Důchodce a duchovní život – Dary

Autor článku: František Benda Co je to dar? Je to něco, co dostáváme, aniž jsme si to nějak zasloužili. Neprosili jsme o to, nenabídli jsme protislužbu, nežádali jsme o nic – nanejvýš jsme nějak naznačili, že by se nám cosi podobného hodilo, ale nikterak jsme to neprosazovali.

Ani s tím nijak nepočítali. Ale když už jsme to obdrželi, je nám v podstatě jedno, jestli se toho chtěl dárce prostě jen tak zbavit, nebo jestli jenom ledabyle odsypal ze svého rohu hojnosti, či jestli má obdarovávání ve své pracovní náplni a je mu lhostejné komu co dává. Ale možná nás má jenom rád a chce nám udělat radost.
Jaksi se předpokládá, že za dar budeme vděčni. Minimálně bychom měli poděkovat. Správný dárce by sice za svůj čin nic očekávat neměl, my ale nicméně předpokládáme, že nějakou pochvalou či dokonce oslavou nepohrdne.

V lidské psychice je zřejmě odedávna zakotvena představa jakéhosi Nejvyššího dárce, který má toto obdarovávání na starost. Jak jinak by k tomu docházelo? Přece to není dílo pouhé náhody. Někdo za tím přece stát musí. I když ho neznáme, on o nás zřejmě ví mnohé, takže se sluší se mu nějak odvděčit. Třeba jen tou chválou.

Z chápání věci pak může vyplynout možnost, že kromě díků si lze nějak dávce naklonit, aby na nás nezapomněl ani příště. Pak by mohly přijít na řadu i oběti (o kterých předpokládáme, že by mu byly milé), nebo různé druhy velebení a oslav, k čemuž by se mohly přidat i naše další konkrétně zaměřené prosby. To už se ale vymyká z aktu prostého obdarovávání a začíná to zavánět obchodem. Tak to ne, v tom by se nemělo pokračovat.

Od samého počátku existence brali lidé řadu věcí, které kolem sebe nacházeli, nikoli jako dary, nýbrž jako samozřejmé prostředky pro přežití. Co se jim hodilo, to si zcela jednoduše přivlastnili, aniž by se starali, odkud se to vzalo. Teprve později, se vrůstající duchovností, jim začalo docházet, že není zcela běžné nacházet tolik potřebných věcí a začali je považovat za dary. K tomu si pak přidali patřičné obřady ve prospěch předpokládaného dárce, takže okruh byl uzavřen.

Vyskytli se ale rebelové, ohánějící se argumenty, později formulovanými jako tzv. antropický princip. Lidskému bádání totiž neušlo, že řada základních fyzikálních a vesmírných konstant je nastavena tak, aby umožňovala vznik toho, co nazýváme život. Stačila by jen nepatrná změna v něčem podstatném, a bylo by po nás. Přesněji řečeno, vůbec bychom nebyli vznikli. Nebo možná vznikli, ale jinak.

Je-li tomu opravdu tak, proč tedy nějaká vděčnosti? Komu také? Když už vesmírným silám stálo za to vynaložit tolik námahy, aby všechno tak pěkně štymovalo, proč se domnívat, že závěr celého toho gigantického díla by měl končit chaosem? Když už všechno proběhlo zdárně až sem, pak přece to, co považujeme za mimořádné dary, není nic jiného, než přirozené pokračování už kdysi velmi dávno naplánované a započaté cesty. Čili normálka, nic víc.

Takové řešení se ale líbí málokomu. Mnohem příjemnější je představa, že o nás pečuje někdo, kdo nás má rád, a jelikož vidí dál než my, přiděluje nám to, co je pro nás právě nejvhodnější. I když to někdy nechápeme, nicméně ho za to chválíme. Nejen že jsme mu vděčni, ale jsme ochotni dát se mu plně do služeb a stát se jeho nástroji v dalším konání.

