Exprese = Filip

Autor článku: Irena Fuchsová S Filipem jsme se poznali 13. května 1974.

Nevím, kdo z nás z toho byl víc vodvázanej, ale mně se z něho chtělo ze začátku zvracet. Hlavně po ránu. Potom si začal vybírat v jídle. To byly chutě! A taky začal otravovat s literaturou. Když jsem mu odmítla číst Karafiátovy Broučky potřetí, našel si fígl, jak si v mé paměti nalistovat, co ho zajímalo a měla jsem od něho pokoj.
Když mu byly dva měsíce, musela jsem s ním chodit aspoň dvakrát týdně do kina. Potom objevil podobný fígl i na filmy.
Mé těhotenství jinak probíhalo normálně.
Jednou, to mu bylo šest měsíců, mě od rána ani jednou nekopl. Ticho. Jako kdyby odešel. Byla jsem z toho nervózní a odpoledne jsem chtěla jít do nemocnice, když najednou kop!
„Kdes byl, sakra,“ rozčílila jsem se, celá šťastná a lehce mu vrátila dlaní jeho kopnutí.
„Na es dé.“
Slyšela jsem el es dé a vyděsila jsem se.
„Cože?!“
„Na Setkání Debilů.“
Moc se mu nechtělo mluvit, byl unavený, ale dostala jsem z něho, že děti, kterým je šest, sedm měsíců, se od svých matek občas odpoutají a odejdou na Setkání Debilů.
Představila jsem si rozkošná, skoro hotová miminka a pohoršilo mě to.
„Proč debilů?“
„Prosím tě… kdybys nás viděla… fyzik, kurva, generál, herečka, elektrikář, profesorka, boxer, prezident… nemá cenu si na něco hrát, tak si říkáme debilové.“
„A kde se setkáváte?“
„Různě. Dneska to bylo v Moskvě. V mauzoleu.“
Než jsem nabrala dech, změnil téma.
„Znáš Charlese Bukowského?“
„Ne. Kdo to je?“
„Jak to, že ho neznáš? Přece čteš hodně. V Americe ho zná každej. Vyprávěla mi o něm Vilma s Patrikem. Znají ho. Až se narodí, budou Američané. Říkali, že je to strašně
dobrej spisovatel.“
„Jestli je to strašně dobrej americkej spisovatel, tak se nediv, že u nás nevychází.“
Mlčel a až za chvíli mě smutně a něžně kopl.
„No jo, já zapomněl, že se narodím v ČSSR. Hele, nezmění se u nás poměry, než se narodím?“
Bylo právě 17 hodin a 23 minut, 13. listopadu 1974.
„To sotva, Filípku,“ usmála jsem se jeho naivitě. „Uč se anglicky a až ti bude dvacet, přečteš si od něho něco v originále. Když budeš mít štěstí a dostaneš se k jeho knize.“
„Vsaď se, že si od něho něco přečtu dřív! A v češtině!“
Vsadili jsme se o stovku.
Za tři měsíce po tomhle našem rozhovoru se narodil. 13. února 1975. Ve 20.00. hodin.
Ráno mi ho přinesli poprvé ke kojení.
Byl nádherný. Čekala jsem, až otevře oči. Co mi řekne? Budu se mu líbit?
Konečně! Tak něco řekni, ty můj broučku sladkej!
„To je kráva, viď?“
Věděla jsem, o kom mluví a přikývla jsem.
„A slyšelas, co jí řek ten chlápek?“
„Slyšela.“
Filip mluvil o svém porodu. Doktorka se rozhodla použít kleště. Primář stál vedle ní, a když se ke mně s kleštěmi přiblížila, jemně ji napomenul, Marcelko, ty kleště držíte obráceně!
