Důchodce a duchovní život – Údržba

Autor článku: František Benda Není snadné udržet se v tom prochladlém, nepřátelském Vesmíru při životě. Naštěstí nám v tom vychází matička Země všestranně vstříc. Když už si nás vytvořila, tak ať se stará, že?

Vypadá to ale, že jí to moc práce zase nedá, neboť ze všech stran se na nás hrnou výhodné konstanty nejrůznějších fyzikálních vlivů, které jí to usnadňují. Máme my se ale v tom Vesmíru, co?
Nikdo tedy dost dobře nechápe, proč se tak usilovně snažíme si tento víceméně pohodlný život nejrůznějším způsobem zkomplikovat, ale děje se to. Asi to zapadá to působnosti entropie. To je taková zlomyslná stařenka v pozadí, které to nedá, a na co přijde, to se snaží zničit. Nijak při tom nespěchá – ale stačí kdekoliv ustat byť jen na čas v péči, a už nám to naše pracně sestavené dílo svou berličkou rozhrabe. Jejím věrným spojencem je čas, který jí to zhoubné konání umožňuje. Kdo nevěří, ať nechá svou zahrádku týden bez dozoru, a hned uvidí, zač je toho loket. Její život má pouze jeden rozměr, stejně jako její pomocník čas. Proto je tak neústupná.
Zdálo by se, že proti ní je matička Země bezmocná. Ale kdež! Vymyslela to velice šikovně. Jednosměrnou činnost, jakou má entropie, si sice nemohla dovolit, ale pomohla si vytvořením života. Ten má sice také pouze jeden rozměr, a ještě k tomu netrvá dlouho. Za to se neustále, znovu a znovu obnovuje. Co také na Zemi s věčností?
Proti entropii dostal život do vínku nesmírně mocnou zbraň – homeostázu. To je vlastnost života, která jej činí víceméně nezávislým na jeho okolí tím, že navzdory měnícím se podmínkám zajišťuje ve všech živých organismech stabilní vnitřní rovnováhu. Takto vyzbrojen, udržuje se život již drahnou řádku let. Tvorové se sice postupně nejrůznějším způsobem mění, ale základní existence setrvává. Život se vesele rozmnožuje, adaptuje se na okolní přírodní podmínky, a dědí vše, co se předcházející generace naučily. Má totiž paměť, která mu umožňuje jak to učení, tak to další rozvíjení.
Každá nová změna prostředí homeostázu napadá ve snaze ji zničit, takže ta se musí neustále přizpůsobovat. To se pak nazývá život. Organismus musí nějak reagoval. Kdo nereaguje, má to už předem spočítané. Slabá zátěž burcuje k akci, pročež je v podstatě tvůrčí, a proto i vyhledávaná. Někdy i uměle navozovaná. Zátěž silná frustruje, a může působiti i zhoubně. Ne vždy se jí ale podaří se vyhnout. Bohužel.
Dalo by se říci, že každá změna – v kterémkoli směru – vyvolává konflikt. Je lhostejné, jestli je příjemná či naopak. Konflikt je konflikt a musí být řešen. Vzít do zaječích zde nepomáhá. Jedině řešení nových úloh vede k rozvoji. Přešlapování na místě nás neposune ani o krok.
Homeostáze je záležitost po výtce tělesná. Psychika se k ní moc nehlásí. Chce si jet po své vlastní linii. Nehodlá se pouze přizpůsobovat hrubým změnám. Hledá jejich původ a důvod vzniku. Teprve podle nich zaujímá své stanovisko. Konflikt, který takto přichází na svět, je složitější než udržování tělesné teploty a průměrného tlaku krve.
Dopracovat se k podnětu změny je dost složité. Může to zcela změnit původní plán. Těchto míst se týkají upozornění „nepovažovat nepravdivé za pravdivé, nepodstatné za podstatné“ apod. Zdání klame; povrchní dojem se nás může snažit oslnit svou zdánlivou jednoduchostí. Jenomže do hlubších rovin se nikomu nechce. Mohou otevřít složitější problémy, které vyžadují více práce, více přemýšlení, více odříkání.
K vývoji ale dochází právě řešením takto se objevivších rozporů. S jejich přehlížením se dá samozřejmě také docela dobře žít, ale vše potom zůstává pouze na povrchu.
Může se stát, že některé rozpory se zdají být neřešitelné. To tehdy, jestliže jsou zakotveny příliš hluboko v přízemních zájmech. Pak je jedinou cestou odchod z celé problematiky. Zánikem základu zmizí i následné nesrovnalosti. Je pak lhostejné, jestli stály v cestě nějaké vnitřní zábrany nebo neřešitelné vnější překážky.
Má se za to, že člověk se může uplatnit pouze při akceptování podmínek, které vytvořilo okolí. V takovém případě s nimi musí držet krok, ať se mu to líbí či nikoli. Zkrátka musí výt s vlky.
Je tu ale ještě možnost vytvořit si vlastní svět, takový, který dokáže přinést útěchu ve většině individuálních požadavků. Ten nabízí pestrou různorodost. Na jedné straně je možno zcela se odklonit od všeobecného trendu a žít si výhradně po svém, což může ale přinést nepříjemné kolize, neboť okolní svět nemá zájem brát ohledy na ty, kteří se vymykají, nebo si vytvářet vlastní svět, ale s přihlédnutím ke všem vymoženostem, které současnost nabízí.