Za dar lze vlastně považovat každý detail naší existence. Jelikož nám byl dán do vlastnictví bez jakékoliv naší zásluhy, může nám být podle stejného klíče také kdykoliv odňat. Aby se o tom kdokoli dokonale přesvědčil, k tomu mu dopomůže pár let života. Stačí se pořádně porozhlédnout.

Je řada věcí, které přijímáme jako samozřejmé, a naučíme se jich vážit teprve tehdy, jestliže se jejich pravidelný přísun zmenší, nebo když zmizí zcela. Jinak je považujeme za naprosto přirozené, a nezřídka jimi i plýtváme. Stále vzácnějšími se stávají takové zdánlivé samozřejmosti, jako je čistý vzduch, čistá voda, nebo nerostné suroviny. Ale i mnohé jiné, méně významné – byl by to dlouhý výčet. Některé je ale v našich silách si opatřit a udržet.

K velmi důležitým patří samota, ticho a tma. Někteří lidé je za dary ovšem nepovažují. Spíš se jich bojí a snaží se je proto ze svého života co nejdokonaleji odstranit. Teprve tehdy ale, až pochopíme jejich blahodárné působení, jim můžeme přijít na chuť a využít jejich neobyčejně prospěšné vlastnosti.

Samota je z těch stavů, které jsou přínosem, pokud jsme si je sami vybrali, ale obtíží, byli-li jsme do nich vrženi. Jsme-li o samotě, nemusíme reagovat na podněty z okolí, protože žádné nejsou. Toho se právě mnozí bojí. Nikdo je nenutí reagovat a přemýšlet, vše musí zvládnout samostatně, z vlastního rozhodnutí. Ti, kteří si samotu vybrali, z toho naopak těží. Mohou kontrolovat své myšlenky, které se náhle dostavují v čisté formě, nikoli jako odezva na cizí podněty. Samota je cesta k poznání sebe sama. Stojíme-li o to, nebráníme se jí – naopak snažíme se o její dosažení.

Ticho je stejného kalibru jako samota. Jeho nedostatek je vedlejší produkt vyspělé společnosti. Je to daň, kterou – ač neradi – platíme za to, že je nám v mnohém usnadněn běžný život. Proti některým typům hluku jsme zcela bezmocní. Málokterá mašina totiž dokáže něco produkovat, aniž to doprovodila kraválem. Už jsme se s tím smířili.

Jiným typem hluku je ten, který – v únosné míře – nám zní libozvučně. Jenže dobrého pomalu, říká se. Ve snaze vylepšit zvukově prostředí dochází spíš k tomu, že přemíra obtěžuje. Ze zvuků léčí jen některé. Kdežto ticho – to léčí vždy (pokud se jej nebojíme).

Tmy se lidé báli odjakživa. Byla vždy spřažena s nějakým nebezpečím. Hrozby spatřené a co do velikosti odhadnutelné nejsou zdaleka tak šokující jako výstrahy, hrozící z neznáma. Proto byly vynaloženy tolikeré snahy na zahnání tmy. Když už se to konečně podařilo, lidé zajásali, ale brzy se přišlo nato, že tma začíná chybět. Že – správně dávkovaná – může kultivaci myšlení i prospět.

Pečlivě prováděné pokusy prokázaly, že všechny tři komponenty současně, tj. samotu, ticho a tmu, člověk dokáže jen těžko snášet delší dobu. Dobrovolníci se pro tyto pokusy sháněli jen velice těžko. Vydrží je pouze ten, kdo si je vybral dobrovolně, a to za účelem nahlédnutí do nitra svých vlastních myšlenek a pokusu kultivovat je duchovním směrem.

Ne každý dar musí pro nás znamenat přínos, takže pečlivý výběr je vždy na místě. Nejcennější pak stále zůstává to, co je sice neustále po ruce, ale co si není možné opatřit za žádaný peníz. Jedině to od někoho dostat, a to zcela bez prošení či vedlejších závazků.

Autor: František Benda, Foto: Internet