Důchodce a duchovní život – Amor

Autor článku: František Benda Amor, ten rozpustilý okřídlený bůžek lásky, vystřelující ze svého neumdlévajícího luku nebezpečně zraňující šípy, už dávno není v módě. Byly doby, kdy se výtvarné umění bez něj, jako vítaného námětu, prostě neobešlo. Ty doby jsou ale už dávno ty tam.

Ne ale, že by se změnila podstata jevu. To ani zdaleka ne. Podstata zůstala, jenom se přejmenovala. Zdánlivě trvalé místo Amorovo zaujaly názvy jako libido nebo hra hormonů.

Příroda je k lidským osudům v podstatě zcela lhostejná. Jde jí vlastně pouze o zplození nového jedince, a ostatní se už nějak zařídí. Hlavně aby dorostl, dozrál a postaral se o další následovníky. Tím její úloha končí. Jak si lidé poradí s tím ostatním, je už jejich věc. Příroda má jiné starosti, než aby se starala o všechno.
Nicméně zřejmě velmi brzy uznala, že vybavit člověka pouze rozumem, byť sebeskvělejším, není dostačující. Takový člověk velice rychle využije svých schopností k vytvoření příjemného prostředí pokud možno bez námahy a zbytečných starostí. K čemu by mu také byly? Jenom zbytečně překážejí a komplikují život.
Zplození potomka zase tak moc radosti nepřináší – v porovnání s tím, co potom následuje. Většinou stačí jedna zkušenost – a dost. K rozumu patří nerozlučně také paměť, která varuje.

Příroda tedy – vidouc nezbytí – vytvořila neposedného hošíčka a dala mu do ruky nebezpečný nástroj: luk a dostatečnou zásobu šípů (dnes by ho patrně vybavila jinak než takto staromódně, ale navzdory této zastaralosti to stále ještě funguje. Inu stará škola).

Jeho šípy nejsou napuštěny smrtelným jedem – to by jinak většina populace už dávno vymřela. Právě naopak: jeho šípy obsahují afrodisiakum neomylné účinnosti, zasahující zcela bezpečně vždy a kdekoli. Zasažení nejen že se pak radují, ale naopak dokonce jásají a cítí se obšťastněni. Ti pak, kteří zatím zůstali ušetřeni Amorovy pozornosti, vzdychají v domnění, že bůhví o co přišli.

Bylo od přírody vlastně moudré, že tímto způsobem dokázala infikovat rozum. Sice jen dočasně a dost krátkodobě, ale náramně účinně. Postižení si tím pádem nejenže nestýskají, ale právě naopak: cítí se poctěni a skládají svému predátorovi všemožné poklony.

To je ta zjevnější, opěvovaná část věci. Že proti svévoli střílejícího hošíka není obrany, je zcela jasné. To ani nelze nikomu zazlívat, že podlehl. Otázkou je, je-li zde co závidět. Stav zamilovanosti, který se takto nezbytně dostavuje, netrvá dlouho, kdežto následky, které dokáže vyvolat, už krátkodobé nejsou. Neodbytně se vnucují do pozornosti a někdy mohou být až fatální.

Za stav zamilovanosti nikoho odsuzovat nelze. Horší je to už s následky, které se přihlásí o slovo vzápětí. To je pak jiná písnička.

Zamilovanost jednostranná zhoubou nehrozí. Spíš slouží jako námět srdceryvných projevů takto postižených. Hrozivá situace nastane, jestliže postihne toho, kdo už je v nějakém závazku, který mu přirozeně v takových projevech brání. To už hraničí s ubližováním, ke kterému nemá nikdo právo.

Zamilovaný s infikovaným rozumem se sice cítí oprávněně vyzbrojen mandátem majestátu lásky i k často dost nepředloženým jednáním, ale to ho nikterak neospravedlňuje. Společnost má jiné názory, a takového výstřelky nese dost těžce.

Zamilovaným svět drží palce a všemožně je podporuje; věrolomníky, jakkoli se tím cítí pokořováni, ale trestá podle zákonů střízlivého rozumu a přijaté morálky. Sice je chápe, ale žádné výstřelky si dost dobře nemůže dovolit. Následky, vyplývající z jednostranného odchodu ze slíbených závazků jsou pro hladký běh společnosti nebezpečné.

Zamilovanost pomine, ale svět se točí dál. Nádech romantiky se snadno vypaří a přihlásí se syrová skutečnost. Příroda se usmívá: o vznik nového jedince bylo postaráno, život zdárně pokračuje. Jakými cestičkami se bude dále ubírat, to už je starostí těch, kteří to vše zapříčinili – mohli si to přece rozmyslet, ne? Příkladů je kolem habaděj.

Jenomže – už se to snad někomu podařilo?

Autor: František Benda, Foto: Internet