokrok zatím také vykonal své. Poměry se mění, dokonce stále rychleji, až se někdy zdá, že neudržitelně. Některé staré návody, dříve stoprocentně platné, jsou dnes směšné. Třeba kouřové signály proti laseru. Nebo sevřený šik udatných bojovníků, ozbrojených luky a šípy proti tanku nebo jenom jednomu kulometu.

Ve vědě nebo v technice lze jednou objevený vhodný návod donekonečna opakovat. Situace se ale změní v tom okamžiku, kdy jej někdo vylepší. Dokáže totéž snadněji rychleji a laciněji. Náhle jdou všechny staré, dosud tak slavné výdobytky do šrotu. Dnes je docela běžné, že než se nový výrobek zavede na trhu, konkurenční firma již oznamuje, že dokončuje výrobu o něco lepšího.

Nepříjemné na tom je, že ne vše nové je současně i životu prospěšné. Přísloví „dobrý sluha, ale zlý pán“ dnes platí ve stále širším měřítku. Vše, čeho se dotkne lidská ruka, současně prospívá i škodí.

Při vnímání nejrůznějších návodů se tak dostáváme do ne právě záviděníhodných postojů snášenlivosti a neústupnosti. Chtě nechtě jsme přinuceni rozhodovat co ještě ano a co již ne. Není to právě jednoduché. To, co soutěží o naše přijetí, se lísá neobyčejnými výhodami, zastiňujíc zcela zjevné nevýhody. Ty se projeví teprve později. Nemají tu průraznou sílu jako výhody, takže jsou snadno odsunuty do pozadí.

Chce to trochu zásadovosti. Ta se ale proti hromadnému trendu, řítícímu se pouze za příjemném, obtížně prosazuje.

A ten návod nejsprávnější? Možná přece jen to staré: „Historia magistra vitae“. Mějme ovšem prosím na paměti, že jednou budou historické i naše dnešní zkušenosti, a dost možná, že i o ně se bude chtít někdo opřít.
Takže se snažme, ať jsme mu ku prospěchu.

Autor: František Benda, Foto: Internet