To je ostatně problém, se kterým se musí vyrovnat každý myšlenkový směr: buď se drží původního, ortodoxního učení, ale pak naráží na výtky o staromódnosti a neschopnosti pochopit moderní rozvoj, nebo se naopak tomuto rozvoji přizpůsobí s využitím všech jeho užitečných vymožeností, což ale znamená opustit některé, dříve tabuizované prvky, což zase může znamenati docela citelnou ztrátu.

Jde o to, který směr člověka vnitřně uspokojí navzdory mínění vnějšího prostředí. Někdo řeší zdánlivě tvrdohlavě věci přímo, bez bázně, kdežto jiní vnitřně trpí, ale stejně neustoupí.

Problém neleží v konfliktu samém, ale v tom, jak je přijímán. V tomto smyslu se připomínalo už velice dávno zaznamenané poznání, že za první světové války naši legionáři, kteří tehdy ovládali sibiřskou magistrálu, museli odolávat silným mrazům. Ti, kteří byli v pohodě a plni nadšení, snadno snášeli i nejkrutější nepohodu, zatímco ve skupinách rozhádaných docházelo ke smrti umrznutím již při několika málo stupních pod nulou.
Příroda je k nám v podstatě netečná – jsme pro ni pouze přivandrovalci. Problémy s ní si vyvoláváme sami – jaksi nám dělá potíže se přizpůsobit.

Tohoto jevu si brzy povšimnula psychosomatická medicína a začala brát v potaz nejen problémy tělesné, ale i psychické. Snadno se dalo dokázat, že spolu úzce souvisí.

Není zas tak velký problém si uvědomit, že zdravý člověk se snadněji vyrovná s neočekávanými emočními nárazy než ten, kdo se necítí tělesně právě v pořádku. A současně i ten, kdo se snaží žít harmonicky a ovládá své emoce, snadněji odolává případným nemocím nebo se spíš vyrovnává s tělesným postižením. V neposlední řadě se tu uplatňuje i somatizace – nepříjemné zjištění, že rozhárané poměry z oblasti psychiky se projeví jako zcela regulérní potíže v oblasti těla. A přitom všechny lékařské přístroje vás budou přesvědčovat, že jste zcela zdrávi.

Zřejmě se tedy vyplatí udržovat si psychickou rovnováhu, byť na účet ztráty některých věcí, bez kterých se – po zralé úvaze – docela dobře obejdeme.

Autor: František Benda, Foto: Internet