„Já v tu chvíli chtěl zalézt zpátky, ale tys zrovna zatlačila a ta kráva mě těmi kleštěmi čapla! Neudělala mi něco s hlavou?“
„Neudělala,“ vydechla jsem se slzami v očích a přitiskla ho k sobě. Byl boží!
Prohlížel si mě. Tak kdy už konečně řekneš, že jsem tvoje nejkrásnější maminka?
„Proč máš tak malý kozy?“
Naštvala jsem se.
„A nejseš náhodou blbej? Proč bych je měla mít velký?“
„Abych se za ně mohl držet jako tamhle Novotnej!“ Ukázal na kolegu novorozence, který na protější posteli zápolil s obřími prsy.
„Jóóóó,“ protáhla jsem jedovatě. „Novotnej se sice má za co držet, ale nic mu z toho neteče!“
A nacpala jsem mu bradavku do pusinky…
… Potom jsme na sebe moc času neměli. On měl svých starostí dost. Já také.
Ale jednou mě naštval. To když se mi v roce 1983 narodila Rita. Když mi ji poprvé přinesli, čekala jsem, že mi aspoň ona řekne na uvítanou něco milého, ale co na mě vychrlila, to jsem tedy fakt nečekala! Filip v bleděmodrém!
„Mami, v ty tvý děloze byl strašnej bordel! Brácha tam vůbec neuklidil!“
„Ale broučku,“ tišila jsem ji, protože ženské na pokoji se po nás dívaly. „Při porodu je fofr, vždyť jsi to včera sama zažila! Málem ses udusila pupeční šňůrou!“
Mávla ručičkou.
„Málem, ale neudusila. A víš, že ti počmáral stěny?“
Vyděsila jsem se.
„Jaké stěny?!“
„V děloze přece,“ pokračoval můj andílek rozčíleně. „Máš tam nápisy, Miluju Charlese Bukowského a Husák je vůl!“
Zhluboka jsem se nadechla. Klid! Ireno, klid! Nebo ztratíš mlíko!
„To je teda pěkný?! Co když budu muset jít na operaci a vezmou mi dělohu? Přečtou si to a zavřou mě?!“
„Nebuď hysterická, mami. Ty jeho čmáranice nikdo nevyluští!“ Trochu jsem se uklidnila a pošimrala ji na bradičce.
„Rituško… Ale tys tam nenapsala nic, viď?“
„Hm… napsala,“ přiznala se kajícně a vykulila na mě oči, tmavé jako borůvky. „Miluju Jacksona! Nezlobíš se?“
Políbila jsem ji na tvářičku.
„Nezlobím. No bóže, tak mám počmáranou dělohu!“
„Ty jsi moje nejkrásnější maminka,“ zašeptal můj poklad a začal opatrně pít.
Filipovi jsem vynadala hned, jak jsme přišly z porodnice. Udiveně se na mě podíval.
„A tos to za tu dobu nevstřebala?“
„A nevíš, co bych asi měla dělat dřív,“ vyjela jsem na něj. „Vstřebávat přiblblý nápisy
v děloze, když o nich nota bene ani nevím? Ale mohls tam aspoň uklidit!“
„A nezapomnělas náhodou na tu krávu s kleštěmi? Já měl tak náladu uklízet, když se mě chystala skalpovat!“ Vítězně jsem na něj napřáhla ukazováček.
„Rita uklízela!“
„Jóóóó,“ protáhl Filip s úsměvem. „Uklízela. A málem se z toho svýho gruntování udusila pupeční šňůrou.“
Pak už náš život plynul v pohodě a v klidu.
P. S. A tu stovku jsem prohrála.

