Když rodiče čtou dětem, je to na nic

Autor článku: Irena Fuchsová Hurá! Všichni budeme svým dětem večer číst! Splníme si svých pět minut rodičovské četby!

Poklepeme si na rameno, jak jsme dobří! Akce, „Rodiče čtou dětem“, do každé rodiny!
Byla jsem velmi skeptická, když jsem si o této hurá – akci přečetla poprvé. Ale říkala jsem si, nechám si to pro sebe, moje děti jsou velké, dnešní děti jsou jiné, rodiče jsou jiní, všechno je jiné.
Dříve žádná akce, Rodiče čtou dětem, neexistovala, my, děti, jsme si četly samy, a v dětském oddělení kolínské knihovny jsme po sobě šlapaly, co nás tam bylo.

Asi bych tenhle blog nenapsala, nebýt dvou spolucestujících v kupé vlaku z Prahy. Já jela do Kolína, ona a on, oba kolem třicítky, kolegové z práce, kteří byli na školení od firmy Positive (ve vlaku se fakt dozvíte všechno), se vraceli domů, do Pardubic.

„Čtu Veronice povinně každý den skoro deset minut. Leží, poslouchá, ale když se jí druhý den večer zeptám, o čem jsem včera četla, neví. Už jsem jí přečetla tři knihy! Chápeš to?! Tři knihy! Byli jsme teď o víkendu u našich, táta je knihomol, tak hned na Veroniku, a o čem jsou ty knížky, co ti maminka čte? A Veronika nevěděla! Nevzpomněla si vůbec na nic! A moje máma? Víš, co udělala moje máma? V kuchyni se mě zeptala, a čteš jí vůbec? Víš, jak mi bylo?! Máma se mě zeptá, čteš jí vůbec?!“

„Nerozčiluj se,“ uklidňoval ji kolega. „U nás je to zrovna tak. Já čtu Mirečkovi jenom v pátek! Milada mu čte každý den, ale já jenom v pátek. Přesně jak ty, maximálně deset minut. A výsledek? Úplně jako u tebe! Vůbec nic si nepamatuje. Poslouchá, někdy usne, někdy se mě zeptá na úplnou blbost, která nemá s tím, co mu čtu, vůbec nic společného, já se naštvu, zaklapnu knihu, řeknu nazdar, a jdu pryč. Ptal jsem se Milady, jak je na tom ona, a ta jen mávla rukou. Prý se ho už ani neptá. A když se zeptám já, Mirečku, a o čem jsme si to včera četli, kluk mlčí. Neví. Nejradši bych se na to vykašlal, ale ve škole se prý učitelka ptá, jestli si s ním čteme, tak si tedy čteme. Ale je to na nic.“

Ti dva mi jenom potvrdili, že moje skepse, o které se zmiňuju na začátku blogu, má své opodstatnění. A protože každý náš pocit vznikne z něčeho, a my většinou velmi dobře víme z čeho, vím to i já.
U nás doma se pořád vyprávělo. Vyprávěly se rodinné ságy, ságy kolínských rodin, příběhy současné, o láskách, nevěrách, nemocech, porodech a umírání, vyprávěla babička, její sestra, moje maminka, její sestry, vyprávěl i můj otec.

Naše nejoblíbenější hra, kterou jsme si s maminkou hráli, já a můj o dva roky starší bráška, byla, Mami, vyprávěj nám, jaké to bylo, když jsi byla malá. Dodnes vidím obrazy, které se mi při maminčině vyprávění objevovaly před očima. A to mi byly tři – čtyři roky.

A tak si myslím, že dítě potřebuje na začátku svého života, mít kolem sebe lidi, kteří si vyprávějí. Potřebuje slyšet zvuk řeči. Uvědomovat si slova. Potřebuje se naučit vidět barvu slov. Uvidět jejich význam. A přes slova, která slyší a vidí, prožít situace, která tato slova popisují. Dítě se totiž, alespoň podle mě, potřebuje ze všeho nejdřív naučit vnímat tok slov a chápat je. A pak se teprve může dětem začít číst. Pak teprve děti pochopí, co jim rodiče čtou.

Je to, jako když se dítě učí jezdit na dřevěné koloběžce, která má vepředu jedno kolečko a vzadu dvě malá. Z této koloběžky přejde na větší dřevěnou, která má už jenom dvě kola. Pak přejde na tříkolku a ze tříkolky na kolo, které má vzadu dvě pomocná kolečka. Ta se časem sundají a dítě se naučí jezdit na opravdovém kole.

Když se přeskočí fáze vypravování a poslouchání, může se dítěti, v rámci akce, „Rodiče čtou dětem“, číst každý den, rok, dva roky, tři roky. Ale dítě z takového čtení nic do své duše nezíská. Ano, bude spokojené, protože u sebe bude mít aspoň chvilku a jenom pro sebe, maminku nebo tatínka, ale zkuste se takového dítěte, které přeskočí dřevěnou koloběžku, tříkolku a je posazené rovnou na kolo, které nemá dvě pomocná kolečka, zkuste se ho zeptat, o čem jste mu četli. Zkuste to…

P. S. A proč vlastně vznikla akce, „Rodiče čtou dětem“? Protože číst dítěti v knize je jednodušší, než si s ním vyprávět. Protože dnešní rodiče nemají čas si s dětmi vyprávět. A i kdyby si čas našli, zjistili by, že vyprávět neumí.

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12