50 let života u jedné firmy – část 8

Autor článku: Zdeněk Vohradník Firmou o které píši, byl výrobce elektrických spotřebičů v Hlinsku. Měl postupně tři názvy: ESA, Elektro-Praga a ETA. Pracoval jsem zde v letech 1953 – 2003. V této sérii článků chci popsat, jak to vše, z mého pohledu, probíhalo.

MOJE ZAČÁTKY V EPH PŘED VOJNOU – ROK 1953

Do Elekro – Pragy Hlinsko, jak se společnost v té době jmenovala, jsme dostali umístěnku, společně s dlouholetým spolužákem Františkem Sokolem. Pamatuji se, že náš nástupní plat byl tehdy 880 Kčs. František nastoupil do zásobování a já jsem začínal v účtárně. Tehdy jsme netušili, že zde oba zůstaneme pracovat celý aktivní život.

Továrnu v té době tvořily v podstatě dva objekty, které Jan Prošvic postupně koupil od hlineckého podnikatele Staštíka. Byla to tzv. vila, ke které byly přistavěny dílny, a administrativní budova, s přístavbou dalších provozních pracovišť. Terén před nimi byl svahovitý po původní cihelně. Vstup do závodu byl z hlavní silnice na Poličku, od zemědělské školy. Vrátnicí byla dřevěná bouda. Vedle byla dřevěná závodní jídelna.

Do účtárny mě přijímal hlavní účetní pan Karel Hašler, tehdy známá osobnost i ve hlineckém sportu. Ve všeobecné účtárně, kde jsem dostal místo referenta pro účetní výkazy, byl mým prvním vedoucím pan Josef Čadil. Ten patřil ke generaci zaměstnanců, kteří nejprve začali pracovat v Praze, ve firmě zakladatele naší firmy pana Prošvice. Když Jan Prošvic koupil v roce 1943 v Hlinsku volný objekt, převedl sem z Prahy výrobu elektrospotřebičů i s některými pražskými zaměstnanci. Pro ně postavil dva domy, kterým ještě dnes pamětníci říkají ESA domy. ESA byl první název nového podniku v Hlinsku.

Do práce jsem dojížděl z rodné obce Havlovice. Tehdy se pracovalo od 6,00 hod (jednu dobu dokonce od 5,45 hod.). Protože patřím do kategorie „sov“, bylo to pro mě špatné období. Autobus jezdil až z Miřetic, takže jsem musel nejprve urazit dva kilometry pěšky a pak půl hodiny autobusem. Nikdy jsem si na to nezvykl.

Funkcí referenta pro účetní výkazy jsem nebyl z počátku vytížen, a proto jsem pomáhal spolupracovnicím s vedením saldokonta. Saldokonto je účetní kniha pohledávek a dluhů, členěná podle dodavatelů a odběratelů. S odstupem si uvědomuji, že tato dílčí práce mně dala trvalý přehled o mnoha českých firmách, se kterými naše společnost tehdy spolupracovala. Dodnes, když slyším např. název města Kolín, vybaví se mi Tesla Kolín, Kladno – Kablo Kladno, Liberec – Plastimat Liberec, atd.

V účtárně jsem se také naučil psát velké a čitelné číslice. Nečitelné písmo bylo často zdrojem chyb. To pak způsobovalo spoustu práce řady lidí při jejich hledání, při uzávěrce. Ještě dnes se mi toto písmo hodí při luštění křížovek a sudoku.

V době mého nástupu v roce 1953 byla EPH samostatným národním podnikem teprve čtyři roky. Bylo to období velkých změn a reorganizací. Ve státě probíhal přechod od tzv. Baťova systému řízení na SPH – socialistické plánované hospodářství. To znamenalo spoustu změn i ve firmě. Mě se to však dotýkalo jen okrajově, protože jsem měl za rok nastoupit na dvouletou základní vojenskou službu. Strávil jsem ji v Chebu.

Autor: Zdeněk Vohradník.

Foto: MF Dnes k článku “Vždy budu rád dělat Etě reklamu“