Důchodce a duchovní život – Zátěž

Autor článku: František Benda Nečinnost nevede ke štěstí, jak by se možná mohl někdo mylně domnívat, ale nadměrné zatížení také k ničemu neprospívá.

Kolik lidí uléhá večer se špatným vědomím, co všechno nestačili udělat, současně pociťujíce hrůzu, co všechno je ještě čeká s ranním rozbřeskem. Neklidná noc s přerušovaným spánkem toho ke zdraví moc nepřidá.
Je prý na to osvědčená metoda. Když už utichne denní shon a domácnost se ponoří do tmy a ticha, je dobře – pouze na malou chvíli, žádné dlouhé úvahy před spaním – provést stručnou rekapitulaci celého předešlého dne.

Postavit se jaksi vedle svých emocí – říká se tomu hezky: být nad věcí. Pozastavit se nad tím, kdy jsme snad někomu ublížili – a poprosit za odpuštění, nebo se alespoň omluvit. Stejně tak – ale v mnohem větší míře – odpustit těm, u kterých bychom mohli mít dojem, že ublížili nám. Klid mysli, jmenovitě před spaním, je to nejcennější, co nyní můžeme získat. A nesplněné úkoly? Proč se trápit? Stačí přece vědomí, že jsme udělali vše, co bylo v našich silách. Ale musíme na to pamatovat během dalších dnů, být dostatečně pilní a znovu na to dbát, abychom si pak nemuseli večer nic vyčítat. A mít při tom na paměti, že zábava a odpočinek jsou k práci rovnocennými ekvivalenty. Také se počítají.

Příkladem mohou být přešťastné babičky. Vlastních starostí už tolik nemají, a přesto se po celý den nezastaví. O vzruch se jim postarají vnoučata, kterým se mohou – a velice rády – plně věnovat. K vlastním dětem to tehdy tak dobře nešlo. Bylo mnoho vedlejších starostí. Ty teď už většinou odpadly, takže s vnoučaty se jim otevírá nový, vděčně přijímaný život.

O nějaké tolik obávané izolaci ve stáří zde nemůže být řeči. Spíš naopak – z těch maličkých jim někdy jde až hlava kolem. Ale velice dobře si uvědomují, že vklad, který takto do těch dětských dušiček ukládají, přinese jednou v budoucnosti dobré výsledky. Může si snad někdo přát více?

Běžný člověk se nemůže v izolaci dost dobře realizovat. Proto se jí mnozí tolik obávají. Tato výsada je vyhrazena pouze velkým duchům. Ti pro vykonání svého velkého díla často potřebují dlouhotrvající nerušený klid. Běžný člověk potřebuje citové zázemí, které jednak spoluvytváří, jednak vstřebává. Ne každý ale k tomu má podmínky, ne každému se poštěstí je plně využít, byť je měl na dosah ruky. Zatím co jedni se utápí v přebytku, jiní strádají. Je to ten prastarý problém: vybrané prospívá, vnucené škodí. Záleží ale také hodně na nás, jak se k tomu postavíme.

Život má naštěstí tu dobrou vlastnost, že se dokáže přizpůsobit téměř jakýmkoli podmínkám, jak přírodním tak lidským. Jsme vybaveni i na snášení podmínek, považovaných jinak za extrémní, jako jsou vedra nebo mrazy. Tam jsou nutná zvláštní opatření. Běžná povětrnost by nám ale neměla dělat problémy. To, co považujeme za zhoršení počasí, bychom vlastně měli vítat, neboť nám to umožňuje ověřit si, do jaké míry funguje naše tělesná aklimatizace. Čili nikoli utéci nebo se někam schovat, ale postavit se čelem.

Jako se ve složitých podmínkách dělají občas poplachová cvičení, aby se preventivně zjistilo jak se zachovat v případě nenadálé katastrofy, tak i my bychom se měli záměrně otužovat, aby nás nezaskočila náhlá změna počasí. Takže nějaký ten déšť nebo změna okluzní fronty by nás neměly přivést do rozpaků.

Do otužování se chce málokomu, ale v jiných oborech je to zcela běžné. Co jiného je hromadný zájem o luštění křížovek, všelijakých tajuplných hádanek a hlavolamů? Je to pouze udržování mozkových závitů v pravidelném chodu, aby dokázaly náležitě zasáhnout i v případě naléhavé potřeby.

Život se projevuje pohybem, klid pro něj znamená smrt. Dost často proklamovaná touha po zaslouženém odpočinku jsou pouhé řeči. Odpadne samozřejmě spousta starostí, ale kdo si místo předcházejícího dlouhodobého pravidelného zaměstnání nenajde zavčas přibližnou náhradu, bude živořit. Kdo přišel na chuť životu, nikterak netouží vysedávat v parku a krmit ptáčky. To se životem pouze nazývá, ale skutečný pocit štěstí nebo naplnění to nikdy nemůže přinést.

Kdekdo se bojí stáří. V podstatě se spíš bojí nezvyklé svobody. Že se bude muset sám o všem rozhodovat. Co za něj dříve dělali jiní, bude mít teď na triku sám. V zaměstnání byl profesionál, pracující na dlouhodobých úkolech. V důchodu ho čeká mnoho nesourodých prací, ke kterým dost často musí přistoupit jako naprostý laik.
Nepříjemné je si připomínat, že jakákoliv činnost, kterou vyplňujeme ten svůj zasloužilý odpočinek, je vlastně pouhá náhražka, protože v ní můžeme kdykoliv přestat – a nic se vlastně nestane. Jenomže to platí stejně i o práci uprostřed činorodého věku. Tam také není nikdo nenahraditelný.

Ve stáří je tedy lepší věnovat pozornost spíš činnosti, než výsledku. Žádné zvláštní pozoruhodnosti od nás přece nikdo neočekává, i když dveře k nim jsou neustále otevřené.

Žít činorodě do posledního dechu – kdo by to nestál?

Autor: František Benda, Foto: Internet