Důchodce a duchovní život – Mozaika 2

Autor článku: František Benda Ve srovnání s dosud objevenými a popsanými živočichy se vyvíjíme přímo bouřlivě, mnohdy – jak se zdá – až ke své vlastní škodě.

Zatímco oni se v podstatě nezměnili po staletí či tisíciletí (a někdy i více), o nás se to naprosto říci nedá. Možná že jistý konzervatismus má něco do sebe. Zdá se tedy, že jim v mnohém směru máme co závidět.

Neúnavný lidský duch neustále nad něčím bádá. Dennodenně jsme svědky objevů v nových, dosud neznámých oborech, takže zjišťujeme, že naši přírodu známe vlastně jen velice povrchně. Žárlivě před námi zřejmě skrývá ještě přemnohá tajemství. Netváří se, že nám z nich už nic nevydá, jenomže za každé nové proniknutí do svého lůna vyžaduje stále větší oběti.

Doba renezančních badatelů už dávno minula. Těm se víceméně ještě dařilo obsáhnout celé tehdejší vědění. Překryli je několika málo spíš odhadovanými než prověřenými poznatky, domnívajíce se, že nad přírodou zvítězili. Dvířka ale zůstávala dále otevřená, takže se do nich začaly hrnout zástupy dalších vědychtivých nadšenců. Každý z těchto mravenečků přinášel svůj vlastní kamínek do nekonečné mozaiky poznání. Pomalu, velice pomalu prosvítá z jejich společného úsilí obraz, který má tato mozaika představit. Spíš se ale zdá, že dochází k pravému opaku, než byl původní záměr. Nový kamínek sice zaplní dosud zející mezeru, ale dost často dojde k tomu, že okolní, zatím malé štěrbiny se rázem rozšíří natolik, že bude ještě zapotřebí mnoha, přemnoha dalších kamínků, se vší pravděpodobností se stejným osudem. Takže konec je v nedohlednu.

Výstavba takové mozaiky ale neleží pouze na bedrech vědců. Ti mají za úkol budovat jakési celosvětové poznání ve velkém. Svou vlastní mozaiku si buduje ve své mysli každý sám. Jistý, i když ne zcela zřetelný obraz si přineseme jako počinek při narození, a teprve postupně se snažíme jej doplnit. Velice často se ten obraz částečně doplní v detailech sám od sebe, takže se vlastně pak musíme přizpůsobit my jemu. Nastane jakési přetahování – něco my, něco on.

Ne vždy se nám podaří doplnit právě tu velikost či barvu podle našich představ. Jako by ta naše mozaika žila svým vlastním životem. Takže nás občas i překvapí – takto jsme si to přece nepředstavovali, ale ono se to stalo. Je to tam, čili nezbývá, než se přizpůsobit.

Kromě toho máme ještě možnost pošilhávat po mozaikách svých sousedů. Ti jsou nám sice dost podobní, i problémy máme v podstatě stejné, ale výsledné obrazy jejich výtvorů se jaksi od sebe někdy dost výrazně liší. Čí je pak lepší? Jejich nebo můj? Mám je napodobit, nebo jim být příkladem?

Ne, skládat mozaiku, když neznáme základní předlohu, není snadné. S každým novým kamínkem přichází nová zkušenost a nové poučení. Jen si ale uvědomit co to vlastně děláme, o to jde.

Je to práce k neukončení. Řada lidí to ale zas tak přísně nebere – žije si prostě jen tak, co den dá. Mnozí to ale přece jen chápou vážně, a už dokonce někdy od svého dětství mají pevnou představu, jakou předlohu chtějí ze svých kamínků složit. Je pochopitelné, že jak ze své činnosti, tak z jejích výsledků mají mnohem více potěšení než ti ledabylí.

Životní těžkosti musí obě strany řešit zpravidla velice podobné. Liší se ale svými přístupy. Zatím co jedni se jimi cítí zaskočeni a svádějí své potíže na nepříznivý osud, druzí je chápou jako přirozený chod věcí, a snaží se je řešit s rozvahou a s uvědomělým nasazením. Je to zajisté obtížnější, neboť to vyžaduje dost často plnou pozornost, ale výsledek pak stojí za to. Navíc po takových lidech můžeme nalézt zůstavenou brázdu, ke které se lze přidat, nebo v ní případně smysluplně pokračovat.

V galerii minulosti pak můžeme nalézt přímo skvělé mozaiky, které nás oslní svou hloubkou i propracovaností, ale současně se můžeme brodit torzy jiných, které ztroskotaly zanedlouho po svém začátku, jakož i takové, ze kterých zůstaly pouhé pokusy, ačkoliv jejich rozjezdy vypadaly slibně.

Je to už tak, že začátek práce bývá provázen nadšením, které však časem pomalu vychládá, až do naprostého vymizení. Jen nejsilnější povahy dokáží dotáhnut své dílo do konce. O to více si pak zaslouží náš obdiv.

Autor: František Benda, Foto: Internet