Zavšivený národ

Autor článku: Irena Fuchsová „A ta holka, oblečená jak na módní přehlídce, chodila mezi lidmi, bylo nás tam plno, sbírala si vši z krku a cvrnkala je mezi nás! Všichni jsme to viděli!“

Když mi tohle moje známá řekla, okamžitě jsem si vzpomněla na „moje“ vši. Kolik mi bylo? Deset? Bylo to tedy v roce 1960. Ve třídě se u jedné dívky objevily vši. Paní… teď nevím, jestli to byla soudružka učitelka nebo paní učitelka, v té době bylo totiž krátké období, kdy jsme mohli říkat, paní učitelko, ale velmi brzy, možná ve stejném školním roce, se k nám opět vrátila soudružka. Nicméně, pořád stejná učitelka, ať už paní nebo soudružka, upozornila celou třídu, která dívka vši má, všichni jsme si museli zapsat vzkaz pro rodiče, aby nám prohlédli vlasy, a když zazvonilo na přestávku, okamžitě se kolem té dívky vytvořilo prázdno.

Do šatny šla širokou, prázdnou školní chodbou, sama. Nikdo se s ní nebavil. Moje sociální cítění, narozené se mnou ve stejný den, mě k ní přistrčilo, na něco jsem se jí zeptala, ona mi vděčně odpověděla, šly jsme spolu do šatny, povídaly si i tam, a společně jsme vyšly ze školy. Na rohu jsme se rozdělily, a šly jsme domů.

Do dneška se potkáváme. A celých těch víc jak padesát let, se zdravíme, a ona mi vždycky řekne strašně hezky, ahoj, Irenko. A protože já si pokaždé vzpomenu na to, co jsem teď popsala, myslím, že si na to vzpomene i ona.

Tahle vzpomínka není o vších, protože si vůbec nepamatuju, jestli jsem tehdy vši měla nebo neměla. Ale ještě dneska před sebou vidím širokou, prázdnou školní chodbu, po které jdeme jenom my dvě a odevšad vykukují děti, které si s opovržením šeptají, vši, ona má vši, tamhle ta má vši…

Dneska se prý učitelka nesmí zmínit o tom, kdo konkrétně z dětí ve třídě má vši, i kdyby si jeho vši udělaly cestičku od jeho hlavě k tabuli. Prý by toto sdělení dítě poškodilo. Určitě ano. Ale vši se přece ignorovat nemohou.
„Vyzkoušeli jsme všechno možné, ale skoro nic nezabíralo,“ pokračovala ve stýskání moje známá. „Až jednou mi kamarádka poradila, abych na vši používala psí šampón. Tak jsem to zkusila a zabralo to. Moje tři děti chodí každé do jiné školy a odvšivujeme minimálně každý měsíc. Jednou jsem přišla do lékárny a říkala jsem tam, jak jsem na farmářském trhu viděla holku, oblečenou jak na módní přehlídce, chodila mezi lidmi, bylo nás tam plno, sbírala si vši z krku a cvrnkala je mezi nás! Všichni jsme to viděli! A lékárnice se mě zeptala na její jméno. Odmítla jsem ho říct a ona se ušklíbla, vy si myslíte, že nevíme, kdo si tady kupuje přípravky proti vším?

Naštvala jsem se.
„Milá paní,“ povídám jí, „a vy si myslíte, že zrovna tahle holka něco proti těm svým vším dělá? Proti vším si ty vaše přípravky kupují blbci jako já! Blbci jako já, prohlíží svým dětem každý den hlavu. Ale těm, kteří ty vši roznáší, těm je to fuk!“

Do téhle lékárny jsem už nikdy nešla. A začala jsem kupovat psí šampóny. Osvědčily se. Můžu je, podobně postiženým rodičům, klidně doporučit. Ale štve mě to. Jsme zavšivený národ. Za chvíli nám budou vši otáčet hlavami a my budeme pořád dělat, že se nic neděje? Nejde přece jenom o zavšivené hlavy našich dětí.
Znamená to pokaždé všechno převléct, vyprat. Prala jsem dětem i všechny jejich plyšové hračky! Týden, dva je pokoj a pak zase přijde na řadu psí šampón a celý kolotoč začne znovu.“

Moje známá skončila svoji vší litanii, rozloučily jsme se, a sotva zmizela za roh, začala jsem se drbat na hlavě…

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12