Ty seš kráva! Já jsem kráva!

Autor článku: Irena Fuchsová Nestává se často, že ženě, kterou dobře znám, řeknu, že je kráva. A ještě méně často se stane, že dotyčná kráva to o sobě druhý den řekne také.

Šla jsem po hlavní kolínské ulici od úřadu práce k náměstí (už vidím, jak mi kolínští patrioti budou podsouvat jiné hlavní kolínské ulice, a na to jim můžu akorát tak říct, ať si napíší svůj blog, se svojí hlavní ulicí, a moji hlavní ulici nechají na pokoji), a proti mně Helena. Ubrečená, bledá a dokonce nenalíčená!
Byla jsem klidná. Helena určitě hysterčí kvůli nějaké píčovině. Zrovna jsem totiž šla od Ladislava Kňákala, vedoucího odboru obrany a krizového řízení. Jako kolínská zastupitelka navštěvuju všechny odbory, a tady jsem ještě nebyla. Bavili jsme se například o krytech a střílnách na území Kolína, a protože o žádné katastrofě nepadlo ani slovo, Helena určitě hysterčí kvůli…
„Ireno… já jsem tak nešťastná!“

Nečekala jsem, že se na mě vrhne a málem jsme upadly. Vybalancovaly jsme to a já ji zatáhla k výloze drogerie paní Blažkové.
„Co se ti stalo, proboha,“ zeptala jsem se jí úplně zbytečně, protože byla naprogramovaná, chrlit svoje neštěstí nejenom na mě, ale na kohokoli, koho potká.
„Šarlota! Šarlota! Šarlota!“

Šarlota byla její tříletá dcera, u které se rodina nemohla shodnout, jestli její budoucnost bude tenisová, pěvecká, herecká, krasobruslařská nebo baletní. Když její děda, můj kamarád, při jedné takové debatě prohlásil, kupte jí flák plastelíny, a když z ní udělá slušnej knedlík, dejte ji na kuchařku, měl co dělat, aby ho rodina nezbavila svéprávnosti.
„Ireno, já se z toho zblázním! Já to nepřežiju! To je tragédie! Strašná tragédie! Proč tohle muselo potkat zrovna nás?! Proč?“

Napadla mě leukemie.
„Tak už toho nech,“ okřikla jsem ji. „A koukej mi říct, co se stalo. Nebudu se tady s tebou nervovat, když nevím, co se děje, sakra!“

Pomohlo to. Popotáhla a pak mi to konečně řekla.
„Šarlotka bude muset nosit brýle…“ A rozbrečela se.

Mlčela jsem. Představila jsem si stovky rodičů v klimkovických lázních, kteří tam jezdí se svými postiženými dětmi, ve vyčerpávající péči se po týdnu střídají se svými rodiči, a přitom neztrácí trpělivost a úsměv, představila jsem si, co by dali za to, kdyby jim někdo řekl, vaše dítě bude zdravé, ale bude muset nosit brýle a pak jsem slyšela, jak někdo říká, ty seš ale kráva, a když jsem uviděla Helenin uražený pohled, bylo mi jasné, že jsem to řekla já, a tak jsem na ni vychrlila zhruba to, co jsem už před chvíli napsala, a jestli to pochopila, nevím, protože jsem od ní odešla.

Taková kráva, letělo mi hlavou a srdce si mi třáslo rozčílením a vzteky ještě na náměstí.

Nevím, kdo nahoře zařizuje, aby se naše cesty protínaly s jinými cestami, ale zařizuje to dobře, protože jsem Helenu potkala druhý den na stejném místě.
„Ireno! Já jsem taková kráva!“

A zase na mě padla a zase brečela, ale tentokrát to byl jiný pláč. Byl o mnoho smutnější než ten včera.

Když se vybrečela, vzala jsem ji podpaží a šly jsme pomalu po hlavní kolínské ulici od úřadu práce k náměstí, a Helena mi vysvětlila, proč se nazvala krávou.
„Šarlotka včera poprvé viděla Večerníčka! Ona poprvé viděla, že je barevný. Ona poprvé viděla postavy! Poprvé viděla barvy! Ona celou dobu, pořád, až do svých tří let, viděla všechno rozmazaně! Všechno! A já si toho nevšimla! Všimla si toho až učitelka ve školce! Ireno! Já jsem taková kráva!“

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12