Podala jsem Filipovi necelé tři stránky svého názoru na Expresi a zatvářila jsem se hodně, ale hodně skromně.
„Stačí to?“
„Ty ses zbláznila?! On chtěl dvě tři věty! Myslíš si, že je někdo zvědavej na tvý grafomanský úvahy?“ Ani si to nepřečetl! Nebylo mi dopřáno proslavit se vedle svého syna na stránkách studentského časopisu.
Pak byly Vánoce 1993.
Potom Nový rok.
A nakonec přišlo to pondělí.
Šla jsem do práce, děti do školy. Když jsem přišla odpoledne domů, Filip mi oznámil, že byl dneska ve škole naposledy.
„Proč… a co…“ Hlas mě neposlouchal.
„Nemá to cenu.“
„Za pár měsíců maturuješ.“
„K čemu je maturita? Stejně bych to nezvládl. Už tam prostě nejdu.“
Druhý den mi do práce přinesl klíče od bytu.
„Jdu pryč.“
„Kam?!“
„Nevím.“
„Filipe… prosím tě!“
Čtrnáct dnů jsem o něm nevěděla. Pak od něho přišel lístek.
Stal jsem se kopáčem. Na kolejích. Bydlím v maringotce. S Frantym…

… Franty zvedl hlavu.
„Jděte někdo říct tý ženský, ať vypadne z kolejí!“
Podívali jsme se, kam ukazuje. Stála u prvních kolejí a dívala se přímo na mě.
„To je moje máma.“
Chlapi obdivně pískli. Všichni. Franty mi vzal lopatu z ruky.
„Jdi tam. Přijela za tebou.“
Začal jsem přecházet lán kolejí…
…beru ji kolem ramen.
„Co se stalo, mami?“ Má v očích slzy. „Umřel?“
Myslím tím svého nevlastního otce, který mě osvojil, takže ho mám navěky v rodném listě a do smrti ho nebudu mít rád.
„Ne,“ vydechla. „Je v jiném stavu.“
„S kým?“ Uraženě se ode mě odtáhla.
„S kým asi? Se mnou.“
„Říkala jsi, že spolu nespíte.“
Pro změnu se uražený tón ozval v mém hlase. Zavrtěla hlavou.
„Ne. Říkala jsem, že ho nemiluju.“
„Proč sis nedávala pozor?“ Vzdychla.
„Je mu přes čtyřicet. Nenapadlo mě, že…“
„A co on,“ zeptal jsem se po chvíli vzájemného mlčenlivého obviňování. Pokrčila rameny.
„Těší se na to.“
„A ty?“
Ale odpověď jsem znal. Žádost o rozvod zase stáhne. Pokaždé si najde nějaký důvod. Teď je on v tom a ona…
„Teď ho přece nemůžu opustit,“ řekla tiše.
„Nikdy ho neopustíš,“ konstatoval jsem.
„Vždycky jsem ho chtěla opustit. Strašně jsem si přála jedno, abychom měli klid a mohli spolu hrát, Člověče, nezlob se! Jak dlouho budeme chtít! Ale ty teď už stejně o nějaké hraní nestojíš.“
„Co ty víš, o co stojím a o co nestojím,“ vykřikl jsem a Franty na kolejích zpozorněl…

… Došel jsem k ní.
„Ahoj,“ řekla ona.
„Ahoj,“ řekl jsem já. Stáli jsme proti sobě.
„Měla jsem ještě jeden den dovolené z loňska. Tak jsem si ho dneska vzala. Chtěla jsem tě vidět. Za chvíli mi to zase jede zpátky. Nebo můžu jet až za dvě hodiny! Kdybys mi chtěl ukázat maringotku.“
„Je tam bordel. Co bys tam viděla.“
„Není ti zima?“
„Ne.“
„A co práce? Dobrý?“
„Jo.“ Ukázala na chlapy.
„Chtěla bych k nim. Abych je lépe viděla.“
„Proč si, babičko, nenasadíte brejle?“ Usmála se. „Nejsou na tebe zvědaví. A už jdi, ať ti to neujede. Musím jít.“
„Jsou na tebe hodní?“
„Občas mě některý nakopne. Plivou po mně všichni.“
„Kdy přijedeš?“
Podávala mi klíče, které jsem jí před půl rokem vrátil. Radši jsem si je vzal, bylo by blbý, nechat ji stát s nataženou rukou.
„Kdy přijedeš domů?“
„Třeba teď. V pátek.“
Chtěla mě pohladit. Ucukl jsem.
„Ten, co si mě všiml první, to je Franty?“
„Jo.“
„Líbí se mi. Řekni mu to.“
„Neřeknu. Řek by něco sprostýho.“
„No a? Jsem jenom tvoje matka. Nic víc.“
„Nepřepral bych ho.“
Dívali jsme se na sebe. Kdyby nebyla moje matka, a kdyby byla mladá, asi bysme byli stejný.
„Stejně jsme stejný,“ řekla. „Že to cítíš taky?“
„Jdi už. V pátek za tebou přijdu do práce. A pak půjdeme spolu domů.“
„Dej na sebe pozor, prosím tě, Filuško!“
Já nevím, co to ve mně je, že ji nedokážu obejmout. Třeba teď. Strašně bych ji chtěl obejmout a nedokážu to!
Ajajajaj!
Udělala to ona! Objala mě! Rychle jsem ucukl.
Chlapi hvízdli. Kreténi! Čumí na nás, místo aby makali.
„Tak čau!“
Naznačila dlaní zamávání a odcházela. Odcházela! Stojím tu jako blbec a koukám za mámou, jako kdyby odcházela navždy!
„Mami!“
Zastavila se. Pomalu se otáčela. Šel jsem k ní. Byli jsme už mimo koleje, mimo pohledy chlapů, mimo nebe, mimo vítr, stáli jsme u sebe. Políbil jsem ji na tvář.
Voněla úplně stejně, jako když jsem byl malý.
„Chci si dodělat gympl. Od září. Franty pořád říká, že jsem vůl, že jsem toho nechal před maturitou. Zjisti mi, jestli to jde, prosím tě.“
Šel jsem pomalu k chlapům. Makali s hlavami ve výkopu.
Led roztál. Vracel jsem se k mámě.

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12